Princeznu jste si zahrála už několikrát. V pohádce Tajemství staré bambitky 2, kterou právě promítají kina, vás ale filmaři obsadili do role královny. Nevnímala jste to ve svých čtyřiatřiceti letech jako urážku?
Právě naopak. To, že ve svém věku můžu hrát královnu, mi ohromně lichotilo.
Abyste ale byla správná královna, musela jste se nejdřív naučit jezdit na koni. Jak vám to šlo?
Neseděla jsem na něm úplně poprvé, vyzkoušela jsem si to už během některých dřívějších natáčení. Tentokrát to ale bylo jiné, protože jsem na koni musela cválat a vypadat při tom královsky důstojně, jako bych ho opravdu ovládala. Výhoda byla, že jsem dostala koně, který byl se mnou zatím nejkompatibilnější a snad ze mě i chvílemi cítil, že se nenechám odvézt tam, kam se jemu zrovna zachce.
První natáčecí den vypadal tak, že jsem se těšila na hezkou jarní pohádku, jenomže venku zrovna sněžilo a mě v té strašné zimě čekala scéna, ve které lezu ven z vody a máchám se při tom v bahně. No a hned druhý den mě filmaři ve skanzenu posadili na koně a řekli mi: "Zajedeš k támhleté chalupě." Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukala, cestu jsem neznala, ale kůň už byl nastartovaný, takže se rozcválal přímo tam, kam měl. Ani štáb nečekal, že to bude v sedle takový hukot, takže mi v jednu chvíli ulítla královská koruna, ale dopadlo to dobře a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to přežila.
Momentálně vás diváci v kinech mohou vidět taky v romantické komedii Srdce na dlani od režiséra a scenáristy Martina Horského, se kterým jste předtím točila oblíbené Ženy v běhu. Mluvil jsem už s herečkami, které role v českých romantických komediích odmítají, protože z jejich pohledu podporují genderové stereotypy. Vy to ale, předpokládám, vnímáte jinak.
Jako divačka mám ráda jak artovky, tak ty takzvaně mainstreamové filmy, na které lidi chodí do kin nejvíc. Proto mě v romantických komediích baví i hrát. Pokud některým mým kolegyním tenhle žánr není blízký a při natáčení trpí, tak je v pořádku, že se mu vyhýbají. Mě na druhou stranu nijak nedráždí, naopak mě naplňuje radostí. Možná svou profesi vnímám jinak než ostatní, ale z mého pohledu bývá nejdůležitější, se kterými herci se při práci potkám. Při natáčení Tajemství staré bambitky 2 jsem třeba měla příležitost zahrát si s Ondřejem Vetchým. Moc jsem se na natáčení s ním těšila, protože patří k několika málo hercům, ze kterých před kamerou cítíte intenzivní mužské charisma. A je mi jedno, jestli s Ondrou točím nízkorozpočtový famácký film, romantickou komedii, nekonečný seriál nebo pohádku.
V divadle máte za sebou na druhou stranu řadu psychicky náročných rolí - od Markétky v Goethově Faustovi přes Markétu Lazarovou až po Ninu v Čechovově Rackovi. To si pak člověk asi rád oddychne v nějakém lehčím žánru.
Navenek se může zdát, že hrát v romantické komedii je snadnější, ale já to tak úplně nevnímám. Nepopírám, že když hrajete třeba Ofélii v Hamletovi, která se má zbláznit, tak to od vás vyžaduje opravdu hluboký ponor. Pokud chcete diváky v divadle zasáhnout, nemůžete si z toho dělat srandu a něco vás to vnitřně stojí. Stejně tak jsem ale v Ženách v běhu měla točit scénu, ve které moje filmová máma otevře dveře, já tam stojím ubrečená, a abych ze sebe v tu chvíli vydolovala slzy, musela jsem do toho vložit taky nějakou vnitřní investici. Ani natáčení romantické komedie není jen o tom, že se usmíváte na kameru.
Práce v divadle je ale přece jenom specifická tím, že se svou postavou trávíte delší čas, hrajete ji několik let znova a znova. Stalo se vám, že jste se od některé role nemohla odstřihnout a připomínala se vám, i když už jste nestála na jevišti?
