Četl jsem, že na herecké profesi nesnášíte všechen ten humbuk kolem - premiéry, tiskovky, červený koberec. Vždycky jsem si přitom myslel, že si filmové hvězdy rozdávání úsměvů před blesky fotoaparátů užívají.
Určitě se najde spousta herců, jimž dělá radost, když se můžou předvádět před davem fanoušků a fotografů, kteří vykřikují, aby se podívali jejich směrem. Mně tohle divadýlko ale vždycky připadalo nepřirozené a neviděla jsem v něm smysl. Pamatuju si, jak jsem se před nějakými čtyřmi lety bavila se svým kamarádem režisérem. Zval mě na premiéru, lákal mě na červený koberec, a tak jsem se ho zeptala: "Proč je pro všechny tenhle karneval okolo tak důležitý? Nejdůležitější je přece práce, kterou jsme společně odvedli." Na což mi odpověděl: "Vico, ale lidi to přece chtějí. To je showbyznys, tak to přestaň brát tak vážně."
Tehdy jsem se cítila, jako by mě někdo praštil kamenem. Nikdy jsem tenhle pozlátkový svět úplně nepřijala, na druhou stranu jsem se aspoň naučila některé věci odmítat. Když mě třeba osloví bulvár, který chce jenom hodnotit, co jsem si vzala na sebe nebo jestli jsem přibrala, umím už říkat ne. Mám pocit, že jde v naší branži čím dál víc právě o showbyznys než o opravdovou, upřímnou tvorbu.
Ještě než jste po maturitě začala studovat herectví, pracovala jste rok v televizi jako kulturní redaktorka. Chybělo tedy málo, abyste dneska obletovala známé osobnosti a zpovídala je, jako teď já zpovídám vás.
Dlouho jsem si říkala, že když mi nevyjde herectví, budu moderátorka. Dnes si ale myslím, že bych v tom nebyla tak dobrá. I na základě vlastních zkušeností s novináři vím, že když chcete dělat opravdu kvalitní rozhovory, musíte být nesmírně moudrý a umět věci analyzovat. Dobrý moderátor je pro mě filozof. Kdybych se tedy chtěla žurnalistice věnovat na podobné úrovni jako herectví, musela bych se pro to narodit. Samozřejmě je teď v módě, když herci a jiné známé osobnosti mají vlastní pořad, kam si zvou hosty a kladou jim otázky. Sama si ale uvědomuju, že to není zdaleka tak snadné, jak to vypadá. Proto se radši držím svého kopyta.
Vraťme se ještě na červený koberec. Užila jste si aspoň festival v Benátkách, kde se v půlce září poprvé promítal film Běžná selhání? Režisérka Cristina Grosan si odtamtud dokonce odvezla Cenu za nejlepší režii pro tvůrce do čtyřiceti let, což je velká věc.
Původně to vypadalo, že se na festival kvůli natáčení vůbec nedostanu. Nakonec jsem ale zrovna v den premiéry Běžných selhání dostala volno a můj kamarád se rozhodl, že mě do Benátek vezme. Z Budapešti je to šest a půl hodiny cesty, takže jsem to měla podobně daleko jako do Prahy. Větší starosti mi dělal dress code. Vybírat vhodné šaty, doplňky nebo make-up totiž vůbec nemám v oblibě. Nechala jsem se ale přemluvit, protože když se film dostane na festival v Benátkách, není to jen tak. Hlásily se jich tam tisíce a do naší sekce jich vybrali jenom deset. Musím přiznat, že jsem se v Benátkách nakonec cítila mnohem uvolněnější a svobodnější, než jsem si původně představovala.
V Běžných selháních paradoxně hrajete vyfintěnou matku, která si libuje v šatech, podpatcích a líčení. Perfektní holčičku chce vychovat i ze své dcery, což vede k jejich vzájemnému neporozumění. Jak se vám do téhle dokonalé domácí paničky dařilo vcítit?
