Marek Tran měl právě za sebou dva semestry magisterského oboru mediální studia na Karlově univerzitě a zbývalo mu napsat diplomovou práci. Ještě předtím chtěl ale využít možnosti výměnného studijního pobytu, a protože se v diplomce hodlal věnovat japonským superhrdinským komiksům manga, byla jeho vysněná destinace jasná. Japonsky se začal učit rok předtím, zapsal si kurz japonštiny na své univerzitě a do toho si domluvil soukromé hodiny s rodilým mluvčím.
"Když jsem do Japonska vyrazil, domluvil jsem se japonsky tak akorát na to, abych tam přežil, abych se mohl zeptat, kde co je, abych si mohl objednat v restauraci a abych mohl něco málo říct o sobě. Číst jsem třeba ale vůbec nedokázal. Japonština má totiž dvě sady abeced a k tomu ještě čínské znaky kandži, kterých jsou tisíce, a než bych se je naučil, mohl bych jít do důchodu," žertuje 26letý student, který se živí jako novinář.
Než do Japonska v září loňského roku odletěl, musel si ještě předem vypočítat, kolik ho sedmiměsíční pobyt v ne zrovna levné zemi bude stát. Náklady odhadl na 200 tisíc korun a od Karlovy univerzity dostal jednorázové stipendium 90 tisíc, takže si na zbytek musel našetřit. Po příletu do Tokia ho hned na uvítanou zastihl tajfun, takže musel celou noc strávit na letišti Narita a až pak se přemístil dál na sever do města Minamiuonuma asi s 56 tisíci obyvatel, kde sídlí International University of Japan.
Tam Marek v kosmopolitním kolektivu složeném převážně z cizinců studoval mezinárodní vztahy. Kromě dvou hodin japonštiny týdně byla většina předmětů v angličtině a on si záměrně vybral jednodušší kurzy, aby si ve volném čase mohl jazyk procvičovat ještě při komunikaci s místními obyvateli a aby mohl také co nejvíc cestovat. Minamiuonumě dal Marek před Tokiem či Kjótem přednost proto, že v horském regionu prefektury Niigata, kde se nachází, mohl zažít autentičtější tvář Japonska než v kosmopolitním velkoměstě.
"Prefektuře Niigata se přezdívá Snow Country, protože tam hodně sněží a celý region je na sněhu závislý. Díky čisté horské vodě jsou tam ideální podmínky na pěstování rýže a kromě jedné z nejkvalitnějších rýží jménem košihikari místní ještě vyrábějí vyhlášené saké," přibližuje Marek. Z Čechů byl mezi studenty jediný, ale kvůli jeho vietnamskému původu to na něm vůbec nebylo poznat, což bylo matoucí nejen pro ostatní studenty, ale i pro Japonce.
"Když mě místní viděli poprvé, říkali si: ‚V pohodě, další Asiat.‘ Na Vietnamce, Indonésany nebo Filipínce, kterých tam žije spousta, se totiž dívají podobně jako Češi na Ukrajince, tedy jako na levnou pracovní sílu. Jakmile jsem jim ale prozradil, že jsem z Evropy, okamžitě jsem vzbudil jejich pozornost. Nechci tím říct, že by Japonci byli rasisté, většinou jsou všichni milí a zahrnují vás komplimenty. Ty ale kolikrát nejsou upřímné. Když vám Japonec pochválí japonštinu, tak to obvykle znamená, že moc dobře nemluvíte," prozrazuje.
Let domů mu zrušili, aniž by ho upozornili
Při zmínce o Česku si podle Marka většina Japonců vybavila skladatele Smetanu nebo Dvořáka a především úspěch české hokejové reprezentace na zimní olympiádě v Naganu.
"Když se v Naganu konal festival na památku olympijských her, tak jsem si tam schválně naplánoval výlet a Japonci mi pak s radostí ukazovali pamětní desku s Jaromírem Jágrem. Já jsem potom vytáhl eso z rukávu, když jsem jim řekl, že Atomový dóm v Hirošimě navrhl český architekt Jan Letzel. Také jsem jim na fotkách ukazoval Prahu a někteří z nich ji znali z korejského romantického seriálu Lovers in Prague, který je mimochodem hrozný," neodpustí si Marek kritickou poznámku.
