Praha - Před 55 lety, 20. srpna 1960, se vrátily z oběžné dráhy zpátky na Zem fenky Strelka a Bělka. Jednalo se o první živé tvory naší planety, kterým se to podařilo. Vycpaná těla dvou slavných psů jsou dodnes obdivována v moskevském muzeu kosmonautiky.
Cestu do vesmíru lidstvu otevřeli voříšci Cygan a Dežik, kteří v červnu 1951 vystoupali v raketě do výšky 101 kilometrů a pak se v pořádku vrátili k Zemi na padáku.
Svět si ale spíše pamatuje jiné jméno psí hrdinky - Lajky, prvního živého tvora na oběžné dráze. Ta startovala do vesmíru v listopadu 1957 a šla si pro jistou smrt. Sověti ještě tehdy neměli vyřešen návrat z oběžné dráhy.
"Lidé si většinou pamatují jen toho prvního – kdo ze čtenářů si vzpomene na jméno druhého člověka ve vesmíru po Juriji Gagarinovi? Byl to German Titov, čtyři měsíce po Gagarinovi. A kdo si vzpomene na jméno druhého člověka, který vystoupil na vrchol Mount Everestu po siru Edmundu Hillarym? Pamatujeme si jen vítěze," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz odborník na kosmonautiku Milan Halousek z České kosmické kanceláře.
Do letu prvního člověka do vesmíru v dubnu 1961 vypustili Sověti do kosmu asi třicítku raket se zvířaty, deset psů přitom zahynulo. Jednalo se většinou o toulavé voříšky, zvyklé na drsný život ulice a tvrdé podmínky. Učili se žít ve stísněném prostoru, snést hluk i vibrace a jíst gel. Svůj vděk jim vyjádřil i první člověk ve vesmíru - Jurij Gagarin.
Do kosmu se ale podívaly také desítky dalších druhů zvířat, od opic po octomilky. A vydávají se dodnes.
Aktuálně.cz: Co znamenal let do vesmíru a úspěšný návrat psů Strelka a Bělka 19. srpna 1960 pro světovou kosmonautiku?
Milan Halousek: Znamenal hodně. Byl to zápis do historických tabulek kosmonautiky, na kterých si Rusové tak zakládali. Byl to ale i důkaz toho, že Sověti již mají technicky vyřešen návrat kosmické lodě zpět do zemské atmosféry první kosmickou rychlostí (to je zhruba rychlostí 28 tisíc kilometrů za hodinu, respektive 8 kilometrů za vteřinu). Američané z toho nijak těžit nemohli, technické ani vědecké výsledky letu Strelky a Bělky neměli k dispozici, pro sovětský kosmický program to ale znamenalo velký krok vpřed. A samozřejmě to mělo ohromný propagandistický dosah – nejenom v Sovětském svazu a jeho satelitních zemích, ale i v západoevropských zemích a USA.
A.cz: Jsou vlastně nějaké důkazy, že fenky Strelka a Bělka skutečně byly na oběžné dráze a vrátily se v pořádku zpět? Byl tento počin sovětské kosmonautiky zpochybňován?
Zpochybnit můžete víceméně úplně všechno, čeho se sama osobně neúčastníte… Data ze Sputniku-5 na jehož palubě byla Strelka a Bělka, ale i řada dalších čtyřnohých pasažérů, o kterých se moc nemluví - králík, čtyřicet myší, dvě laboratorní krysy a kolonie much, tak tato data přijímala nejenom sovětská síť pozemních stanic, ale i Američané a mnoho radioamatérů po celém světě. Ale ta data byla samozřejmě zakódována, a tak z toho nikdo kromě Rusů nic nevyčetl. Takže to vlastně odpověď na to, jestli tam opravdu Strelka a Bělka byly, není… Ale vážně – tento historický let nijak výrazněji zpochybňován nikdy nebyl.
A.cz: Procházeli psi-kosmonauti nějakým speciálním tréninkem?
Jednalo se v drtivé většině o pejsky z moskevských psích útulků, kteří byli vděčni za nakrmení, teplo a trochu slušného zacházení. Museli podstoupit přípravu a výcvik na let. Vědci je zavírali na dlouhou dobu do malých prostor, aby si zvykli na stísněný prostor kabiny kosmické lodě, do tréninkových kójí jim pouštěli hluk, který uslyší při skutečném letu, s kabinkami vibrovali stejně tak, jako tomu pak bylo při startu do vesmíru. Ale museli je naučit i žrát speciální gel, který nahrazoval při vlastním letu normální potravu – protože ve stavu beztíže nemůžete nasypat misku granulí a vedle toho postavit misku s vodou. Všechno by to uletělo, proto byli psi krmeni potravou podobnou hustšímu pudinku.
