Bude mi odpovídat Manekýn nebo Trapáček?
Zrovna si objednávám pivo, takže začneme Trapáčkem pozvolna metamorfozujícím v Manekýna.
Ptám se proto, že takto rozdělujete svou osobnost. Jak sám v knize píšete, kde Trapáček nesouvisle blekotá, tam to charismatický Manekýn vraždí jedním bonmotem za druhým. Která z těchto dvou person vás ale dostala na rok do vězení?
Tohle je nejspíš otázka, na jejíž odpověď podvědomě čeká spousta čtenářů, ale tím, jak byla poprvý správně položena, můžu konečně prozradit, že do vězení mě dostala persona třetí, která dosud není čtenářům známa.
Těžko si představuju uťáplého Trapáčka, jak píše knížku tohoto formátu. Jenže Manekýna, jak sám tvrdíte, aktivujete pouze pomocí osmi piv. Jak se píše kniha na místě, kde si o alkoholu můžete nechat jen zdát?
Já jsem Ištván. A cokoliv budete ode mě kdy číst, bude Ištván. A Ištván může napsat knihu kdekoliv na světě. Trapáček je substance toho nejprudérnějšího z nás, každýho z nás, Trapáček je vystrašený stydlín, tupý, falešný, dodržuje dekorum až na samý dno neautentičnosti. Ve všech případech odpoví ženě na otázku, zda jí to sluší, že jí to sluší, bez ohledu na to, co si opravdu myslí nebo jak by se chtěl zachovat. Trapáček se ze svých reálných pocitů nasurovo vypíše do Ištvána.
Zatímco Manekýn je laciná, ale funkční antiverze Trapáčka, sebevědomá neřízená střela, chová se, jak kdyby šéfoval NASA a po večerech operoval mozky, čím víc chlastu, tím dál sahá za obzor svých mindráků a skutečný povahy, často až do míst, kam by se ani Pepa Fritzl neodvážil. Když se ho žena zeptá, jestli jí to sluší, zaveršuje jí o smyslnosti jejích rtů v daktylským hexametru nebo na ni hodí blitku, rozhodně odpoví nevyzpytatelně. Manekýn naopak když úřaduje, nezřídka poté sahá k omlouvání, ale opět se propisuje do Ištvána. Trapáček/Manekýn je rozdíl v chování, ne přemýšlení.
Čím byly pro vás ve výkonu trestu papír s tužkou?
Tím, čím byl úplně pro všechny. Bez ohledu na to, jestli umíš psát, jestli neumíš psát, jestli píšeš rád nebo ne, tužka s papírem - ať už dokonce máš komu psát nebo ne - se pro tebe stávají v okamžik uvěznění těma nejlepšíma kámošema.
Tatar, můj rumunskej kolega, s nímž jsem v brněnský věznici strávil první čtvrtinu trestu, si od prvního dne na vazbě vypisoval pro sebe něco do papírů. Později, když jsme vyvinuli společnou řeč, jsem se dozvěděl, že si tam rekapituloval svoje sexuální partnerky. S ohledem na to, do jakých obludných rozměrů jeho sešit postupem času nabobtnal, byl buď nějaká rumunská pornostar, anebo na svoje dívky vzpomínal do nejjemnějších detailů.
Odejmutí svobody tě donutí vypsat se ze svých pocitů, nebo se jenom vypsat, protože nic moc dalšího na vazbě dělat nejde. Moje jediná výhoda tkvěla v tom, že jsem svým psaním tvořil něco hodnotnýho a zpěněžitelnýho.
Celé ty roky se vám však daří držet pod pokličkou zásadní otázku. Kvůli čemu jste skončil za mřížemi?
Je to divoký, vášnivý, spletitý příběh, který je v knize rovněž obsáhlý a nasekaný mezi dny v base. Miluju tarantinovky a odjakživa všechny nechronologicky vyprávěný příběhy. Užívám si napínat čtenáře a čtenáři si užívají být napjatí. Za co jsem seděl ve vězení, se dozvědí v sedmi postupně vygradovaných částech zvaných Co se po***lo (zatím vyšly tři).
Nerozumím smyslu odnětí svobody
Čtenáři se taky dozvědí, jak funguje české vězeňství zevnitř. Co se vám vybaví při pomyšlení na českou justici?
