Co byste poradil rodinám, které jsou během prezidentských voleb názorově a hodnotově rozdělené, jak spolu zvládnout sobotní odpoledne, kdy budeme znát jméno nové hlavy státu?
Humor, nebo útěk. Nabídnu svoji zkušenost z minulých voleb. Setkal jsem se tehdy se svým přítelem, také profesorem, který volil někoho jiného než já. A než abychom o tom diskutovali, šli jsme se společně projít na Říp. To je také forma útěku. Žil jsem několik let ve Spojených státech a tam se otázka typu "Koho jsi volil?" považuje za neslušnou. Připadá mi, že všímat si věcí, které nás rozdělují, než těch, jež nás spojují, je taková česká výsada. Nejlepší radou při konfliktních tématech je buď zapojit humor, nebo se o nich vůbec nebavit. Nemyslím si, že by tímto způsobem bylo rozdělených mnoho českých domácností, myslím tím ta nejužší jádra, pravděpodobnější to bude v širším okruhu rodiny. A tady se ptám, je skutečně nutné mluvit o politice? Se svou tchyní se jistě také nebavíte o všem.
Pro určitou část společnosti jsou ale volby důležité a dá se předpokládat, že je budou o víkendu prožívat společně s kandidáty. Jak by se vítězové měli chovat k poraženým a naopak?
Je důležité zdůraznit, že poražený bude jeden kandidát, ne všichni jeho voliči. Měli bychom se vyvarovat tomu černobílému vidění voleb, že je to boj dobra se zlem, což je typické nejen pro tyto volby, ale pro všechny z uplynulých let. Máme pocit, že musíme dosáhnout toho, co chceme, a když to nejde, je konec. To je přesně ta představa, která plní naše dětské ambulance. Děti si myslí, že jim něco musí vyjít, a když se jejich očekávání nenaplní, začnou mít dojem, že je všechno špatně a jediné co zbývá, je pořezat se. Nikdo z voličů úplně poraženým nebude, prohraje buď Babiš, nebo Pavel. Naše životy ani základní směřování České republiky to zásadně nezmění. Miloš Zeman se o to usilovně snažil několik let a stejně se mu to nepodařilo.
Jan Vevera
Je přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň. V minulosti pracoval jako koordinátor zdravotní péče pro organizaci Člověk v tísni v Kosovu a vedoucí psychiatr Polní nemocnice Armády ČR v Afganistánu. Má za sebou i zkušenost postdoktoranda na University of California v Berkeley. Kromě psychiatrie vyučuje také lékařskou etiku. Ve své vědecké práci se věnuje vnitřním a vnějším faktorům násilného chování a posttraumatické stresové poruše.
Média a prezidentští kandidáti opakovaně mluví o rostoucí agresi ve společnosti. Poukázali na ni Andrej Babiš i Danuše Nerudová, která v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz řekla, že "s agresí bychom měli začít něco dělat". Kvitujete to jako odborník, nebo je to jen politická hra?
Rozumím marketingovým týmům, že se před druhým kolem voleb snaží v lidech vyburcovat emoce, ty jsou vždy silnější než rozum. Jak říká jedno ukrajinské rčení: "Když vlají prapory, je rozum v kalhotách." Emoce jsou silným nástrojem k mobilizaci, a proto se na ně hraje. Marketingové týmy to mají v popisu práce. Pak jsou tu ale akademici jako paní Danuše Nerudová, bývalá rektorka univerzity, která Andreje Babiše označí za "zlo", nebo děkan Miroslav Ševčík, jenž Petra Pavla nazývá "generalissimem", čímž naznačuje paralelu se Stalinem. To je chyba.
Roste frustrace, ne násilí. Akademici, v jejichž popisu zaměstnání je práce s daty, by tomu měli rozumět. A měla by to být i práce novinářů. O krizi se nedozvídáme jen ze svých peněženek, ale také z médií, která ten vzkaz opakují a znásobují ho. Výsledek je pak mnohem drtivější, než by odpovídalo faktům. V Afghánistánu jsem viděl, že nejúčinnější zbraní sebevražedného atentátníka není vesta s výbušninami, ale kamery, které ten vzkaz tisíckrát znásobí.
Přitom podle statistik žijeme v nejklidnější době naší historie.
Ano, ať měříme vraždy, násilné trestné činy, sebevraždy, výjezdy sanitek k úrazům nebo počet hospitalizací po zranění - vše v posledních letech klesá. A hodně. Oproti roku 2000 je roční bilance vražd skoro třikrát menší (279 a 105). Během Velké hospodářské krize v 30. letech minulého století si vzalo život 4000 lidí. Od té doby sebevražednost klesá a poslední tři covidové roky jsme měli nejnižší sebevražednost vůbec - kolem 1200 úmrtí ročně. Počet hospitalizací v důsledku napadení klesl během pandemie v celé zemi o polovinu, násilné činy o pětinu, výjezdy sanitek k útokům dokonce o 40 procent. Média se ale raději věnovala práci Blanky Nyklové z Akademie věd České republiky, která zjistila, že více lidí volá na linku důvěry. Telefonáty na linku důvěry se ale dají interpretovat i tak, že oběti mají větší odvahu hledat pomoc. Mají tedy ve společnosti silnější hlas, což by ve výsledku byla dobrá zpráva. Taková interpretace ale není mediálně vděčná.
Klesá míra agresivity úměrně s tím, jak je společnost vzdělaná, vyspělá a kultivovaná?
