Na svých stránkách píšete, že jste se coby propagátor kybernetiky narodil moc brzy. Jak to přesně myslíte?
Kybernetika byla tehdy považovaná za buržoazní pavědu, počítače nebyly a nikdo ani nevěděl, co to je. Protože když jste někomu řekla, že číslicová technika jsou impulsy nul a jedniček, tak z toho byl janek, protože všichni byli zvyklí na analogový průběh. Součástky k číslicové technice tady taky moc nebyly, mikroprocesory se sem vozily v čokoládě.
Pašovaly se v čokoládě?
Ano. Na hranicích zabavovali podezřelou techniku celníci. Soudní znalci ji pak nosili do Stanice mladých techniků zeptat se, co to vlastně je. Jednou přitáhli televizor, klávesnici a magnetofon a ptali se nás, co to je za přístroj. Řekli jsme jim, že počítač. Nedůvěřivě si to prohlíželi a zeptali se: "A na co je pak tady ten magnetofon?" Vysvětlovali jsme jim, že tam se nahrává program. "Aha, a co s tím," nechápali. Tak jsme jim řekli: "No tak třeba prohlášení Dva tisíce slov se tam vejde asi osmdesáttisíckrát." Toho se úplně zděsili.
Vy jste v roce 1980 s Jiřím Radou vytvořil pro časopis ABC papírový počítač formou vystřihovánky. To si vůbec nedokážu představit, jak to fungovalo.
Ve skutečnosti se nejednalo o počítač, ale spíše jakýsi simulátor, na němž jsme chtěli dětem ukázat, jak fungují chytré kalkulačky a jak vypadá programování. Spočívalo to v tom, že postrkování programu dopředu probíhalo pomocí posouvání papírku výřezem "počítače". Na proužcích papíru se psalo, z jakého registru do jakého to směřuje a co se má dělat. Těmito příkazy jsme naprogramovali třeba přistání modulu na Měsíci. Děti tím pochopily princip chytré programovatelné kalkulačky. Na jiné pomůcce pochopily, že všechno jsou jedničky a nuly, akorát jednou je to číslo, jednou adresa, jednou instrukce.
Pro Stanici mladých techniků jste také vyvinuli tzv. "kybernetickou berušku". Co taková beruška uměla?
Autorem tranzistorové kybernetické berušky byl pan Zdeněk Kober z Hradce Králové. Uměla bloudit bludištěm a vyhýbat se překážkám. Měla zkrátka zrak, hmat a sluch. Dnešní výukoví robotci v sobě již mají počítač.
Jak jste se dostal k propagování programovatelných robotů do škol?
Když jsem odešel ze Stanice mladých techniků, začal jsem se věnovat jiným věcem a pak jsem šel do důchodu. A tam jsem si řekl: vždyť my jsme tu osvětu v kybernetice nedotáhli do konce! Na školách ve většině vyspělých států mají pro žáky do výuky programovatelné osobní roboty, u nás mívají maximálně jednoho drahého na školu, často však nemají vůbec žádného. Tak jsem začal hledat po internetu něco cenově dostupného, jednoduchého, ale postačujícího. Našel jsem informace o robotu vyvinutém v Austrálii, kterému dali jméno Edison. Do tříd ho dodávají za třicet tři dolarů, na trhu stojí čtyřicet devět dolarů, aby byl dostupný pro všechny. Škola by mohla za stejnou cenu, co by si koupila jednoho drahého kolektivního robota, pořídit deset levných osobních robotů, aby si to mohl prakticky vyzkoušet opravdu každý.
Jak školy slyší na vaši výzvu "roboty do škol"?
Někdy je to opravdu těžké. Jedna pražská radní mě například odmítla s tím, že nebude podporovat zavádění přístrojů z Hongkongu, protože by prý žáci měli používat přístroje, k nimž se dají pořídit náhradní součástky v nejbližším železářství. No, že se dá dnes vše objednat přes internet, jí patrně uniklo, zkrátka potřebuje mít náhradní součástky přes ulici. V Americe nebo Austrálii se tyhle Edisony ani moc neopravují, protože těch pár desítek dolarů za nový je pro ně pakatel. Nebo si necháte poslat servisní balíček. Během čtyř dnů si ho můžete vyzvednout.
