Nellis: Práce rukama je ozdravná. Ve školách nechybí informatika, ale duševní hygiena

Tomáš Maca Tomáš Maca
1. 10. 2022 18:44
Když hlavní hrdinka nového filmu Buko zdědí starého cirkusového bělouše, bere ho nejdřív jako danajský dar. Nakonec ji ale zvíře přiměje, aby v důchodovém věku vykročila z komfortní zóny. Režisérka Alice Nellis se koňů nebojí, dokonce si už dva pořídila. V rozhovoru vysvětluje, proč se během natáčení rozhodla odstěhovat na venkov i proč ji tak těší, když může od duševní práce odběhnout k manuální.
"Ve svých profesích se často věnujeme práci, která je nehmatatelná a nejednoznačná. Proto nám v dnešním komplikovaném světě přinášejí největší potěšení právě ty nejjednodušší věci," říká Alice Nellis.
"Ve svých profesích se často věnujeme práci, která je nehmatatelná a nejednoznačná. Proto nám v dnešním komplikovaném světě přinášejí největší potěšení právě ty nejjednodušší věci," říká Alice Nellis. | Foto: Honza Mudra

Do ústřední role filmu Buko jste netradičně obsadila vlastního koně. Jak jste svého starokladrubského bělouše Láďu na natáčení připravovala?

Připravovali jsme ho hlavně na prostředí, ve kterém budeme točit. Vzali jsme ho na louku u Bořejova, kde jsme na něj mávali odraznými deskami, jezdili jsme kolem něj s vysokým lešením, na které se dávají světla, a dávali jsme mu k čumáku kameru, aby si zvykl, že ji bude mít tak blízko. Chtěli jsme předejít tomu, aby ho pak něco vystrašilo. Když se vám totiž na place lekne třeba pes, nic zásadního se neděje, u dvoutunového zvířete by to už ale mohl být problém. Láďa ovšem na většinu věcí překvapivě reagoval se stoickým klidem. Ve filmu jsme přitom potřebovali i scény, ve kterých se skutečně vyděsí, neklidně se rozběhne, a nakonec bylo paradoxně nejtěžší dosáhnout právě těchhle momentů.

Ve filmovém příběhu ale Láďa zároveň ztvárňuje vysloužilého cirkusového koně, takže jste od něj při natáčení potřebovali taky některé kumštýřské kousky. Kdo ho cvičil?

Na svou hereckou dráhu byl Láďa docela dobře připravený, protože jsem ho koupila jako důchodce od herce Mariana Rodena, který s ním mnohokrát vystupoval. Právě Marian ho naučil prvky španělské jezdecké školy, které můžete v některých scénách zahlédnout. Zároveň jsme ale potřebovali, aby si Láďa ve filmu jednotlivé prvky zařazoval samovolně, když chtěl pozlobit někoho, kdo se k němu choval nespravedlivě.

Třeba právě Mariana Rodena, který si zahrál přísného cvičitele, jemuž Láďa vzdoruje.

Ano, Marian nemohl dostat těžší úkol. Hrát někoho, kdo je zlý na koně, ho naprosto mučilo. Nejdřív musel dát Láďovi pobídku, což dobrý jezdec dovede dělat tak nenápadně, že to nezasvěcený divák ani nezahlédne, a vzápětí mu musel naopak ukázat, že od něj konkrétní úkol vůbec nechtěl a že mu v něm brání. Myslím, že mu v těch chvílích krvácelo srdce, a vždycky, když jsme přestali natáčet, začal Láďu chválit. Jako instruktor jezdectví je přitom Marian velmi přísný. Když mě učil, nikdy se mě nestyděl peskovat a kolikrát mi neodpustil ani drobnou chybu. Vůči koňům ale disponuje nekonečnou trpělivostí a zvláštní jemností, takže jsem Láďovi občas záviděla, že je na něj tak hodný.

Jak se Láďa od Mariana Rodena dostal k vám a vašemu partnerovi - kameramanovi Matěji Cibulkovi?

Láďovi je teď dvaadvacet let, a protože i přes svůj věk zůstává ve výborné formě, Marian si říkal, že nějaké pohodové jezdce by ještě zvládl. Než nám ale Láďu vůbec ukázal, pořádně si nás proklepnul. Začalo to tak, že jsme si s mým mužem pořídili jednoho mladšího koně a sháněli jsme instruktora, který by nás na něm naučil lépe jezdit. Dostali jsme se k Marianovi, a když jsme se mu po roce tréninku zmínili, že bychom chtěli dalšího koně, naznačil, že bychom se mohli podívat na Láďu. Byla to láska na první pohled.