Dost jsem si tu roli užívala. Když jsme s Cristinou Grosan o postavě diskutovaly, shodly jsme se, že jsou pro ni charakteristické přehnané rodičovské ambice. Je to matka, která do své dcery promítá vlastní tužby. Vyžaduje po ní, aby přinejmenším dosáhla stejného postavení, které si vydobyla ona, a ideálně mířit ještě výš. Má v sobě potřebu být vidět, získat si společenské uznání. Proto ji těší, když může ostatním předvést svůj ukázkový rodinný život, který přitom tak harmonický vůbec není. Zároveň jsem svou postavu ale chtěla podat trochu tragikomicky, zdůraznit, jak se bere vážně a jak se často přetvařuje. Tím se koneckonců vracíme do světa showbyznysu, kde taky kvůli své pozici musíte hrát různé role, přestože jste ve skutečnosti třeba někým úplně jiným.
Vaše filmová dcera ovšem navzdory matčiným představám nosí krátký sestřih, sportovní oblečení a ve školním kolektivu rozhodně není třídní královnou. Vy sama jste v době dospívání zapadala, nebo jste taky byla tak trochu outsider?
Outsider jsem nikdy nebyla, protože jsem se s ostatními vždycky snažila najít společnou řeč. Měla jsem pocit, že kdyby mi vůbec nezáleželo na tom, co si druzí myslí, žila bych jen svou vlastní pravdou. V žebříčku popularity jsem jako školačka bývala někde uprostřed - možná i proto, že moje máma byla učitelka, která učila taky moji třídu, a já jsem spolužáky vždycky upozorňovala, že bychom si učitelů měli vážit. Zároveň jsem se v kolektivu nikdy nesnažila být středem pozornosti. Jenom mi záleželo na tom, abych byla sama sebou, hledala jsem, jak sama sebe vyjádřit. Tvořila jsem si například i vlastní oblečení nebo šperky.
Dávali vám rodiče dostatečnou svobodu, abyste se mohla najít?
Ano, od začátku mě nechávali, abych si hledala vlastní cestu, což považuju za ohromné štěstí. Zatímco většina lidí najde alespoň jeden problém, který si se svými rodiči potřebuje vyříkat, sama jsem s nimi nikdy žádné resty řešit nemusela. Mohla jsem se plně soustředit na svoje životní poslání, a právě proto jsem myslím šťastná bytost.
To vám přeju. Běžná selhání se ovšem odehrávají na pozadí konce světa. Ve filmu vidíme, jak všechno kolem začíná hořet a vybuchovat, což ve světle války na Ukrajině nebo klimatické krize už ani nepůsobí jako sci-fi. Taky máte čím dál častěji pocit, že to jde s naší civilizací z kopce, nebo při sledování zpráv zůstáváte optimistkou?
I když jsem vesměs pozitivní člověk, nemyslím si, že to s námi skončí dobře. Přijde mi, že jsme si dlouho žili jako v ráji, nic nám nechybělo, jenomže jsem si toho dost nevážili a nestačilo nám to. Byli jsme sebestřední, chtěli jsme víc a teď naše civilizace pomalu spěje k zániku. Stačí se podívat k nám do Maďarska. Máme vládu, která lidi manipuluje strachem. Část společnosti nechtěla přemýšlet, a tak si do vedení státu zvolila autokraty.
V našich školách se teď kvůli nim studenti neučí dívat na svět kriticky, analytické myšlení je tam najednou zapovězené. Maďarští učitelé dostávají v přepočtu na české koruny třeba jen 14 tisíc korun. Tisíce lidí včetně mladých studentů proto nedávno vyšly do ulic, aby dostali, co si zaslouží. Jenomže když jde některý z učitelů demonstrovat, dají mu pak druhý den klidně výpověď. S Maďarskem to tedy vůbec nevypadá růžově a školství je přitom u nás jenom jeden z problémů. Projevuje se to třeba i v kinematografii. Finanční granty ze státního fondu se v mnoha případech rozdělují podle toho, jestli podporujete vládnoucí garnituru. Režiséři jako György Pálffy, Szabolcs Hajdu, Hajdú Szabolcs, Benedek Fliegauf a řada dalších, kteří maďarskou vládu nahlas kritizují, už roky nemohli natočit film.