Ano, ale zažívám to spíš během zkoušení než při samotném hraní. Když v divadle zkoušíte, trávíte se svou rolí třeba dva měsíce v kuse a ještě jste s ní v kontaktu minimálně čtyři hodiny denně. Neustále o ní přemýšlíte, hledáte způsob, jak ji ztvárnit, takže se vás ta postava někdy chytne, nechce vás pustit a vy jí ty ruce z vašeho krku musíte sundávat trochu násilím. Stalo se mi to u hry Důkaz v Divadle Rokoko. Dostala jsem tam roli Catherine, což je holka, které zemře táta, psychicky je úplně v háji a bojí se, jestli netrpí nějakou duševní nemocí.
Pamatuju si, jak jsem v té době šla se svým tehdejším přítelem něco nakupovat, dohadovali jsme se, jestli vzít tohle nebo támhleto, a já jsem v jednu chvíli zareagovala jako Catherine. Začala jsem před bývalým partnerem couvat, a když jsem si uvědomila, že atypické reakce svojí postavy aplikuju do normálního života, musela jsem si říct: "Pozor! Takhle ne, tohle je můj nákup, takže pápá, ty se musíš na chvíli vzdálit." A někdy na sobě tohle srůstání s postavou pozoruju i po odehrání představení. Když mě v Dejvickém divadle čeká role Niny Zarečné v Rackovi, stává se mi, že ještě druhý den ráno musím Ninu ze sebe odmazávat, pokud se představení povede a je intenzivní.
Vede člověka hraní psychicky náročných rolí spíš hlouběji do vlastního nitra, nebo se sám sobě naopak začne trochu ztrácet?
Řekla bych, že se děje obojí zároveň. Myslím, že herectví je vždycky průsečíkem role a konkrétního člověka. Měli byste při něm stejně intenzivně pracovat na své roli i na sobě a v ideálním případě zůstat v bezpečném prostoru. Může se ale stát, že vám některá postava otevře dveře do míst, která neznáte a nejste na ně připravení. A postava se pak zase může propojit s osobní zkušeností herce, můžete ji obohatit něčím, co není na papíře.
Když někomu mimo obor budete vysvětlovat, že je herectví náročné povolání, tak se vám vysměje. Samozřejmě nejsme jako horníci, kteří tráví většinu dne v šachtě, ani pekaři, kteří začínají pracovat v pět ráno, abychom měli k snídani čerstvé rohlíky. Zase se ale v sobě musíme pořád dloubat, což vytváří velký nápor na psychiku, i když je to zároveň v něčem hezké. Kdybych sama cítila, že mě hraní stojí víc sil, než můžu zvládnout, tak toho nechám. Byli totiž herci, kteří se své práce nevzdali, ani když je sžírala, a skončili blbě. Proto herec musí vědět, kde má svou hranici, a nezapomínat na vlastní život.
Co vás v patnácti letech, kdy jste se hlásila na Pražskou konzervatoř, na herectví lákalo?
V životě se mi dějí zlomové momenty, kdy se pro něco rozhodnu, aniž bych měla jasnou představu, kam mě to povede, a přesně takhle intuitivně jsem si vybrala herectví. Na základce jsem chodila na dramaťák, hodně mě to bavilo a pak jsem se jednou dověděla, že to, co dělají lidi, které vídám v televizi a v divadle, se dá vystudovat. Že to nemusí být jen volnočasová aktivita, které se věnovala moje maminka, když dělala amatérské loutkové divadlo, večer po práci chodila s dalšími ochotníky zkoušet a pak zadarmo hrála v představeních pro děti. Zjistila jsem si, na jakých středních školách se herectví učí, ale do poslední chvíle jsem nevěřila, že by mě na některou vzali.
Slýchala jsem, že v herecké branži panuje obrovská konkurence a na školách vládne protekce, takže mi můj plán studovat konzervatoř připadal dost nereálný. Přihlásila jsem se spíš proto, že mě neuvěřitelně zajímalo, jak herecká škola vůbec vypadá. To, že jsem v přijímačkách uspěla, bylo tedy pro mě i lidi v mém okolí obrovské překvapení. Neměla jsem ale ponětí, co přesně bude studium obnášet. Na začátku jsem ho vnímala jako takové pokračování dramaťáku. Líbilo se mi, že jsem se na střední místo chemie, biologie a fyziky učila jevištní pohyb, jevištní mluvu a dějiny umění.
