Colorado – Maddux Achilles Haggard se narodil v roce 2005 s progresivní svalovou slabostí, která mu znemožňovala dýchání a polykání. Šest dní po porodu učinili Madduxovi rodiče nelehké rozhodnutí odpojit chlapce od přístrojů. Předtím ale požádali jistého fotografa, zda by jim na památku nepořídil snímky se synem.
Tato zkušenost dala vzniknout neziskové organizaci Now I Lay Me Down To Sleep (Nyní se ukládám ke spánku, pozn. red.), kterou spoluzaložila právě Cheryl Haggard, Madduxova matka, a jejíž název je vlastně úryvkem dětské modlitby z 18. století. Poslání bylo jasné, zachytit vkusně a s citem neopakovatelné okamžiky, které mohou následně truchlícím rodičům pomoci s jejich ztrátou.
Tato společnost bezplatně pořizuje profesionální fotografie a dává tak rodinám hmatatelnou památku na miminko, které strávilo tu krátkou chvíli, co bylo na světě, připojené na přístrojích a nikdy neopustilo nemocnici.
"Pro většinu rodičů jsou tyto snímky nejcennějším majetkem. Fotografie dokládají existenci jejich dítěte a ukazují, že bylo opravdu skutečné," řekla Aktuálně.cz výkonná ředitelka organizace Gina Harris s tím, že většině rodičů, kteří se na organizaci obrátí, se narodilo dítě již mrtvé, nebo se předpokládá, že se tak stane během krátké doby.
Po osmi letech zavedení služby čítá počet dobrovolníků podporujících tyto rodiny na 11 tisíc členů, fungujících ve 40 zemích po celém světě. Přesto může takovéto fotografování dětí vyvolat v mnohých negativní emoce a pocit, že se jedná o nevhodný způsob, jak uctít památku zemřelého.
"Dívat se na obrázek svého zemřelého dítěte není, myslím, moc uklidňující. Co nám většinou pomáhá při smrti blízkého člověka, jsou vzpomínky na něj," říká psycholožka Iva Smolová, ale zároveň připouští, že v případě nastávajících rodičů, kteří o své dítě přijdou takto brzy po porodu, může být naopak obrázek miminka spojen s pozitivními emocemi.
"Rodiče jsou v obrovském šoku. Byli připravení na miminko. Hlavně matka, a to fyzicky i psychicky. Těšili se, jak miminko bude vypadat, co všechno spolu budou dělat nebo kam ho dají do školky. Smrt je pro ně poté velká rána. Proto si dokážu představit, že ona fotografie může pomoci," dodává Smolová.
Posmrtné fotografie blízkých lidí nejsou ale ve světě žádnou novinkou. V 19. století bylo fotografování zesnulých dospělých i dětí v naaranžovaných pózách běžnou praxí. V České republice se pro změnu najde v nejednom rodinném albu snímek rakve z pohřbu, smuteční hostiny nebo náhrobního kamene zesnulého příbuzného.
V české kultuře je smrt stále oddělena od života
V Americe už tento projekt lidé více méně přijali a podle výkonné ředitelky má organizace řadu vděčných rodičů. "Projekt je lidmi stále více přijímán. Na první pohled si opravdu mohou myslet, že to může být nevhodné, nicméně nikdo ještě nelitoval, že si pořídil fotografie svého dítěte. Setkali jsme se jen s rodiči, kteří právě litovali, že nepřijali nabídku našich služeb a nikdy neměli možnost podívat se na fotky svého miminka," řekla Gina Harris.
Na takovouto službu u nás, která by musela být bezpodmínečně poskytována neziskovým sektorem, bychom si ale podle Ivy Smolové museli teprve zvykat. Jak psycholožka uvádí, smrt je v naší kultuře stále oddělená od života a Češi nejsou zrovna průkopníky nových trendů. Vše, co přichází, přichází s velkým zpožděním.
