Vánoční zázrak v pražském metru. Cestující zažili na eskalátorech nečekané setkání

Na eskalátoru se pomalu pohybují postavy v kostýmech, které jako by patřily k samotnému mechanismu stanice. Pohyb nahoru a dolů jim dává rytmus, který žádné jeviště nenahradí. „Jak dlouho to děláme? Šestnáct, sedmnáct let,“ shodují se po krátkém dohadování účastníci. Přesné číslo dnes vlastně není důležité. Důležité je, že se z jednorázového nápadu stala tradice, která každoročně v adventním čase ožívá.

„Lidi tu většinou jezdí unavení, někdy i frustrovaní,“ říká Hanka. „A my máme každý rok pocit, že se jim najednou rozsvítí v očích a začnou se usmívat.“

„Vzniklo to přitom úplně obyčejně někde u piva,“ vzpomíná Dan, jeden ze zakládajících členů pohyblivého betléma. „Jednoho dne nás napadlo, že bychom udělali živý betlém. A eskalátory nám k tomu přišly ideální – samy o sobě už ten pohyb dělají.“ Myšlenka se rychle ujala. Stačilo oslovit pár známých, ti přivedli další a betlém se poprvé rozjel.

Za úsměv to stojí

Od té doby se obsazení každý rok proměňuje. Někdo přijde, někdo odejde, další se po letech vrací. „Je to zkrátka hodně volné sdružení,“ dodává Dan. Zakládajících členů dnes zůstává jen několik, podle odhadu tak tři. Jinak ale betlém nikdy nebyl uzavřenou společností. Naopak.

„Původní, trochu utopický nápad byl zaplnit celý eskalátor,“ vysvětluje další z účastníků, paní Hanka. „Kdyby nás bylo sto, bylo by to nádherné. Nekonečný betlém.“ I proto skupina opakovaně zve další zájemce. Ti se mohou připojit ve facebookové skupině s názvem Přátelé pohyblivého betléma, kde se vždy před Vánoci objeví jednoduchá výzva: “Tak co letos?”

Akce je čistě dobrovolná a neformální. Nikdo nikoho neorganizuje, neexistuje žádný pevný scénář. A co na to dopravní podnik? „Jsme normální cestující s lítačkami,“ vysvětluje Dan. „Zatím nás nikdo vyloženě nevyhodil.“ Za celou dobu došlo jen k jedinému drobnému incidentu.

„Jednou nás trochu omezili, protože rekvizita komety létala příliš divoce,“ vzpomíná. Od té doby je kometa klidnější, víc statická – ale pořád dost výrazná, aby přitahovala pohledy ostatních cestujících. A právě reakce okolí jsou tím, co účastníky drží pohromadě. „Lidi tu většinou jezdí unavení, někdy i frustrovaní,“ říká Hanka. „A my máme každý rok pocit, že se jim najednou rozsvítí v očích a začnou se usmívat.“

Ne vždy je odezva stoprocentně pozitivní, občas se objeví i brblání. Přesto převažuje něco jiného – překvapení, zvědavost, lehkost. „Jednou se mezi dva krále vecpal nějaký pán, jel s nimi a tvářil se strašně nadšeně. Jako by tam patřil,” usmívá se Dan. Právě tyto spontánní vstupy cizích lidí podle něj dokazují, že betlém funguje – ne jako atrakce, ale jako pozvání ke sdílení okamžiku.

Živý betlém v metru nemá ambici kázat ani vysvětlovat. Není to manifest, spíš drobné narušení rutiny. Něco, co na pár minut připomene, že veřejný prostor může patřit i radosti a hře. „Není v tom žádný velký plán,“ říká Hanka. „Jen se na chvíli potkat, zpomalit a udělat si navzájem hezčí den.“

Mohlo by vás zajímat