Politici vládnoucí strany si spočítali, že když lidi vystraší, tak uspějí. Mohli jim pak totiž slíbit, že je ochrání. Strach jde ale podle mě ruku v ruce právě s naší sebestředností. Máme například strach, že přijdou imigranti a ohrozí naše jistoty. Ani já nezastávám názor, že bychom sem měli všechny přistěhovalce bez kontroly pustit. Vezměte si ale, kolik lidí ze střední Evropy v minulosti prchalo před holokaustem nebo totalitou a zachránilo se jen díky tomu, že jim v jiné zemi poskytli azyl. Pokud tedy dnes někdo utíká před válkou, tak bychom mu přece taky měli umožnit důstojný život. A ne se bát a ještě se chtít ze strachu oddělit od Evropské unie. Vždyť Evropská unie je aspoň nějaká záruka soudržnosti. Až si někdy říkám, jestli si všechno, co se teď děje, vlastně nezasloužíme.
Třeba budou všechny současné krize příležitostí k nějakému novému, lepšímu začátku. Něco v tom smyslu koneckonců říká i jedna z postav filmu.
Ano, právě proto jsou Běžná selhání neuvěřitelně aktuální. Když přitom Klára Vlasáková začala scénář psát, válka ani covid tady ještě nebyly a od té doby přichází jedna krize za druhou.
V Běžných selháních se navíc apokalypsa prolíná s osobními krizemi tří žen. Jedna se vyrovnává se ztrátou a osamělostí, druhá s nedostatečností v mateřské roli a třetí s vlastní jinakostí. Některé vaše kolegyně dnes mluví o tom, že by mělo filmů, ve kterých ženské postavy nejsou jen hospodyněmi a milenkami, v české kinematografii vznikat víc. Jak to vidíte vy?
Vždyť už se to děje. Nezdá se mi, že by dnes ženské postavy byly ve filmech jenom nějakým doplňkem. Naopak často bývají hlavními hrdinkami, stále víc filmů se věnuje ženským tématům a taky přibývá žen na pozici režisérek. Spíš mám teď pocit, že bychom měli najít správnou míru, abychom například na festivalech nemuseli zdůrazňovat, že jde o ženské autorky nebo ženské filmy. Tohle nálepkování nemám ráda. Už jste někdy slyšel pojmenování mužský autor nebo mužský film?
Neslyšel. Možná se teď u nás ale filmy s ženskou perspektivou vyzdvihují proto, že se tady dřív ve srovnání se zahraničím tolik netočily. Česká kinematografie jenom se zpožděním vstřebává trendy, kterými si ta světová prochází už delší dobu.
Ano, to je další otázka. Sama jsem kolikrát přemýšlela, proč dnes česká kinematografie není tak úspěšná v zahraničí, když v minulosti byla světově uznávaná. Čeští diváci se přitom o domácí filmy zajímají i v současnosti a chodí na ně do kina mnohonásobně víc než třeba Maďaři, což je skvělé, a maďarští filmaři nad tím žasnou. Proto jsem si říkala, kde je chyba, jestli náhodou čeští tvůrci příliš nesázejí na osvědčené recepty, které u diváků vždycky fungovaly, jestli se nebojí experimentovat a zkoušet i neprošlapané cesty. Sama si neustále kladu otázku, jestli bych k sobě neměla být při výběru rolí mnohem přísnější a točit jen filmy, u kterých cítím, že lidstvo někam posunou.
Když jsem se ale jedné své kolegyně ptala, jestli není našim posláním, abychom filmy, které podle nás publikum nikam neposouvají, nebrali, zeptala se mě, co si o sobě myslím, jestli mám pocit, že jsem něco víc. Tak jsem jí vysvětlila, že mi jen záleží na tom, abychom točili filmy, které nejsou hloupé a mohou divákům něco důležitého předat. Odpověděla mi, že diváci se chtějí přece hlavně bavit a že není naším úkolem je usměrňovat. Já jsem ovšem pořád přesvědčená, že kultura je tady od toho, aby lidi přiměla klást si otázky, přemýšlet nad sebou, svým životem i světem kolem.
Vica Kerekes (41)
- Narodila se ve městě Fiľakovo na jihu Slovenska, a přestože po otci měla zčásti slovenské kořeny, odmala se pokládala za Maďarku. V občanském průkazu má jméno Eva, Vica je zkratkou zdrobněliny Évica.
