Vánoční zázrak v pražském metru. Cestující zažili na eskalátorech nečekané setkání

Lidé spěchají po eskalátoru nahoru i dolů, oči sklopené, tváře unavené.

Najednou se ozve cinkání zvonku a mezi lidmi se objeví Marie, Josef, anděl i tři králové.

Už téměř dvě desetiletí tu totiž skupina nadšenců vytváří každoročně pohyblivý betlém, který na pár minut promění anonymní dopravní uzel v místo setkání a úsměvů.

Na eskalátoru se pomalu pohybují postavy v kostýmech, které jako by patřily k samotnému mechanismu stanice.

Pohyb nahoru a dolů jim dává rytmus, který žádné jeviště nenahradí. „Jak dlouho to děláme? Šestnáct, sedmnáct let,“ shodují se po krátkém dohadování účastníci.

Přesné číslo dnes vlastně není důležité.

Důležité je, že se z jednorázového nápadu stala tradice, která každoročně v adventním čase ožívá.

„Vzniklo to přitom úplně obyčejně někde u piva,“ vzpomíná Dan, jeden ze zakládajících členů pohyblivého betléma.

„Jednoho dne nás napadlo, že bychom udělali živý betlém. A eskalátory nám k tomu přišly ideální – samy o sobě už ten pohyb dělají.“ Myšlenka se rychle ujala.

Stačilo oslovit pár známých, ti přivedli další a betlém se poprvé rozjel.

Od té doby se obsazení každý rok proměňuje. Někdo přijde, někdo odejde, další se po letech vrací.

„Je to zkrátka hodně volné sdružení,“ dodává Dan. Zakládajících členů dnes zůstává jen několik, podle odhadu tak tři.

Jinak ale betlém nikdy nebyl uzavřenou společností. Naopak.

„Původní, trochu utopický nápad, byl zaplnit celý eskalátor,“ vysvětluje další z účastníků, paní Hanka.

Živý betlém má ve stanici metra Jiřího z Poděbrad dlouholetou tradici.

„Kdyby nás bylo sto, bylo by to nádherné. Nekonečný betlém.“ I proto skupina opakovaně zve další zájemce.

Ti se mohou připojit ve facebookové skupině s názvem Přátelé pohyblivého betléma, kde se vždy před Vánoci objeví jednoduchá výzva: “Tak co letos?”

Akce je čistě dobrovolná a neformální. Nikdo nikoho neorganizuje, neexistuje žádný pevný scénář.

A co na to dopravní podnik? „Jsme normální cestující s lítačkami,“ vysvětluje Dan.

„Zatím nás nikdo vyloženě nevyhodil.“ Za celou dobu došlo jen k jedinému drobnému incidentu.

„Jednou nás trochu omezili, protože rekvizita komety létala příliš divoce,“ vzpomíná. Od té doby je kometa klidnější, víc statická – ale pořád dost výrazná, aby přitahovala pohledy ostatních cestujících.

A právě reakce okolí jsou tím, co účastníky drží pohromadě. „Lidi tu většinou jezdí unavení, někdy i frustrovaní,“ říká Hanka.

„A my máme každý rok pocit, že se jim najednou rozsvítí v očích a začnou se usmívat.“