Jak dlouho na koni jezdíte?

Poprvé jsem jezdila ve dvaceti, ale měla jsem jenom základní průpravu a pak jsem na koni kvůli náporu pracovních povinností dalších dvacet let neseděla. Do sedla jsem se vrátila až s dětmi. Moje dcera se totiž na koně sápala už jako miminko a vydrželo jí to dodnes, i když je jí skoro sedmnáct. Zároveň jsem chtěla, aby se kromě samotného jezdění dostala i k veškeré péči, kterou kůň vyžaduje. Tak jsme pořídili nejdřív jednoho koně, posléze druhého a zpětně jsem za to jenom ráda. Všichni rodiče dnes totiž řeší, jak svoje děti navracet z virtuálního světa do reality. Pokud je ale chcete přesvědčit, aby ve virtuálním světě trávily méně času, musíte jim nabídnout nějaký jiný. Díky zvířatům je teď celá naše rodina mnohem víc venku, a i synové, kteří na koních na rozdíl od dcery nejezdí, je umí odvést do stáje a vyčistit. Postarat se o jiného tvora je dovednost, která se jim bude hodit.

"Pokud se bráníte nejistotě, abyste si udrželi iluzi absolutního bezpečí, tak si zároveň zavíráte spoustu dveří," myslí si Alice Nellis.
"Pokud se bráníte nejistotě, abyste si udrželi iluzi absolutního bezpečí, tak si zároveň zavíráte spoustu dveří," myslí si Alice Nellis. | Foto: Honza Mudra

Takže nejste přehnaně ochranitelská matka, jakou ve filmu Buko hraje Petra Špalková. Ta má děs v očích, jenom když vidí, jak její dcery na koni sedí.

Já se o svoje děti taky hrozně bojím. Taky se ale bojím, že když je k něčemu nepustím, můžou o nějakou cennou zkušenost přijít. Proto se snažím na svůj strach zapomenout. Nedávno jsem propadla hysterii, když jsem pozorovala, jak moje dítě leze na patnáct metrů vysokou skálu. Samozřejmě mělo jištění, což ovšem neměnilo nic na tom, že se mi z toho pohledu udělalo špatně. Zároveň jsem ale viděla, jak je dítě šťastné, tak jsem se svoje obavy pokusila překonat. Někdy se jich zbavuju tak, že se do nějaké strašidelné aktivity pouštím taky, abych samu sebe ujistila, že to jde. Takhle vyhecovat jsem se nechala třeba i u té skály a nakonec jsem ji opravdu zdolala, jen mi to trvalo desetkrát déle.

Překonávání strachu je ostatně tématem vašeho filmu. Jenom si říkám, jestli touha po jistotě a bezpečí není člověku natolik vlastní, že se od ní těžko dokáže úplně oprostit.

Je a sama se strachem z nejistoty celý život bojuju. Taky nepatřím mezi lidi, kteří by s lehkostí dokázali přijímat všechno, co přijde. Spíš jsem, podobně jako hlavní hrdinka filmu Buko, věčný plánovač. Čím jsem ale starší, tím víc se učím přijímat, že některé věci zkrátka naplánovat nejdou a některé je i škoda plánovat. Problém existenciální nejistoty je starý jako lidstvo samo. Proto koneckonců vznikla všechna náboženství, která se nám snaží poskytnout pevný výklad světa. Trochu závidím lidem, kteří dokázali nějakou duchovní nauku přijmout, a mají tak relativně jasno, co je naším posláním na tomhle světě nebo co nás čeká po smrti. Sama jsem tohle ukotvení zatím nenašla, a tak se učím přijímat jako jedinou jistotu věčnou nejistotu. Pokud se totiž nejistotě bráníte, abyste si udrželi iluzi absolutního bezpečí, tak si zároveň zavíráte spoustu dveří.

Tím nechci říct, že by člověk neměl dělat, co může, aby všechno, čeho se účastní, dopadlo dobře. V jistém bodě by si měl ale přiznat, že dál už výsledek neovlivní, a přestat se trápit uvažováním nad katastrofickými scénáři. Vztah s koněm je pro tenhle problém báječná metafora. Můžete být totiž zkušený jezdec, vzít si helmu a páteřák, ale pak si stejně nasednete na zvíře, které může kdykoli zareagovat nepředvídatelně. I když je vytrénované, nikdo vám nemůže zaručit, že se nic nepokazí. Buď budete v sedle celou dobu vytřeštění, že se něco může stát, anebo si řeknete, že jste při přípravě nic nepodcenili, a riziko přijmete. Samozřejmě se o tom hezky teoretizuje a horší je se tím skutečně řídit.