- Po vzoru své maďarské maminky, učitelky a ochotnické režisérky, se už na základní škole začala věnovat divadlu. Po maturitě krátce pracovala v televizi jako kulturní redaktorka, než nastoupila na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde vystudovala herectví.
- Češti diváci ji mohou znát z komedií Nestyda a Muži v naději, pohádky Anděl páně 2, thrilleru Příběh kmotra nebo historického dramatu Milada. Nejnověji hraje ve filmu Běžná selhání a hostuje v inscenaci Hriech/Její pastorkyňa ve Slovenském národním divadle.
V rozhovoru pro magazín Lidových novin jste před šesti lety řekla: "Nikdy jsem se nechtěla stát herečkou, protože jsem věděla, že tím nikomu neprospěju." Předpokládám ale, že jste ve své profesi postupem času nějaký smysl najít musela, když se jí nadále věnujete.
Ano, odmala jsem chtěla pomáhat druhým a v herectví jsem tenhle sociální rozměr zpočátku neviděla. Zároveň jsem v sobě ale objevila herecký talent a říkala jsem si, jestli budu věrná sama sobě, když se nebudu věnovat tomu, co mi bylo dané. A protože jsem nerada nevěrná, vydala jsem se směrem, kterým mě moje intuice přirozeně vedla. Věřím, že když v sobě člověk objeví nějaké nadání, které mu ještě navíc přináší radost, neměl by se mu snažit vzdorovat. Tím, že učím v Budapešti kurzy filmového herectví, častokrát se setkávám se studenty, kteří nemají žádné herecké předpoklady. Vidíte na nich, že se touží stát herci, ale zároveň šíleně tlačí na pilu, jako by šli proti zdi. Dělat věci takhle na sílu ale nikdy nebylo pro mě. Sama jsem vždycky hrála s lehkostí. Proto jsem se v herectví rozhodla pokračovat s tím, že se ještě uvidí, jestli v něm budu nacházet přínos i pro druhé lidi.
Nějakou dobu jsem ještě váhala, jestli nemám studovat psychologii, a pořád nevylučuju, že se jí jednou věnovat začnu. Herectví ale koneckonců nemá k psychologii tak daleko. Pamatuju si, jak jsem jednou prožívala těžší období, zašla jsem se podívat do kina na film a neuvěřitelně mi to pomohlo. Tehdy jsem si potvrdila, že druhým lidem můžu posloužit i tím, že jim budu vyprávět příběhy a zprostředkovávat emoce. Vyrůstala jsem ve Fiľakově, což je sice městečko se silnou kulturní tradicí, ale spíš co se týče folklóru, lidových tanců a písniček nebo ochotnického divadla. Od velkoměsta jsem byla odříznutá, takže jsem v dětství nenavštěvovala výstavy výtvarného umění, koncerty vážné hudby ani artová kina. Umění pro mě tedy dlouho bylo jen zálibou a nedovedla jsem posoudit, do jaké míry může člověka v životě ovlivnit.
Dnes kvůli práci pendlujete mezi Slovenskem, Maďarskem a Českem. Kde se cítíte nejvíc doma?
Zdá se mi, že svůj domov věčně hledám. Může to souviset s tím, že jsem se sice narodila na Slovensku, ale vyrůstala jsem ve městě se silnou maďarskou menšinou a sama jsem se vždycky považovala za Maďarku. Proto se dodnes necítím úplně doma ani na Slovensku, ani v Maďarsku. Domov pro mě asi už navždycky zůstane jenom konkrétním místem, kde zapustím kořeny. Nemyslím si, že ještě někdy budu za svůj domov považovat nějaký stát, což je možná dobře. Aspoň zůstanu otevřenější a nebudu se na žádnou zemi příliš vázat. Někdy si říkám, jestli nejsem dítě Rakouska-Uherska. Monarchie samozřejmě měla svoje problémy a některé národy si v ní právem připadaly zneuznané. Na druhou stranu se mi líbí představa, že bychom všichni žili pohromadě, ať už bychom mluvili německy, česky, slovensky, nebo maďarsky.