Před vězením jsem býval v tomto ohledu hloupý jako s překvapením většina mých vrstevníků, i když to asi raději stáhnu na kamarády, abych nedělal ze svých vrstevníků nesvéprávný debily. Kdyby se mě někdo před vězením zeptal na tuhle otázku, pravděpodobně bych ze sebe vyblil něco rozhořčeně trapnýho jako "nevěřím justici, nevěřím systému", aniž bych vůbec věděl proč. Asi protože jsem se jednou podíval na zprávy na Nově a viděl tam Ratha, který by měl podle mýho instantního rychloúsudku po sedmi pivech už dávno sedět, takže bych šmahem odsoudil celou justici z dob minulých, přítomných i budoucích, a dál poklidně pokračoval v popíjení osmýho lahváče. Určitě bych taky přihodil něco o nedůvěře k policii, protože mi jednou měšťák dal pokutu za odhozenýho vajgla. Zkrátka debílek. U většiny odsouzených pak pobyt za mřížemi tuhle zatvrzelost vůči systému jenom prohloubí, spousta z nich nemá ani tušení, jakýma fázema právního procesu vůbec prochází, co se s nima vlastně děje.
Moje uvěznění na vazbě i následný výkon trestu měly za následek fascinaci systémem. Začal jsem se o něj zajímat, studovat ho, chápat ho, což trvalo i po propuštění a trvá dodnes. Nakoupil jsem si hordy knih, chodím se jako veřejnost dívat na trestní řízení, po nocích si čtu rozsáhlý komplexní rozsudky Nejvyššího soudu. Takže při pomyšlení na českou justici se mi vybaví něco, čeho bych se i rád účastnil. Tentokrát už nejlépe ne jako odsouzený.
Je pro vás vůbec trest odnětí svobody adekvátním trestem?
Nad podstatou odnětí svobody jakožto trestu jsme ve výkonu trestu často polemizovali s Ondřejem (parťák z knížky, pozn. red.). Nejsem v téhle oblasti vzdělaný, nevím, odkud to pochází, z čeho to vychází, kde to vzniklo, jaký je smysl, tak mi nezbývalo, a stále nezbývá než jenom žasnout, že člověka potrestáš tím, že mu vezmeš svobodu. Něco, co mu automaticky náleží, a on sám nemá nejmenší šanci si uvědomit, jaký to je, dokud o to nepřijde.
Pro mě jako pro přecitlivělého blbečka, který nad věcmi hluboce přemýšlí, je to podobný, jako by tě za trest sterilizovali. Vykradeš benzinku, pojedeš bez řidičáku, nebudeš mít nadosmrti smrady. Bože, tohle by často pomohlo víc než nějaký odnětí svobody. A což třeba takhle trest odnětí rodiny? Těžký ublížení na zdraví a na deset let neuvidíš a nikdy nekontaktuješ svoji rodinu ani směrem dolů, ani směrem nahoru. Neuvidíš svoje děcka, neuvidíš svoje rodiče. Třeba neuvidíš doslova, můžeme zavést trest slepoty. Hluchoty. Invalidity. Myslím si, že jakýkoliv omezení těchto automatických výsad by bylo adekvátním trestem, stejně jako odnětí svobody.
A jak pohlížíte na svůj trest za to, co jste spáchal? Byl spravedlivý?
Naprosto. Od dospělosti zastávám zásadu, že se vždy zachovám tak, jak uznám za vhodný, což je ironicky často nevhodný či sobecký vůči jiným lidem. A pak, ať mě ti lidé - nebo pokud existuje jiná autorita - za to prosím potrestají, jenom tak se můžu v životě posouvat dál. Za svoje rozhodnutí si vždycky ponesu následky.
Svůj trest u soudu, ač jsem se soudem vášnivě polemizoval, jsem tudíž přijal. Byl jsem jeden z mála, kdo se neodvolával. Na vazbě i ve výkonu trestu jsem poznal všehovšudy snad jen čtyři lidi, co se neodvolávali. Odvolání obecně je základ, neboť prodlužuje čas na vazbě nebo na svobodě, a samozřejmě může znamenat snížení trestu, někdy i zásadní. Ale kdo jsem já, abych nerespektoval rozhodnutí magistra Vomáčky v sepraným taláru, co mi u zdůvodňování rozsudku cituje Dostojevského a s povytaženým obočím rodičovsky zklamaně kroutí hlavou. Ten chlap moc dobře ví, co jsem za parchanta. Jen mi tam ten roček napal.
Jak vás ve vězení ovlivňovalo pomyšlení na fanoušky, kteří "tam venku" čekají na to, až vás propustí a napíšete knihu z vězeňského prostředí?
Na moje propuštění čekaly desetitisíce fanoušků a tihle fanoušci rovněž věděli o mým záměru napsat knihu, neboť jsem jim tento záměr prozradil na sociálních sítích mezi vazbou a výkonem trestu, když jsem byl měsíc doma. Uvězněn a odsouzen jsem byl v roce 2015, propuštěn v roce 2016, teď je rok 2021, kniha stále není dopsaná, přesto je velmi populární a oblíbená. Dá se předpokládat, že se ještě pár let psát bude, a dá se rovněž předpokládat, že i pár let po dopsání z ní budu těžit. A že teprve po dopsání se z ní vyhrabe veškerý potenciál.