Hlavní hrdinka vašeho filmu se s celoživotním strachem konfrontuje až v pozdním věku. S koněm jménem Buko, kterého jí před svou smrtí věnuje nemocný manžel, se zpočátku těžko sžívá, ale postupně si k němu nachází vztah. Musela při natáčení vystoupit z komfortní zóny i herečka Anna Cónová, která postavu ztvárnila?

To si pište, že musela, a ne jednou. Anička je hlavně divadelní hvězda, ve filmech tolik nehrála, a teď ji čekal velký projekt, při kterém točila každý den dvanáct hodin v kuse. Navíc věděla, že bude muset jezdit na koni, na kterém nikdy dřív neseděla. V osmašedesáti letech už si člověk hodně rozmýšlí, jestli se pustit do takhle namáhavé práce, a Anička se do ní nejen pustila, ale zároveň přistoupila na naši výzvu sžívat se s koněm až před kamerou. Samozřejmě jsme mohli jít lehčí cestou a dopředu s Aničkou trénovat. Protože jsme ale věděli, že je Láďa klidný a že budeme mít po ruce Mariana, rozhodli jsme se ji před natáčením na novou zkušenost nepřipravovat.

Díky tomu jsme zachytili okamžiky, které člověk nemůže zahrát. Pokud by roli dostala herečka, která na koni jezdila odmala, bude se v sedle pohybovat jinak. Je to podobné jako na kole - jakmile se ho jednou naučíte ovládat, můžete jen těžko předstírat, že na něj vaše tělo není zvyklé. Když tedy ve filmu vidíte, jak si Anička na Láďu poprvé sedne a objede s ním jedno kolečko, je to skutečně její první jízda. Stejně tak můžete sledovat, jak postupně překonává počáteční ostych, když mu zvedá kopyta, když je s ním sama v uzavřeném prostoru nebo když s ním nakonec cválá lesem. Hodně jí v tom pomáhala přítomnost kamery, před kterou herec do jisté míry přestává být sám sebou. Ztrácí zábrany, které by ho třeba v civilním životě brzdily.

Jak se na natáčení připravovala Martha Issová, která sice na Láďovi ve filmu nejezdí, ale zase s ním pilně cvičí?

Martha se oproti Aničce připravovala o něco víc. Její výhoda ale je, že má ke zvířatům neuvěřitelně přímý vztah. Nejenže se tedy koně nebála, ale zároveň se v jeho přítomnosti dokázala okamžitě uvolnit, což se spousta koňáků dlouho učí. Už když jsme spolu točili pohádku Sedmero krkavců, Martha bez pomoci kaskadérů zvládla scénu, ve které musela s ptákem na ruce koně podběhnout. S Láďou navíc tentokrát před kamerou pracovala jako postava autistické holky, která se oproti jiným lidem i jinak pohybuje, jinak mluví, a přesto se s ním přirozeně sžila. Díky tomu, že nás při natáčení netlačil čas a nepohybovalo se kolem nás neustále šedesát lidí, navíc vznikly některé vtipné scény. Třeba když Martha sedí na louce koni přímo pod zadkem a čte si knížku.

Na novinářské projekci Martha Issová zmiňovala, že se jí postavu dívky s Aspergerovým syndromem po natáčení nechtělo opouštět, protože pro ni její uvažování bylo v něčem osvobozující. Tušíte, v čem to vězí?

Porucha autistického spektra se pojí se sníženou schopností vidět věci z cizí perspektivy. To může někdo vnímat jako nevýhodu, nicméně to zároveň znamená, že si můžete kontinuálně držet svůj vlastní pohled. Okolní svět vás tolik neruší, nemusíte se tolik zabývat tím, co si zrovna myslí druzí. I my, takzvaně normální lidi, stejně kolikrát nedokážeme vidět věci z pohledu ostatních, přestože si na to hrajeme. Proto mi přijde, že rozdělení na takzvaně normální lidi a autisty je příliš zjednodušující. Možnost uvažovat jako autisti v sobě podle mě máme všichni, i když s ní třeba zacházíme jinak. Martha v sobě tuhle možnost našla, což z mojí zkušenosti dělá snad u každé své role. Nehraje postavu na základě toho, co si o ní myslí, ale objeví něco z jejího charakteru přímo v sobě, přestože to třeba v civilním životě nedává znát.