V Austrálii mluví o těchto nízkonákladových robotech jako o revoluci v technologickém vzdělávání. Programovatelného robota, jenž stojí méně než učebnice, už totiž bude moci mít ve výuce každý žák základní či střední školy. Může něco takového nastat i v Česku?
Máme sice tři spojené ústavy pod ministerstvem školství, ale nemáme odborníky, kteří by sledovali internet. Ve světě jsou zveřejňovány a vyvíjeny programy a pomůcky pro 21. století. Mnoho jich je i v češtině a zdarma. Většina má ověřenou dokonalou metodiku výuky. V Česku bych spoléhal na děti, rodiče a podniky. Česká cenová taktika je minimálně o 21 % DPH dražší. Škoda. Ale pokrok se nedá zastavit. Školství ho může akorát zbrzdit.
Proč je podle vás číslicová technika a kybernetika pro výuku tak důležitá?
Protože děti začínají nerozumět světu kolem sebe. Když jdou do obchodu, tak někdo jim otevře dveře, když jdou někde na toaletu, někdo za ně spláchne. A oni vůbec netuší, co se děje. Jde o to, aby se s tím vším aktivně seznámily a naučily se programovat.
Takže na rozdíl od průkopnických dob, kdy jste s kybernetikou začínal, je už možností a šikovných pomůcek dost, ale zase není "politická vůle" prosadit je do výuky? Voláte také po Komenského myšlence Škola hrou. Kde je podle vás hlavní problém?
Jsou to problémy, které trápí celý svět. Proto koncem devadesátých let vznikla v USA společnost, která se jmenuje STEM. Jedná se o zkratku oborů "science, technology, engineering, mathematics". Tyto obory se totiž špatně učí a hůře si získávají srdce žáků. V této organizaci si proto řekli, že je zkusí učit jinak a udělají metodiku tak, aby to bylo pro žáky zajímavé.
Proč už podle vás nemají žáci takový zájem o technické kroužky jako dříve?
Děti dnes už nemají k technice takový vztah, nic je neláká jít do něčeho jako Stanice mladých techniků, protože počítač dnes mají doma, spoustu věcí mají i v mobilu. Že nerozumí tomu, jak to vše funguje, je druhá věc. Takže jsme v paradoxní situaci, kdy dříve tu sice nic moc nebylo, děti si ale nadšeně půjčovaly technické časopisy mezi sebou a hltaly každou novinku, která sem prosákla. Dnes mají všechno na dosah ruky, akorát postrádají vybavená atraktivní školní zařízení.
Jaké je podle vás řešení?
Podle mě by měly existovat i dnes podobné spolky, nyní se tomu říká "huby", polytechnická hnízda, kde by byla 3D tiskárna. Děti by uměly vyrobit krabičky a kolečka k robotům, elektroniku by si koupily a samotného robota by si pak vyrobily samy. Tím by se naučily moderní věci a soběstačně by si uměly vyrobit součástky. Protože i jakákoliv výroba čehokoliv jim je cizí, jelikož technické práce či dílny školy zrušily.
A co třeba hodiny informatiky?
Ano, tu většinou učili ajťáci, kteří na škole spravují počítačovou síť. I když dnes nevím, jak to s nimi je, když učitel musí mít pedagogické minimum. Jenže stejně tam děti naučí leda Word a Excel. Do hodiny by měli chodit lidé z praxe a ukazovat jim, jak moderní přístroje fungují. Děti by pak chápaly, jak funguje moderní svět, ve kterém budou žít a pracovat. Ne jako paní radní z Prahy.
Video: Roboti nás zatím nepřemůžou. A budeme díky nim méně pracovat