S ohledem na můj věk, naštěstí i jistý talent či literární zručnost a velmi, velmi pofidérní píli můžu tedy s čistým svědomím až překvapivě konstatovat, že zavření do vězení bylo jednoznačně to nejlepší, co se mi zatím v životě stalo.
Na knihu jste v roce 2017 vybral v crowdfundingové kampani 630 tisíc korun. Fanoušci se jí však dočkali až po třech letech, a to ještě po částech, protože stále není dokončena. Co trvalo ty tři roky?
Představte si, že mladý kluk, který je na sociálních sítích známý tím, že ho nikdo nezná, vyleze z vězení, záhy vybere na Startovači 630 tisíc korun na knihu, a stejně záhy zmizí. Být Startérem, rozhodně si pokládám klíčovou celoživotní otázku: "Nejsem tak trochu idiot?"
Můj problém byl, že mně v rámci týdne od skončení kampaně smazal Facebook stránku, můj jediný komunikační kanál. Já ji pak založil znova, zase ji smazali, a opět a opět. Celkem čtyřikrát. Upřímně jsem po tomhle ztratil motivaci knížku dopsat v termínu a návazně i chuť ji psát vůbec. Dokud jsem se po letech nevrátil na Instagram.
Z "impotentního trolla" spisovatelem
Před naším rozhovorem jsem stále přemýšlel, jestli tomu, jak dokážete kombinovat vrstvy českého jazyka, říkat talent, či jestli to je něco, co se dá naučit.
Stoprocentně jsem se psát naučil. Málokdo to ví, ale na základce jsem z češtiny regulérně propadal. A ještě jedna perlička: dlouho, opravdu dlouho, dokonce i po započetí knihy, jsem nebyl žádný vášnivý čtenář a knihy jsem prakticky nečetl. To dělám až poslední roky a o spoustu jsem jako autor přicházel.
Nicméně zhruba osm let zpátky jsem začínal jako nezkušený impotentní troll na jednom fóru. A jak to tak už bývá, v diskusním kolektivu se krom hokejových trenérů, chovatelů rybiček, tvůrkyň herbářů, advokátů amatérů, jaderných fyziků a diplomovaných ekonomů nachází i grammar nácci, kteří mají svůj styl a neúnavně opravují zejména nevtipný trolly. Mě to pochopitelně uráželo, ale zároveň jsem si každou jejich opravu, každý jejich češtinářský stěr bral k srdci, googlil si poctivě každý neznámý slovo, doučoval se pravidla, aby to tedy příště bylo lepší. Postupem času jsem začal stírat nácky, brousit svůj styl, následně se narodil jako Ištván, prošel kariérou na ČSFD, Facebooku a v několika redakcích až do vězení. Tam jsem si uvědomil, že to, jak píšu, je zralý na dobrou knihu, a po vězení se do tý knihy pustil.
Když zmiňujete školu, jak vypadaly vaše slohové práce během školních let? Byl jste premiantem z češtiny?
Jak už jsem řekl, stylisticky jsem psával jak čerstvě přistěhovaný Vietnamec z večerky po obrně mozku, nicméně obsahově jsem už od mladých školních let vynikal a provokoval. Napsal jsem na střední zamyšlení o tom, proč je slušnost blbost, už tady se daly vypozorovat první náznaky, že vyrostu v Ištvána, proč je nevěra fajn a přirozená, ačkoliv to tehdy ne zcela reflektovalo mý zkušenosti, a napsal jsem taky povídku o popelnici. Prostě 24 hodin v kůži popelnice, kolem který se dějí různý příběhy různých lidí.
Už na základce jsem si psal do sešitu hororový příběhy nebo jsme byli s mým nejlepším kámošem superhrdinové vesnice, kde jsem vyrůstal, to mělo snad tři díly jak Spider-Man. Sklony k psaní a odlišnosti jsem tudíž míval vyloženě od malička, ač jsem tedy přitom neměl alespoň elementární potřebu ani snahu respektovat češtinu, čemuž doteď moc nerozumím.
Jak dlouho vám trvá vymyslet pro vás typická slovní spojení? Je to už automatický proces, nebo kvůli tomu musíte aktivovat Manekýna?
