Černobylská uzavřená zóna zůstává pro lidi neobyvatelná už téměř čtyřicet let. Příroda se však po výbuchu reaktoru číslo čtyři v roce 1986 nevzdala: postupně se sem vrátila divoká zvířata i rostliny, které se změnily, přizpůsobily a na první pohled prospívají v prostředí, kde by to nikdo nečekal. Pro jednu zvláštní houbu může být dokonce radioaktivita sama o sobě výhodou.
Na vnitřních stěnách jedné z nejradioaktivnějších budov světa objevili vědci temně černou houbu Cladosporium sphaerospermum, která si tam viditelně "žije svůj nejlepší život". Někteří odborníci se domnívají, že za tím stojí vysoký obsah melaninu - pigmentu, který by mohl fungovat podobně jako chlorofyl u rostlin. Místo světla by ale houba mohla využívat ionizující záření. Tento hypotetický proces dostal jméno radiosyntéza. Jde však zatím jen o teorii, kterou se nedaří přímo prokázat.
Záhada vznikla už koncem 90. let, kdy tým vedený mikrobioložkou Nelli N. Ždanovovou z Ukrajinské akademie věd poprvé prozkoumal interiér zničeného reaktoru. K jejich nemalému překvapení tam našli celou komunitu hub - celkem 37 druhů, většinou tmavých až černých, bohatých na melanin. Nejčastěji se objevoval právě druh C. sphaerospermum, který podle výzkumu vykazoval nejvyšší úrovně radioaktivní kontaminace.
Další výzkumy ale přinesly ještě podivnější zjištění. Tým vedený radiofarmakoložkou Ekaterinou Dadachovovou a imunologem Arturem Casadevallem z newyorské Albert Einstein College of Medicine zjistil, že ionizující záření houbu nepoškozuje, jak by bylo běžné u jiných organismů. Naopak - když byla houba záření vystavena, rostla rychleji. A zároveň se ukázalo, že ionizující záření mění chování jejího melaninu, což naznačovalo, že pigment může hrát v odolnosti a adaptaci zásadní roli.
V roce 2008 vědci poprvé oficiálně navrhli, že houba může fungovat podobně jako rostlina při fotosyntéze - jen namísto ze světla "sklízet" energii z ionizujícího záření. Melanin by přitom zajišťoval nejen ochranu před jeho škodlivými účinky, ale i samotný "sběr" energie.
Zajímavý posun přinesla i studie z roku 2022, kdy C. sphaerospermum putovala do vesmíru na Mezinárodní vesmírnou stanici. Tam byla vystavena ostré dávce kosmické radiace. Senzory pod vzorkem odhalily, že skrz houbu prošlo méně radiace než přes agarový kontrolní vzorek, což naznačuje její schopnost fungovat jako živý štít. Experiment měl za cíl prověřit její potenciál jako biologické ochrany pro budoucí kosmické mise - nikoli radiosyntézu jako takovou.
Skutečný mechanismus, jak přesně houba přeměňuje záření na biomasu, se vědcům ještě nepodařilo stoprocentně popsat. "Skutečná radiosyntéza - tedy fixace uhlíku poháněná přímo ionizujícím zářením - zatím nebyla prokázána, natož redukce uhlíkatých sloučenin nebo fixace anorganického uhlíku poháněná ionizujícím zářením," píše tým vedený inženýrem Nilsem Avereschem ze Stanfordu.
Přesto je samotná myšlenka radiosyntézy fascinující - jako vystřižená ze sci-fi. Možná je však ještě zajímavější skutečnost, že tyto nenápadné černé organismy dokážou něco, čemu stále nerozumíme, a přitom zvládají neutralizovat to, co je pro člověka smrtelně nebezpečné.
A C. sphaerospermum není jediný případ. Černý kvasinkový organismus Wangiella dermatitidis rovněž roste lépe při vystavení ionizujícímu záření a houba Cladosporium cladosporioides zase při ozáření produkuje více melaninu, i když neroste rychleji. Nejde tedy o univerzální chování u všech melanizovaných hub - každá reaguje jinak.
Otázkou zůstává, zda jde o adaptaci, která houbě umožňuje fungovat na energii, která by jiným organismům škodila, nebo zda jde spíše o stresovou reakci, která jí jen pomáhá přežít v extrémních podmínkách. Na tuhle odpověď si budeme muset ještě počkat. Jedno je však jisté: tenhle nenápadný, sametově černý organismus dokáže v nejnehostinnějším místě Evropy nejen přežít, ale možná i prospívat. Příroda si zkrátka vždycky najde cestu.
Mohlo by vás zajímat:
Zdroj: bbc.com
