Praha – Jejich videa s názvem Debilní kecy, která si dělala legraci z Čechů na dovolené, Pražáků nebo učitelů, měla na YouTube miliony zhlédnutí a řada replik doslova zlidověla.
Řeč je o dvojici Erik Meldík a Čeněk Stýblo, která vystupuje pod názvem ViralBrothers. Právě oni představili Čechům pojem virální video a ukázali, že točením klipů na YouTube se dá i slušně vydělat.
ViralBrothers
- tvoří dvojice Erik Meldík a Čeněk Stýblo, která se zaměřuje na tvorbu virálního videa.
- v současnosti vlastní největší YouTube kanál na českém trhu.
- dvojice se proslavila především sérií Debilní kecy, která vznikla podle amerického konceptu Shit People Say.
- na podzim 2014 měli po nějakou dobu nejrychleji rostoucí YouTube kanál na světě. Porazili tehdy i takové celebrity jako Katy Perry, Nicky Minaj nebo "krále YouTube" PewDiePie.
Navzdory tuzemskému úspěchu se rozhodli zaměřit na zahraniční trh a od loňského roku natáčí videa pouze v angličtině. Český YouTube je podle nich malý. "Ve světě máte šanci zasáhnout tři až čtyři miliardy diváků," vysvětlují svoje rozhodnutí, kterým si trochu znepřátelili domácí fanoušky. "Hodně z nich nás zavrhlo, další si 'jenom' zrušili odběr."
Ztráty popularity v Česku si všímají i v běžném životě. Dřív nemohli ani jezdit metrem, dnes je na ulici už skoro nikdo nepozná.
Aktuálně.cz: Opravdu je český YouTube tak malý, že byste se na něm dnes už neuživili?
Čeněk Stýblo (ČS): Je hrozně malý. Má v podstatě deset milionů potenciálních diváků, plus dalších pět milionů ze Slovenska. Ve světě máte šanci zasáhnout tři až čtyři miliardy diváků, takže to byl samozřejmě jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli točit v angličtině.
Erik Meldík (EM): Už nás přestalo bavit dělat reklamy pro firmy. Například všechny Debilní kecy byly reklamy pro firmy a právě díky tomu jsme se tím mohli živit. Uživit se totiž samotným YouTubem je v Česku těžké. Je tu divácký strop, který se nedá překročit. Chtěli jsme, aby nás nemusela živit reklama z videa, ale aby šlo hlavně o obsah.
ČS: Přestaly nás bavit schůzky s klienty. Kvůli jednomu videu jsme měli třeba pět schůzek. Navíc často to probíhalo tak, že jsme vymysleli nějakou pecku, a klient řekl, že s tím svoje jméno nespojí.
A.cz: Čeští fanoušci váš "odchod" nikdy úplně nepřekousli, že?
ČS: Fanoušci z Česka to neberou doteď. Hodně z nich nás zavrhlo, další si "jenom" zrušili odběr. Vlastně během pár dní nám zmizelo dvě stě tisíc odběratelů z Česka.
EM: Dřív měla naše videa zhruba dva miliony návštěv z Česka. Teď když se nám video povede, tak má u nás třeba půl milionu zhlédnutí. A menší zájem je vidět třeba i ze strany médií. Oslovují nás třeba japonské či americké televize, ale české už v podstatě ne. Nestěžujeme si. Jen to dokládá, že o nás v Česku už není takový zájem.
A.cz: Ale populární jste přeci pořád.
EM: Klidně řeknu, že už to není takové, jaké to bylo dřív. Konečně. V dobách největší slávy jsme ani nemohli jet metrem, aby nás někdo neotravoval nebo na nás nepokřikoval. Lidi nás sice pořád poznávají, ale už kolem toho není takové nadšení.
ČS: Dost se to změnilo i kvůli obsahu, který teď točíme v angličtině. České děti už na nás nekoukají. Je to anglicky, čemuž třeba úplně nerozumí, a proto nás nesledují. Například kousek odtud je základní škola, kolem které jsme dřív prostě nemohli projít. Obklopila nás tehdy půlka školy, všichni se s námi chtěli fotit, opakovali naše hlášky a volali na nás "Debilní kecy".
A.cz: A jak vás vnímá zahraniční publikum, není překážkou váš český přízvuk?
EM: Jediný, kdo si stěžuje na přízvuk, jsou Češi. Je to srandovní, protože dokážou klidně své komentáře psát v angličtině, ale když se pak podíváte na profil, poznáte, že je z Čech. Jakýkoliv cizinec za prvé obdivuje, jak dobře umíme anglicky, a za druhé se mu většinou náš přízvuk líbí.
ČS: Pro nás je to výhoda, protože jsme odlišní. Amerických "pranksterů" (lidí, co natáčejí kanadské žertíky, pozn. red.) je spousta tuctových. Tím, že mluvíme nějakou hatmatilkou, jsme dobře zapamatovatelní.
A.cz: Kolik přehrání musí video mít, abyste ho brali jako úspěšné?
EM: Máme teď nově danou hranici deset milionů. To je pro nás určitá meta, kdy video dokáže vydělat dobré peníze, nalákat nové odběratele a celkově nakopnout náš kanál.