Když jste rodičům oznámila, že vás na konzervatoř přijali, byli podle vašich slov v šoku. Šokovala je ta zpráva příjemně, nebo se o vás spíš báli?
Myslím, že obavy převládaly. Určitě na mě byli pyšní, ale herecký svět pro ně byl tak neznámý a veliký, že z něj měli ještě větší strach než já. Sama si nedovedu představit, jak bych reagovala, kdyby se moje dítě rozhodlo studovat něco pro mě naprosto exotického, dejme tomu informatiku, a ještě vyrazilo na školu třeba do Ameriky. Dělalo by mi starosti, jestli na to má, jestli v cizím světě nebude smutné, zklamané, a trápilo by mě, že tam bude na všechno samo. Nějak takhle se museli cítit moji rodiče, když mě v patnácti posílali z Rakovníka do Prahy na konzervatoř. Přesto mi nechali prostor, dali mi důvěru a neřekli, že to nezvládnu.
Přiznáváte, že jste byla opečovávané dítě, které rádo trávilo čas doma. Změnilo se to trochu s příchodem do Prahy?
Doufám, že ano. Tím, že jsem z rodného města odešla do úplně neznámého prostředí, musela jsem se najednou postavit na vlastní nohy. I pravidla uměleckého světa jsem si musela prozkoumávat sama, nikdo mi neradil, jak se kde chovat, které smlouvy podepisovat a podobně. Myslím, že mě ta zkušenost naučila odvaze, která by mi jinak trochu chyběla. Těžko říct, jak by to se mnou dopadlo, kdybych tehdy zůstala v Rakovníku, dál bydlela ve svém dětském pokojíčku a užívala si rodičovské péče. A myslím, že jsem v sobě nakonec našla i kus punkerky, která chce občas zlobit.
V Dejvickém divadle, kde letos už devátým rokem hrajete, je punková nátura, předpokládám, docela nutnost. Jak se takové éterické bytosti podařilo zapadnout na scéně, která je pověstná ostřejším humorem?
Herci z Dejvického divadla mě už od konzervatoře fascinovali a vždycky jsem mezi ně chtěla. Když jsem se ale do souboru dostala, měla jsem zpočátku pocit, že to tam vůbec nedávám. Setkala jsem se s převahou osobností, kterých si tak vážím, až mě to paralyzovalo. Jednu dobu jsem měla pocit, že vůbec nejsem schopná hrát, protože mám kolem sebe tolik dobrých herců a já sama jsem oproti nim strašně nezkušená. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na tohle srovnávání musím zapomenout a že i já mám své kvality, které můžu používat.
Nepopírám, že v sobě mám určitou křehkost. Díky výcviku v Dejvicích jsem ale dospěla k závěru, že v sobě navzdory tomu, jak působíme navenek, všichni můžeme najít i odvrácenou stránku svojí povahy. Jen ji ze sebe musíme umět vydolovat. Kolegové v Dejvickém divadle mě tedy postupně naučili, abych se dovedla postavit sama za sebe. Na vlastní kůži jsem poznala, že to je scéna, která dává prostor sebevyjádření i konstruktivním konfliktům.
Veronika Khek Kubařová (34)
- Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři a ještě před absolutoriem hostovala v divadle Semafor. První stále angažmá dostala v roce 2008 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde si zahrála mimo jiné v inscenaci Faust a Markétka, která ji vynesla nominaci na Cenu Thálie.
- V roce 2011 přešla do Městských divadel pražských a za roli Catherine, kterou ztvárnila ve hře Důkaz, byla na Thálii nominována podruhé. V roce 2013 se poprvé objevila v Dejvickém divadle, kde byla obsazena do role Niny Zarečné v představení Racek. Od roku 2015 až do současnosti je v dejvickém souboru stálou členkou.
- Na stříbrných plátnech zazářila v komediích Rafťáci, Ženy v pokušení, Ženy v běhu nebo Jedině Tereza, v dramatech Lidice a Modelář i v pohádkách Nejkrásnější hádanka a Tajemství staré bambitky 2. Televizní diváci ji mohou znát ze seriálu Zkáza Dejvického divadla i ze soutěže StarDance, ve které v roce 2021 spolu s tanečníkem Dominikem Vodičkou zvítězila.