Během svého pobytu se dostával do těžko uvěřitelných situací. Coby novinář například získal příležitost alespoň zpovzdálí přihlížet říjnové korunovaci nového japonského císaře Naruhita, kde si Marka úplnou náhodou vyhmátla jedna z největších místních televizních stanic Fuji Television, aby s ním udělala krátké interview. "Nejdřív jsme začali mluvit japonsky, ale lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, tak jsme radši přešli k angličtině," vypráví Marek.
Jindy zase s kamarády z legrace navštívil maid kavárnu, podnik, ve kterém obsluhují mladé, sotva zletilé dívky a chovají se k zákazníkům jako služky k pánům. "Dělají roztomilá gesta a pazvuky, mají nasazená kočičí ouška a já jsem se tam cítil fakt divně. Korunu tomu dodával fakt, že většinu hostů tvořili starší chlapi, kteří tam přišli sólo. Japonci jsou v tomhle docela perverzní. Kdysi jsem fotil tokijskou čtvrť Kabukičó vyhlášenou nočním životem a chlapík na ulici mě začal zvát do blowjob baru. Myslel jsem, že je to jenom nějaký vtipný název, ale později jsem si to googlil a zjistil, že ne," upozorňuje Marek.
Nejšílenější situace ho ovšem v Japonsku potkala až po vypuknutí pandemie koronaviru. Byla půlka března, Marek měl už od loňského podzimu koupenou letenku zpátky do Evropy s datem 8. dubna, kdy jeho studijní pobyt oficiálně končil a ve zbývajících týdnech plánoval cestu uzavřít putováním na jih Japonska.
"Letět jsem měl s Lufthansou, zpáteční let jsem na podzim koupil za 15 tisíc, jenže Němci ho po vypuknutí pandemie zrušili a ani mě na to neupozornili. Dověděl jsem se o tom až během cesty, a navíc jsem zjistil, že finanční refundace bude trvat měsíce," říká Marek.
Kontaktoval českou ambasádu v Japonsku, kde mu však sdělili jen to, že je nastalá situace mrzí, a poradili, ať si pořídí co nejdřívější letenku s jinou společností. "V nejbližší době ale letěly jenom Qatar Airways a letenky stály kolem 70 tisíc korun. Na to jsem neměl, takže jsem musel čekat, než se objeví něco dostupnějšího. Dlouho nic na obzoru nebylo a také jsem se bál kupovat letenku s termínem, který by byl hodně daleko. Mezitím se totiž mohlo stát, že ten let také zruší, a já bych měl na kontě jenom další nevyužitou letenku bez refundace," vysvětluje Marek.
Když zjišťoval, jestli by mu vláda podobně jako jiným Čechům uvízlým v zahraničí nezařídila repatriační let, dověděl se, že ministerstvo zahraničí žádný takový neplánuje, protože v Japonsku takové množství Čechů toužících po návratu domů není. Rozhodl se tedy ve své cestě pokračovat dál a všechna místa, která hodlal navštívit, naštěstí vybral tak, že se z nich v případě potřeby dalo vnitrostátním letem rychle dostat do Tokia, kde by se mohl nalodit na let do Evropy.
Testování pořádně začalo až po zrušení olympiády
Podíval se třeba do Kjóta, kde obvykle kvůli vysoké koncentraci turistů není k hnutí, ale v čase pandemie tam Marek potkával jen Japonce, protože návštěvníci ze Západu už do Asie cestovat nemohli. Další zastávkou byla Nara, město, ve kterém volně pobíhají jeleni a podle Marka jsou dost agresivní.
Následovala Ósaka, která tehdy byla japonským epicentrem koronaviru a evidovala kolem dvou stovek nakažených. Město proslulé nočním životem sice působilo nezvykle ospale, ale přesto se v ulicích hloučky lidí sem tam objevovaly.
Bezpečnostní opatření proti šíření koronaviru totiž v Japonsku fungují pouze na bázi doporučení, což byl i důvod, proč se Marek mohl jednoduše dál dopravovat autobusy a přespávat v hotelech, které navíc v důsledku omezeného turismu byly výrazně levnější. Některé sítě restaurací a obchody sice pro jistotu samy zavřely nebo alespoň omezily otevírací dobu, mnoho menších podniků ale pokračovalo v běžném provozu. I zavírání či nezavírání škol nechala japonská vláda na vůli ředitelů.