A.cz: Měli nějaký speciální oblek nebo přístroj?
Pes měl při letu ve vesmíru na sobě speciální postroj, který ho fixoval v jeho malém kotci, aby ve stavu beztíže uvnitř nekontrolovaně nepoletoval a třeba se nezranil. Ale zároveň tento postroj umožňoval alespoň trochu se postavit na tlapky a protáhnout se. A samozřejmě že psi na sobě měli lékařské sondy, aby vědci na Zemi měli informace o jejich zdravotním stavu. To bylo totiž to nejdůležitější, proč se tyto lety realizovaly – zjistit, jak se chová organizmus živého tvora při zatížení a stresu během startu, v dlouhodobém stavu beztíže a tak podobně. V kabině byla většinou i televizní kamera, byť v té době nepříliš kvalitní, a v některých případech i odposlech.
A.cz: Strelka a Bělka se vrátily jako hrdinky, jejich věhlas však přesto nedosáhl Lajky, která přežila jen několik hodin letu. Proč světově známějším a legendárnějším jménem je právě Lajka? Může za to její pohnutý osud?
Lajka byla prvním živým tvorem ve vesmíru, letěla bez šance na návrat. Lidé si většinou pamatují jen toho prvního – kdo ze čtenářů si vzpomene na jméno druhého člověka ve vesmíru po Juriji Gagarinovi? Byl to German Titov, čtyři měsíce po Gagarinovi. A kdo si vzpomene na jméno druhého člověka, který vystoupil na vrchol Mount Everestu po siru Edmundu Hillarym? Tím byl jeho průvodce, šerpa Tenzing Norgay. Lidé si pamatují jen vítěze. A tady je to opravdu ještě podpořeno tragickým osudem Lajky. Její zápis do historie minulého století je veliký – ona opravdu létala po oběžné dráze Země, neabsolvovala jen krátký skok do vesmíru jako před ní řada dalších pejsků, opiček a dalších živých tvorů, kteří se při letu po suborbitální dráze dostali v nejvyšším bodě své dráhy na chvíli do vesmíru, tedy do výšky nad 100 kilometrů nad hladinou moře, a potom se hned vraceli s kabinou do atmosféry.
A.cz: Agentury sledovaly let Lajky na palubě sovětské družice Sputnik 2 několik dnů. Později se ukázalo, že legendární pes žil pouhých 5-7 hodin po startu. Jak tato situace vznikla?
Bylo plánováno, že její život bude během letu trvat zhruba sedm až deset dnů, než dojdou energetické zdroje, které udržovaly Lajku při životě, což se nepovedlo. Ale hlavního výsledku mise, tedy ověřit si, že živý organizmus může ve vesmírném prostředí žít, bylo dosaženo. Ověřilo se, že živý tvor přežije velké přetížení při startu rakety ze Země, že může ve stavu beztíže dýchat, že se organizmus nezhroutí. Jen minimálně se na Lajce ověřily možnosti příjmu potravy, to se za tu krátkou dobu jejího přežití nestihlo. To se ověřilo až na dalších čtyřnohých kosmických pasažérech.
A.cz: Věděli Rusové na rozdíl od ostatního světa, že je Lajka mrtvá?
Rusové samozřejmě věděli, že je Lajka již mrtvá, zbytek světa to ze zakódovaného přenosu dat zjistit nemohl. Důležitý byl ale i další fakt, který Rusové věděli, že Lajka nezemřela v přímé souvislosti s nebezpečným kosmickým prostředím, ale víceméně kvůli technické závadě nosné rakety.
A.cz: Co se tehdy stalo?
Problém nastal totiž v tom, že po vynesení kabiny Sputniku-2 na orbitální dráhu se neoddělil poslední stupeň nosné rakety od kabiny a kvůli tomu nefungoval dostatečně vnitřní termoregulační systém. Lajka se přehřála a po přibližně pěti až sedmi hodinách od startu zemřela na kombinaci teplotního šoku a stresu, který zažívala. Kabina s mrtvou Lajkou létala po oběžné dráze Země až do poloviny dubna následujícího roku 1958, kdy shořela po vstupu do hustých vrstev atmosféry. Za tu dobu oblétla Zeměkouli více než 2,5 tisíckrát…
A.cz: Jak a kdy vyšla najevo pravda o rychlém konci Lajky?
My starší jsme se na základní škole v dějepisu učili o pět a půldenním letu Lajky. O tom, jak to bylo doopravdy, se svět dozvěděl až po otevření archivů v Rusku po roce 2000, kdy vyšla najevo pravda o mnoha tajemstvích sovětské kosmonautiky. Ale zároveň se odborníci dostali i k datům a měřením z tohoto historického letu. Což bylo ještě důležitější než to, že Lajka přežila start tak krátce.