Pro mladou hereckou generaci je dneska běžná sebepropagace na sociálních sítích. Vy přitom na Instagramu spíš než selfíčka ze svého soukromí sdílíte fotky ranní rosy nebo rozkvetlých vlčích máků. Zároveň se ale netajíte tím, že životy jiných lidí na sociálních médiích ráda pozorujete. Nejste v tom trochu rozpolcená?
Jsem voyeurka, která miluje koukat lidem do oken. Trochu se za to stydím, ale fascinuje mě třeba i Výměna manželek. I když to bude znít jako výmluva, z hereckého pohledu se ráda podívám do obýváků lidí, kteří žijí jinak než já, protože z téhle sociální sondy pak můžu čerpat. Na Instagramu mě baví pozorovat, jak profily různých lidí psychologicky odrážejí jejich osobnost. A protože ho sama vnímám jako estetické prostředí, snažím se tam dávat hlavně věci, které mi přijdou vizuálně zajímavé.
Někomu všechny ty kytky a krajinky se západem slunce můžou připadat jako kýč. To, že svět ráda vidím takhle barevný, ale neznamená, že ve své hlavě a duši někdy nemám černobílé tóny. Jenom je ostatním nechci cpát a ani mě neláká sdílet selfíčka s novým make-upem a náušnicemi. Možná je to tím, že si touhu po pozornosti dostatečně ukojím v divadle a jsem ráda, když mě chvíli nikdo nepozoruje. Projevuje se to i ve vlaku, kde jdu vždycky radši do vagonu s autobusovým typem sezení, protože v kupé si připadám jako na jevišti.
Když si dám ty vaše fotky přírody do souvislosti s tím, že jsme se nad rozhovorem potkali ve veganské kavárně, říkám si, jestli vám nedělají starosti klimatické změny.
To jste trefil. Environmentální problémy mě určitě tankují a snažím se, co to jde, abych sama ke znečišťování životního prostředí tolik nepřispívala. Když jsem za vámi do kavárny přišla, udělalo mi radost, že tady používají REkrabičku. Sama totiž často nestíhám vařit, jdu si pro oběd někam do restaurace, a když jsem se pak domů vracela s jídlem v plastové krabičce, tak mi to způsobovalo až fyzickou bolest. Proto jsem ráda, že někdo vymyslel krabičku, která se dá vrátit a znovu použít, a že ji už minimálně v Praze najdete v tolika restauracích.
Jednorázové věci, které po použití hned vyhodíte, mě opravdu štvou. Obzvlášť na natáčeních, kde máte jednorázové talířky, příbory i kelímky na každý doušek vody. Když jsme točili Tajemství staré bambitky 2, řekla jsem si, že se hecnu a vydržela jsem téměř celé natáčení s jednou termoskou a jednou plastovou nádobkou, do které jsem si dala nejdřív pití a pak i salát. A maso se teď snažím hodně omezovat, protože jsem jako všichni viděla dokument Davida Attenborougha, takže si uvědomuju, jak negativně se na klimatu podepisuje. Musím se ale přiznat, že po něm moje tělo občas volá. V kategorii vegetariána tedy zatím bohužel nejsem.
Taky jsem si o vás zjistil, že spíte zásadně v peřinách od babičky plněných opravdovým husím peřím, ráda se touláte po horách a líbilo by se vám chovat ovce. Hrozí tedy, že jednou opustíte život ve velkoměstě a odstěhujete se na venkovskou samotu?
Ráda bych vám řekla, že ano. Lidi si vymysleli města, jenže teď zjišťují, že to možná trochu přehnali a že jim chybí harmonie, kterou nenacházejí v betonu, ale v přírodě. Z nějakého důvodu je nám mezi loukami, horami a lesy dobře. Já sama aspoň přírodu ke svému životu potřebuju nezbytně. Zároveň si ale uvědomuju, že jsem fakt křehká fyzická konstituce a že na to, abych od rána do večera dřela na zahradě a kydala hnůj, vůbec nejsem stavěná. Těžko zvládám už jenom zimu, přišla jsem sem za vámi ve spacáku, protože v únorovém počasí na sobě musím mít milion vrstev, aby mi bylo teplo. Jsem holt zatím trochu princezna, ale co já vím, kam mě život jednou zavede.