A.cz: Za přehrání v různých zemích se platí odlišné částky. Jak to v praxi funguje?
ČS: Máme diváky všude po světě, sledují nás v Bangladéši, ve Vietnamu nebo v Brazílii. Ale také ve vyvinutých zemích, jako třeba Švédsku, Japonsku či Americe, což jsou bohaté státy se silnou měnou. A je to tak, že jeden klik od Švéda je třeba jako sto kliků od Vietnamce. Tím, že nabíráme diváky z bohatých zemí, se nám prostě i zvyšuje zisk.
A.cz: Máte na YouTube nějaké výhody, třeba že vám neblokují videa?
EM: V tomhle jsou striktní. Když tam dáte něco moc sexistického nebo násilného, tak to zamítnou. Zkoušeli jsme výjimku u jednoho videa, které jsme natočili, ovšem YouTube byl naprosto neoblomný. Zakládá si na tom, že je to velká americká firma, která má svoje pravidla a nedělá ústupky nikomu. Vždyť zakázali videa i Miley Cyrus nebo Rihanně, což jsou pořád ještě větší hvězdy než my (smích).
A.cz: Jak to vypadá s americkým trhem? Není tam podobnými vtipálky, jako jste vy, YouTube doslova zahlcený?
EM: On právě ten americký trh není vůbec tak přesycený. Máme zhruba čtyři konkurenty, kteří v Americe točí pranky a jsou úspěšní. No a některá naše videa jsou prostě srovnatelná, ne-li lepší než ta jejich, takže se rozhodně nebojíme neúspěchu.
A.cz: Co budete točit, až tyhle "pranky" přestanou lidi bavit?
ČS: Pranky neomrzí nikdy. Vezměte si, že fungují od začátku televize. Měli jsme tady Ptákoviny, Šprťouchlata, ve světě to byla Candid Camera. Skrytá kamera je na obrazovkách padesát let a lidi stále baví. Jediné, co je potřeba, jsou stále nové nápady. Ty naštěstí zatím máme.
EM: Teď jsme ale začali točit vlogy, tedy v podstatě denní videoblogy, kde vyprávíme o tom, co se nám přes den děje a podobně. Není to ani tak z toho důvodu, že by pranky už nebavily, ale prostě je přidáme třeba jednou měsíčně. Zato vlogy můžeme přidávat denně a nabírat tak nové diváky, ale i každý den sbírat kliky. Denně ta čísla sice nejsou nijak zázračná, ale za měsíc nasbíráme třeba dva miliony zhlédnutí, což není zanedbatelné číslo.
A.cz: Není to otravné, že musíte každý den točit video a být navíc vtipní?
EM: Naopak, je to nejlepší pocit na světě. Dřív jsme byli zvyklí točit jedno video za dva měsíce a hrozně jsme se báli točit videa každý den. Teď ale s klidem můžu říct, že točení vlogů zlepšuje životní styl. Dřív bych třeba klidně proseděl celý den u počítače. Takhle se prostě snažím denně dělat zajímavé věci.
ČS: A tím, že to je zajímavé pro lidi, tak se to stává i zajímavější pro nás. A opravdu můžu říct, že jsem toho za poslední půlrok zažil hrozně moc zajímavého a hodně toho bylo i díky tomu, že se snažím točit zajímavý obsah pro lidi.
A.cz: A lidi zajímá, jak se koupete s přítelkyní ve vaně?
EM: No nějak nakopnout se to musí, ne? (smích) Ta videa prostě fungují stejně jako bulvár. Máte dvacet videí a kliknete na to, které má "šokující" obrázek a vtipný titulek. Když natočíte video, jak jdete po ulici, tak to nikoho zajímat nebude. Když ale uděláte video ve vaně a dáte tomu fotku z vany a nějaký zavádějící titulek, tak to lidi prostě bude zajímat.
A.cz: Kromě videí jste dříve moderovali a měli plány v televizi. Proč to nakonec nedopadlo?
ČS: Dostali jsme několik nabídek, ale v podstatě brzy jsme si uvědomili, že ta televize má oproti YouTube spoustu nevýhod. V televizi bychom nikdy neměli takovou sledovanost jako na internetu. Navíc jsme zjistili, že nás ta práce baví, když máme tvůrčí svobodu. V televizi jsme třeba něco vymysleli, ale přišel dramaturg, který řekl, že to není vtipné. A tak jsme si řekli, že to nemá cenu.
EM: Navíc při první nabídce z televize nám řekli, že bychom točili každý den v týdnu a za měsíc by nám dali deset tisíc. Což se s internetem vůbec nedá srovnávat.
A.cz: Vyhráli jste několik ocenění, svého času jste byli nejrychleji rostoucí YouTube kanál na světě. Jakou další metu chcete teď pokořit?
ČS: No asi dostat se mezi top 10 nejlepších kanálů na světě. Je sice otázka, jestli se to vůbec s prankovým kanálem dá, ale chtěli bychom to alespoň zkusit.
A.cz: Malé cíle si tedy nedáváte.
EM: Proč malé cíle, když je lepší si vytyčit velké? Když dojdete třeba do půlky, tak jste pořád dál, než kdybyste si vytyčili malý cíl.