Alice Nellis (51)

Režisérka Alice Nellis
Foto: Honza Mudra
  • Vystudovala anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a několik let se živila jako překladatelka. Později se dostala na FAMU, studium scenáristiky ale nedokončila.
  • Na přelomu tisíciletí debutovala komedií Ene bene. Rodinná road movie Výlet jí vynesla Českého lva za nejlepší scénář, se svým třetím filmem Tajnosti pak na stejných cenách proměnila i nominaci v hlavní kategorii.
  • Natočila také psychologické drama Mamas & Papas, hudební komedii Revival či pohádku Sedmero krkavců. Spolurežírovala minisérii Pustina a podílela se na scénáři snímku Zátopek. Od konce září kina promítají její novinku Buko.
  • Věnuje se také divadelní režii. Za nastudovaní opery Philipa Glasse Příšerné děti získala před deseti lety nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Letos pro Národní divadlo zinscenovala kontroverzně přijatou novou verzi Prodané nevěsty.

Film jste točili v okolí staré chalupy v Bořejově na Kokořínsku. Takový výlet do přírody byl pro vás, předpokládám, balzám na duši.

Ano, při natáčení se vám totiž málokdy stane, že se někde zabydlíte a trávíte celou dobu na jednom místě. Nám se to poštěstilo a díky tomu jsme se třeba s kamerou začali na krajinu dívat jinak, než kdybychom někam přijeli jenom na skok, honem rychle něco zachytili a hned zase pokračovali dál. S mým mužem jsme se v Bořejově utábořili už tři neděle před natáčením. Bydleli jsme v maringotce přímo pod chalupou a Matěj chodil každé ráno točit východy slunce, takže se po chvíli s okolní přírodou důvěrně seznámil. Najednou věděl, kde bude v jakém počasí hezké světlo, a začal podle toho místo zobrazovat. Stejně tak jsme si užívali, když jsme se po ránu setkávali s místními obyvateli, jako by to byli naši sousedi. Práce na filmu pak byla mnohem lidštější.

Slyšel jsem, že se vám s partnerem na Kokořínsku natolik zalíbilo, že jste se tam napůl přestěhovali.

Ano, naprosto jsme se do Máchova kraje zamilovali a už během natáčení jsme jako zázrakem našli místo, kde bychom chtěli žít. Kvůli dětem si zatím sice nemůžeme dovolit bydlet někde v pustině, ale postupně se tam přesouváme a jednou se tam snad usadíme nastálo.

Toužili jste po útěku do divočiny už dřív, nebo vás život na venkově začal lákat až během natáčení?

Myslím, že jsme k tomu postupně směřovali. Před deseti lety jsme se z Prahy přestěhovali kousek za město. Stejně jsme si ale říkali, že bychom se chtěli přírodě ještě víc přiblížit, abychom mohli mít koně přímo u baráku, mohli začít chovat další zvířata a tak dále. Nejdřív jsme si představovali spíš nějaký menší, praktický domek, z čehož nakonec sešlo. Jedno místo nás okouzlilo natolik, že nám to připadalo mnohem zásadnější, než co tam zrovna stojí. Domov stejně tvoří spíš lidi, kteří tam žijí, než konkrétní podoba vašeho obydlí.

Zmiňovala jste, že se své děti snažíte trochu vytrhávat z virtuálního světa, což je na vesnici asi jednodušší.

Je, ale stejně mě mrzí, že se ve školách neučí, jak se mezi virtuálním a reálným světem pohybovat. Pořád se mluví o tom, že je potřeba rozšířit hodiny informatiky, ale tomu, jak mají děti technologické možnosti využívat, aniž by se jimi nechaly převálcovat, se příliš prostoru nevěnuje. Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že tohle je úkol rodiny. Generace dnešních rodičů ale ještě s digitálními technologiemi nevyrůstala, takže může svoje potomky jen těžko učit něco, co sama neumí. Proto si myslím, že by dovednosti spojené s duševní hygienou byly ve školních osnovách mnohem potřebnější než obrovská kvanta faktů, které se děti biflují, i když si je můžou na internetu kdykoli najít.

Čím to je, že dnes stále více městských lidí začíná znovuobjevovat kouzlo venkova?

Určitě k tomu přispělo zjištění, že existuje něco jako práce z domova a že většinu úkolů můžeme obstarat, aniž bychom seděli v kanceláři. Covidová karanténa taky udělala svoje. Když vás na delší dobu zavřou do malého prostoru, tak si mnohem víc vážíte toho, že můžete trávit čas venku. Spousta lidí stěhování na venkov určitě zase přehodnotí. Ještě se ukáže, kolika z nich život mimo město skutečně vyhovuje. Hodně se to odvíjí od konkrétní životní fáze, ve které se člověk nachází - jestli má děti, které potřebují docházet do školy, nebo jestli už je naopak hodně starý a neobejde se bez toho, aby o něj někdo pečoval. I my uvidíme, jestli nám venkovská samota skutečně bude sedět.