Násilí celosvětově klesá, žijeme v nejlepší době lidské existence, to nejsou jen drobné studie u nás, ale i globální. Souvisí to i se vzděláním, ale to samo o sobě nestačí. Když Němci rozpoutali holokaust, patřili k nejvzdělanějším společnostem na světě. Rozdmýchat násilí na vlně emocí lze tedy v každé době. My ale takové náznaky v Česku zatím nemáme. Jediný teroristický čin tu zatím spáchal jeden nešťastný důchodce lapený do hrozeb, kterými společnost zahrnoval Tomio Okamura. Neměl pravdu, ale jeho slova stačila k tomu, aby se důchodce pokusil zabíjet ostatní. Frustrace a úzkost tu zůstanou, i když se hrozby ukážou jako neopodstatněné. To platí pro Okamuru i pro mediální manažery volebních kampaní.
Dojem, že roste míra agrese ve společnosti, tedy způsobují média a politické kampaně?
Mám takový pocit, jako bych žil ve dvou světech. Jeden je ten mediální, podle kterého za covidu narostl počet sebevražd a devět z deseti zdravotníků je obětí násilí. A druhý svět představují výsledky našich studií a má osobní zkušenost psychiatra sledujícího počet hospitalizací na velké klinice a ty konzistentně ukazují pravý opak. Média trží na negativních zprávách z jednoho prostého důvodu. Každý z nás jsme potomkem živočišného předchůdce, který raději desetkrát utekl, než aby se nechal jednou zbytečně sežrat. To máme všichni společné - vy, já, Babiš i Pavel. Negativní zprávy jsou tak pro nás přirozeně důležitější než ty pozitivní a média jsou na tom živy. O agresi se obecně více mluví a je to správně, ale individuální tragédie je potřeba zasouvat do širšího kontextu. To je role novinářů a akademiků.
Prezidentští kandidáti jsou teď velkou součástí mediálního prostoru. Jak se jako psychiatr díváte na kampaň Andreje Babiše a jak hodnotíte tu Petra Pavla?
Vadí mi válečnická rétorika, s níž začal Andrej Babiš. Připadá mi nebezpečná. Vidím v tom útok na emoce, který je užitečný, když potřebujete zmobilizovat lidi. Upřímně jsem se tím dál nijak detailně nezabýval. Mám pocit, že kampaně mi nenabídnou nic víc, než co o daných kandidátech vím z minulosti. Poradil bych to i ostatním. Pro naše psychické zdraví je dobré jít k volbám, stejně jako jakýkoliv jiný pokus aktivně ovlivňovat své okolí. Je ale otázka, kolik času chceme věnovat předvolební propagandě. Jediný nenahraditelný zdroj v životě je čas a rozmysleme si, čemu ho budeme věnovat.
Nesledoval jste tedy ani prezidentské duely? Zaznívala v nich hesla jako rozštěpená společnost, rozhádané rodiny, válka s inflací nebo boj o Hrad. Jaké pocity to ve vás vyvolává vzhledem k tomu, že jste léta působil jako vojenský lékař?
Všimněte si, že také válčíme s nezaměstnaností, mobilizujeme do voleb a jen do Afghánistánu se jezdí na mise. Tam, kde ale opravdu o něco jde, musíte emoce potlačit. Je to stejné jako psaní vědeckých článků, kdy musíte vycházet z relevantních dat, nikoli ze svých dojmů. Taky je to boj. Často z toho pak vyplyne úplně jiný výsledek než je ten předkládaný politiky a médii. Nejlepší proto je nechat chudáky jako jste vy, kteří se těmi kampaněmi musejí zabývat, ať dělají, co si zvolili, a my, co jsme v dětství chtěli být popeláři, můžeme dělat to, co jde zase nám nejlépe. Všechno podstatné se k nám stejně dostane.
Jak mohou média a politici svoji komunikaci zlepšit?
Odolat laciné radě, aby útočili na emoce, jakými jsou strach a zloba, a místo toho se orientovat na naději. A pochopitelně, aby před emocemi dali přednost rozumu, ale chápu, že tak se volby nevyhrávají. Ať se jím tak alespoň řídí mimo kampaně. Zní to jako banalita, ale detailnější analýza chování vlády za covidové krize vás přesvědčí, že tomu tak nebylo.
Jaké výhledy máme jako společnost pro letošní rok s ohledem na energetickou krizi a válku na Ukrajině?
Bál jsem se, že během pandemie koronaviru naroste fyzické násilí, nenarostlo. Bál jsem se, co se stane, pokud Česká republika přijme sto tisíc uprchlíků, přišlo jich k nám 350 tisíc a my jsme se s tím perfektně vypořádali. Další vývoj máme ve svých rukou. Máme tolik možností ovlivňovat svoje okolí jako nikdy v lidské historii. Zaleží jen na nás, kde budeme žít, kolik času věnujme skutečným vztahům a kolik strávíme na sítích, jak dlouho a intenzivně budeme pracovat - navzdory uprchlíkům je tu pořád poptávka po řadě zaměstnancích.
Je pozitivní, že se lidé nebojí hledat pomoc, ale možná jsou už méně ochotní pomoci si sami. Ve chvílích deziluzí pak rádi viní stát za své nenaplněné sny, nerealistická očekávání, které sytí pořady v televizi nebo na Facebooku. Odtud vede pohodlná cesta do otevřené "mateřské" náruče extremistů, kde je ukonejší a ubezpečí, že mají pravdu a že se o nás postarají. Převzít kontrolu nad vším, čím můžeme, je základní krok k redukci frustrace. Nečekejme, že to někdo udělá za nás. To není v moci žádného demokratického prezidenta.