Je důležitý podotknout, že skutečně na místě vzniklo prvních zhruba 50 dní (zápisků - kniha je psaná formou deníku, pozn. red), pak už jsem plnohodnotně psát nestíhal a ve výkonu to nešlo prakticky vůbec. Do konce trestu jsem si proto heslovitě zapisoval dění a kniha reálně vzniká z pohodlí domova.
To mi taky umožňuje vyladit ideální podmínky pro tvorbu, která se koná na třech úrovních: ve stavu střízlivým, ve stavu opilým, ve stavu zdrogovaným. Každý stav má něco do sebe, v každým stavu mě napadají jiný věci, jiný větný spojení, i celkově jiný prožitek, který chci čtenáři zprostředkovat. Kniha je jejich kombinací a jsem přesvědčený, že nelze rozeznat, co je psaný v jakým stavu, a že díky tomu a mýmu citu k tomu má 366 dní za katrem poměrně hezkou dynamiku. Skvěle mimochodem funguje i kolegiální výpomoc, já ve stavu opilým zlehka poupravím a zdokonalím text sebe ve stavu zdrogovaným, protože každý máme trochu odlišný literární superschopnosti a takhle si všichni tři vzájemně vypomáháme.
Napříč knihou jsem měl pocit, že vaše kariéra měla jít původně cestou novináře. Kromě schopnosti barvitě psát to totiž dokazuje i zmínka, že jste pracoval jako externista pro Extra.cz.
Novinařina mě vždycky obecně přitahovala, ovšem to, že jsem nakonec psal pro několik redakcí (JPM, Extra, dokonce i několik herních serverů) byla pokaždé náhoda. Většinou mě kontaktovali, protože viděli někde můj text, nejčastěji nekorektní filmovou recenzi, která se šířila internetem. Asi ta úplně nejslavnější na Padesát odstínů šedi mi nakrátko otevřela pěkný cesty do v mým případě opravdu "novinařiny" v uvozovkách.
Před lety jste v jednom rozhovoru zmínil, že fanoušky váš humor baví, protože jsou lidé zvrácení. Platí to stále?
Mravně pochybný étos se nezměnil, ale prvoplánová zvrácenost se u mě během let přetavila v syrovou sebeprezentaci reality - tlustý sexuálně nezdatný lempl s malým penisem proplouvající životním průjmem jako vězení nebo drogy. Zoofilní fórky a podobně jsou pořád fajn, ostatně není nad to umně zkombinovat laskavý nekrofilní humor s pedofilní pointou a sledovat posluchačstvo, nebo si představovat čtenářstvo, jak přes prvopočáteční znechucení nakonec vybuchuje smíchem.
Nicméně v knize, aniž bych to sám nějak plánoval; nejen vězení, ale i následný vyznění knihy, se zaměřuju na to, že jsem autentický, mám svoje strachy, mindráky, jsem skutečný jako ty, vy, oni. Na latentní zvrácenosti lidí se podle mě nic nezměnilo, jen tohle je jim asi ještě o něco blíž.
Kde jsou hranice vašeho humoru? A co je pro vás kritériem toho, že je něco, co jste napsal, vtipné?
Možná někde hranice mám a ještě jsem na ně nenarazil, anebo fungují nějak podvědomě, to netuším. Sám se snažím aktivně zacházet dál a dál, trénuju a pěstuju svoje schopnosti udělat si srandu z čehokoliv, v první řadě sám ze sebe. Nikdo mě ještě v životě tolik neponížil jako já. Tím sám sobě uděluju právo smát se, čemu chci. Jinak já jsem svůj největší fanoušek a logicky i svoje kritérium, moje spokojenost je nade vše, ať už s vtipem nebo textem obecně.
Soudě podle mnohých reakcí, které vám fanoušci posílají, jste přiměl k četbě i lidi, kteří za celý život nepřečetli snad ani jednu knihu. Napadlo vás už dříve, že by vaše dílo mohlo mít tento potenciál?
Netajím se tím, že mě tyhle reakce dojímají. Jsem enfant terrible sociálních sítí, permafuriant, málokdy co myslím vážně, teprve až v knize se vyskytuje ta nejprůzračnější kvintesence mě samotnýho. A když tohle člověk ocení, teču jak stará pračka. Protože to není žádná póza, fikce, žádný Hrabě Monte Hra o trůny, ale je to ta nejzamindrákovanější, nejcyničtější, nejotevřenější tresť Ištvána Evženoviče. A je to vtipný. Je to prostě vtipný, přiznejte si to. Že to dočte do (prozatímního) konce i úplný matlák, co ve Slabikáři akorát přimalovával Emě prsa a trhal z něj stránky fotrovi na filtry, je pro mě zárukou, že to dělám dobře. A že je to svým způsobem unikátní.