"Některé školy sice děti nechaly doma, ale rodiče, kteří dál pracovali, nevěděli, co s nimi, takže je začali brát s sebou do práce a snaha škol tak vyzněla do prázdna. Japonsko má totiž ve své ústavě zakotvené, že vláda ani ve stavu nouze nemůže svým obyvatelům odejmout právo na volný pohyb a další svobody. Může jim jen něco doporučit, což vede k tomu, že Japonci v hezkém počasí ve velkém pořádají pikniky pod rozkvetlými sakurami," líčí Marek. Roušky byli ale zase podle něj Japonci zvyklí nosit i před pandemií.
Současně dodává, že byly v Japonsku ještě v únoru počty pacientů nakažených koronavirem poměrně nízké, což ale souviselo i s tím, že zdravotníci dělali velmi málo testů. "Mám pocit, že japonská vláda se za každou cenu snažila, aby nemusela zrušit konání olympiády v Tokiu, takže chtěla čísla držet na minimu. Teprve až bylo jasné, že olympiáda letos nebude, začalo se pořádně testovat a pacienti najednou přibývali po stovkách. Na to, že Japonci měli už v roce 2003 zkušenost s epidemií SARS, hrozbu koronaviru dost podcenili," myslí si Marek.
Nejlehkovážněji k pandemii podle něj přistupují na jihu Japonska, kde je výrazně nižší turistický ruch i množství nakažených. Na vlastní oči se o tom přesvědčil, když dorazil do města Fukuoka na ostrově Kjúšú. Předtím stihl zavítat ještě třeba k ikonickému hradu ve městě Himedži známému z bondovky Žiješ jenom dvakrát, do města Kurašiki, přezdívanému japonské Benátky, kde se po kanálu plaví gondoly, nebo k horkým pramenům v Macujamě s lázněmi Dogo, jimiž se inspiroval režisér Mijazaki ve filmu Cesta do fantazie.
Domů dorazil, ale půlka zavazadel zůstala v Japonsku
Ve Fukuoce Marek přespal v bizarním hotelu, v němž hosté za noc zaplatí pouhý jeden dolar, ale musí si nechat na pokoji zapnutou webkameru, která jejich pobyt celou dobu streamuje na veřejném YouTube kanále. "Vymyslel to chlapík, kterému se v byznysu moc nedařilo, ale pak dostal nápad, že zpeněží šmírování svých hostů, všimla si toho média a teď je z toho hit. Jenom musíte podepsat souhlas, že se před kamerou nebudete svlékat nebo že před ní nebudete brát drogy. Já jsem dal vědět kamarádům a přes kameru jsem se s nimi bavil," usmívá se Marek.
Svou cestu zakončil v Kagošimě, městě s výhledem na stále činnou, doutnající sopku Sakura-džima, kde odpočíval v lázních, ale zároveň se už docela stresoval, že v Japonsku finančně vykrvácí, pokud co nejdřív nesežene netrpělivě očekávanou letenku domů. Štěstí se na něj usmálo, až když Qatar Airways vyhlásily poslední sérii letů za nové ceny a objevil se tam i jeden do Prahy s přestupem v Dauhá na 17. dubna za 25 tisíc korun.
To už Marek nějaký týden bydlel v hostelu v Tokiu, odkud skoro nevycházel a na kontě měl posledních deset tisíc. "Vycítil jsem šanci, tak jsem se ozval příbuzným a rodina mi z Česka poslala peníze. Pak ale nastal problém se zavazadly," povzdychne si Marek, který si na půlroční pobyt v Japonsku vzal hromadu věcí a k tomu svým blízkým nakoupil hromadu dárků.
Doufal, že si bude moct na palubu vzít dva kufry o 23 kilogramech, ale Qatar Airways mu dovolily jen jedno zavazadlo do 30 kilogramů. Naštěstí těsně před odletem potkal v Tokiu kamarádku, která čirou náhodou před vypuknutím pandemie dorazila z Česka na studijní pobyt začínající v jarním semestru, a ta mu umožnila některé věci nechat u sebe s tím, že mu je pak pošle balíkem.
Když Marek 18. dubna konečně přistál v Praze, prošel bezpečnostní kontrolou a pak už ho čekala jen dvoutýdenní domácí karanténa, do které ho odvezla rovnou policie. Taxík ani veřejná doprava nepřipadaly v úvahu a nikdo z jeho blízkých v té době přijet nemohl. "Sestra se svým přítelem mi ale pak ke vchodu do bytu dovezli jídlo, spolubydlící zmizeli, aby také neskončili v karanténě, a já mám teď po všem tom cestování spoustu času, abych dokončil diplomku a také si pořádně zahrál na počítači," směje se Marek.