Co se vám momentálně na životě mimo město líbí? Když tedy pomineme možnost chovat koně.

Všímám si, že bývám na vesnici paradoxně mnohem společenštější než třeba v Praze. Ve velkém městě se totiž kolem mě pohybuje takové množství lidí, že se od nich potřebuju odizolovat, abych si vůbec dokázala udržet vlastní integritu. Na venkově je jich naproti tomu málo a osmdesát procent z nich znám, takže se mnohem víc koukám kolem sebe, a když někoho potkám, mám radost, že se vidíme. Najednou cítím mnohem větší nutkání dát se s někým do řeči a budovat sousedské vztahy. Pravděpodobně to souvisí i s tím, že se vzájemně potřebujeme. Když se třeba na vesnici v zimě zaseknete s autem, nevoláte asistenční službu, ale pana Michala, protože víte, že má traktor, se kterým vás odtáhne. Když potřebujete vajíčka, tak zase zajdete za sousedkou Danou, která chová slepice. Neobjednáte si je přes rozvoz jídla.

To, že si na venkově musíte některé potraviny sami vypěstovat, je ale zároveň spojené s velkou radostí. Sami jsme třeba chovali slepice, než nám je v létě zakousla kuna, takže z vlastní zkušenosti můžu říct, že vám pak čerstvé vajíčko chutná mnohem víc, než když si ho koupíte v supermarketu. Nebo jsme si během covidu začali mlít vlastní mouku, a když jsme z ní pak upekli chleba, byl to ohromný zážitek. Teď zním trochu jako moje babička, ale přijde mi, že nám v dnešním komplikovaném světě přinášejí největší potěšení právě ty nejjednodušší věci. Ve svých profesích se často věnujeme práci, která je nehmatatelná a nejednoznačná. Tvoříme věci, u kterých můžeme málokdy objektivně posoudit, jestli jsou dobré, nebo špatné. Když se tedy najednou vracíme k tomu, že něco pěstujeme nebo chováme, zjišťujeme, že se stačí snažit, jak člověk nejlíp umí. Buď se výsledek dostaví, anebo ne, ale můžeme při tom odložit naše věčné pochybnosti. Proto je práce rukama tak ozdravná.

Podívejte se na trailer filmu Buko:

Buko - trailer | Video: CinemArt
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Venezuelská vláda a opozice obnovily jednání, USA v reakci zmírnily sankce

Venezuelská vláda a opozice se dnes vrátily k rozhovorům, které loni v říjnu uvázly na mrtvém bodě. Washington v reakci povolil americkému ropnému gigantu Chevron částečně obnovit své aktivity ohledně těžby ropy ve Venezuele. Chevron tam přestal těžit kvůli sankcím, které vůči autoritářskému režimu prezidenta Nicoláse Madura zavedla vláda předchozího amerického prezidenta Donalda Trumpa. 

Zástupci venezuelské vlády a opozice dnes v mexické metropoli podepsali dílčí dohodu, v níž správu několika miliard dolarů zmrazených v zahraničních bankách svěřily OSN. Venezuelská aktiva budou postupně rozmrazována, aby zmírnila humanitární krizi v této jihoamerické zemi. Finance by mohly být využity například na zlepšení stavu zdravotnictví či elektrické sítě.

Americké ministerstvo financí uvedlo, že společnost Chevron může částečně obnovit aktivity společného podniku s venezuelskou státní firmou PDVSA, musí ale zajistit, že PDVSA nebude dostávat žádné příjmy z prodeje ropy společnosti Chevron.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Na Karvinsku usmrtil vlak člověka. Provoz na trati vedoucí i do Polska, stojí

Na železniční trati mezi Bohumínem a Dětmarovicemi na Karvinsku srazil okolo 18:00 vlak člověka, který na místě zemřel. Provoz na trati vedoucí i na Slovensko a do Polska je přerušený. Řekla to policejní mluvčí Kateřina Kubzová.

"Bližší informace zatím nejsou známy. Okolnosti události zjišťují policisté, kteří jsou v tuto chvíli na místě," řekla mluvčí. Neštěstí se stalo poblíž dětmarovické elektrárny. Trať z Dětmarovic vede jednak přes Petrovice u Karviné do Polska a jednak do Českého Těšína a dál na Slovensko. Podle webu Českých drah potrvá přerušení provozu předběžně do 21:50.

Další zprávy