A.cz: Je jisté, že se Lajka dožila oběžné dráhy?
Ano, je. Po "perestrojce" směla v Rusku promluvit i řada vědců, kteří se těchto kosmických programů účastnili. Jejich povídání jasně ukazují, že Lajka, ale třeba i Strelka s Bělkou, opravdu své vesmírné cesty uskutečnily a podařilo se velmi přesně rekonstruovat průběh těchto experimentů. Tady už opravdu moc místa na konspirační spekulace nezbývá.
A.cz: Který další pes vypuštěný sovětskými vědci do vesmíru ještě vešel do dějin kosmonautiky?
Bezesporu nejznámější jsou tři fenky, o kterých si tady povídáme – Lajka, Strelka a Bělka. Ze Sovětského svazu do vesmíru postupně letělo několik desítek pejsků. Z nich mnoho zemřelo při haváriích nebo kvůli technickým problémům nosné rakety či kabiny. Těmi dalšími asi nejzajímavějšími byly třeba dvojice Věterok a Ugoljok, ti v roce 1966 absolvovali 22denní let, nebo Cygan a Dežik, kteří se naopak už v roce 1951 stali prvními psy, kteří se dostali v hlavici rakety na okraj vesmíru, do výšky 101 kilometrů.
A.cz: Používali i Američané zvířata při testování letů do vesmíru?
Ano, samozřejmě používali. Na rozdíl od Rusů ale využíval americký kosmický program služeb opic. Asi nejznámější z nich je šimpanz HAM, který se jako první podíval na pár minut do vesmíru posledního ledna 1961 v kabině kosmické lodě Mercury, ve kterých o pár měsíců později začali létat do vesmíru i první američtí astronauti. Před šimpanzi to byly desítky menších opiček, od těch prvních v roce 1948, kterými byli makakové, přes kapucíny a řadu dalších druhů.
A.cz: Která zvířata se ještě podívala do vesmíru?
úplně prvními byly již v roce 1947 ovocné mušky, vypuštěné z USA v hlavici ukořistěné německé válečné rakety V-2. První kočičkou ve vesmíru byla v roce 1963 Félicette z Francie, králičice Marfuša letěla v SSSR v roce 1959, krysák Hector na francouzské výškové raketě v roce 1961, na palubě americké orbitální stanice Skylab tkaly své pavučiny samičky křižáka obecného Anita a Arabella. Ve vesmíru byly ale i akvarijní rybky, křepelky, motýli, mravenci, gekoni, myši, želvy, mloci, morčata, žáby, mouchy, kobylky, škorpioni, termiti a stovky dalších, většinou drobnějších zvířátek.
A.cz: Jsou ještě v současnosti používána zvířata v kosmonautice?
Ano, jsou. Nejedná se ale už o tak velké tvory, jako byli dříve využívaní psi nebo opice. Například na palubě Mezinárodní kosmické stanice se celkem pravidelně realizují dlouhodobé experimenty za využití menších živočichů. Například nedávno probíhal experiment zaměřený na regeneraci poškozených tkání – za využití hlemýžďů. A před několika roky hostila Mezinárodní kosmická stanice kolonii motýlů a po nich i kolonii pavouků v rámci celosvětově využitelných studentských projektů "Butterflies in Space" a "Spiders in Space". Létají i samostatné vědecké mise, během kterých je kabina kosmické lodě obsazena řadou terárií a akvárií a probíhají dlouhodobé experimenty například s rozmnožováním živočichů v podmínkách vesmíru.
A.cz: Dá se tedy říct, že zvířata se významnou měrou zasloužila o “dobývání“ vesmíru člověkem?
Zvířata se používala od samého počátku kosmonautiky, ukázala vědcům cestu, kterou potom šel člověk-kosmonaut. Veliké množství jich přitom zahynulo, ale každá taková smrt psa nebo opice umožnila bezpečnější cestu pro další čtyřnohé nástupce. A nakonec i bezpečnější cestu pro lidské kosmonauty. První kosmonaut světa Jurij Gagarin si velice vážil pejsků, díky kterým byl jeho let mnohem bezpečnější, než by byl, kdyby se mnoho problémů nerozpoznalo a neopravilo při kosmických startech Lajky, Strelky, Bělky a dalších. Krátce po svém kosmickém letu v dubnu 1961 jim Jurij Gagarin poděkoval slovy: "Nevím, jestli jsem první člověk ve vesmíru, nebo poslední pes ve vesmíru…"
