"Byla jsem zrovna v maturitním ročníku střední odborné školy a na Albertově se tehdy měla konat akce k uctění památky Jana Opletala. Chopil se toho SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn. red.), tak jsem si řekla, že tam nepůjdu, ale moje sestra mě přesvědčila, ať s ní jdu. Cítily jsme v kostech, že by se mohlo něco semlít, byli jsme všichni plní vzteku a nadějí," vypráví sympatická 48letá tmavovláska v kavárně na Nové scéně Národního divadla, odkud je unikátní výhled na celou Národní třídu.
"Když jsme došli na Národní, čekala už tam řada policajtů v bílých helmách, se štíty a obušky. A taky červené barety - jednotky připravené udělat cokoliv. Zahradili nám cestu a ocitly jsme se se ségrou v té největší vřavě. Asi tisíc lidí sevřeli ze všech stran, ostatní utekli. Najednou všude stály obrněné transportéry a policajti těch tisíc lidi řezali. Já jsem naštěstí moc nedostala, ale třeba moje teta, profesorka češtiny, dostala strašně moc, měla modřiny po celém těle. Řekla jim totiž: 'Že se nestydíte, chlapci'," vybavuje si Helena Vodenková události, které odstartovaly změnu režimu v tehdejším Československu.
"Prožila jsem to jako ve snách, byl to šok. Byly jsme vyděšené," pokračuje ve vyprávění.
Tehdejší maturantka se se starší sestrou dostala z vřavy uličkou do Mikulandské ulice. "V panice jsme utekly do nějakého baráku až úplně nahoru a tam jsme se klepaly asi hodinu. Pak jsme vyšly ven, nikde nikdo nebyl. Vrátily jsme se na Národní třídu, kde zůstaly obrněné transportéry a na zemi se válely čepice, boty, tašky. Byl to hrozný pohled," vzpomíná s tím, že televize tehdy o bezprostředních událostech mlčela.
"Hele, to jseš ty!"
Když pak následující týden ve škole sledovala televizi informující o revolučním dění, v jednom ze záběrů se objevila její fotka. "Moji spolužáci říkali: 'Hele, to jseš ty!'." Ve studentském průvodu ji před třiceti lety jako tajuplnou madonu se svíčkou v ruce totiž zachytil tehdy ještě neznámý fotograf Jan Šibík. Snímek Heleny Vodenkové se dostal až do Austrálie. "Viděl ho brácha mojí spolužačky, který tam žil," říká.
Fotka z osudového dne roku 1989 se dostala taky na plakáty u příležitosti svatořečení Anežky České. "Šla jsem jednou Nerudovkou nahoru, protože jsme s kamarády měli sraz U Dvou slunců, a někdo z Šibíkovy fotky vyrobil plakát, na kterém bylo napsáno: 'Svatá Anežko, oroduj za nás.' Visely po zdech v Nerudovce, když jsem se ze srazu vracela, už tam nebyly. Lidi si ty plakáty brali domů, a tak mi moje teta taky jeden přinesla," vzpomíná.
Ikonická fotka se dostala znovu do popředí zájmu letos v září u příležitosti zahájení výstavy Jana Šibíka 1989. Známý český fotograf si ji vybral i na titulku své stejnojmenné knihy. O tom, že je na ní zrovna Helena Vodenková, přitom až do vernisáže netušil. Identitu dívky mu prozradila Pavlína Wolfová, která otevírala Šibíkovu výstavu a je současnou manažerkou časopisů ve Vltava Labe Media, kde Vodenková pracuje.
"Že budu na obálce knížky, jsem nevěděla, dozvěděla jsem se to až po jejím vydání. Je to čest, na vernisáži jsem knížku dostala i s věnováním pana Šibíka," říká.
Otec politický vězeň
Odvahu protestovat proti státnímu zřízení měla Helena Vodenková vštípenou odmalička. Její otec se v 18 letech pokusil neúspěšně o útěk z vojny za hranice Československa.
"Bohužel ho chytli, takže byl na konci 50. let ve vězení v Leopoldově. Nechápal, že lidi netuší, co za režim vládl. Říkal, že kdo po 50. letech zůstával v komunistické straně, má vadu charakteru nebo intelektu," vybavuje si rčení svého otce.
Toho jako politického vězně bachaři psychicky mučili. "Svítili mu v noci žárovkami, aby nemohl spát, nebo musel umývat dva tisíce ešusů. Celý život taky spal pod dvěma peřinami, protože říkal, že si zimy užil dost v kriminále. To byla strašná doba, nechápu, jak někdo může uvažovat o tom, že by se do té doby vrátil," kroutí hlavou.
Vodenková vyrostla na pražském Lehovci a mezi jejími spolužáky byly i děti zaměstnanců ministerstva vnitra. "Byly v pohodě, s některými kamarádkami jsem se bavila, že naši poslouchají Hlas Ameriky, ale věděla jsem, že před dětmi milicionářů to říkat nemůžu," vzpomíná.
"Neměla jsem růžové brýle, ale demokracie je přece lepší než totalita"
Sama během vlády komunistické strany zažila pár výslechů a zatčení kvůli své účasti na demonstracích. "Byla jsem třeba demonstrovat za Stromovku, to byla ekologická akce. Nebo jsem jednou běžela za politické vězně, kde mě hned zatkli. Ale nebyla jsem nějak exponovaná osoba nebo členka disentu," dodává s tím, že rodiče jí nikdy v účasti na protestech proti režimu nebránili.
Vodenková je šťastná za to, že se politický převrat na konci 80. let povedl. Ačkoliv ji poslední politický vývoj v Česku mrzí, ostatní sféry života ve svobodě ji nezklamaly.
"Kromě posledních dvou vlád nejsem zklamaná, jaká je dnes v Česku situace. Neměla jsem růžové brýle a nemalovala jsem si, že všechno bude perfektní a budeme žít jako v Hollywoodu. Ale když skončí totalita, tak je to přece vždycky lepší. Ať se po sametové revoluci dělo cokoliv, je dobře, že byla."
Na svobodném demokratickém státu si nejvíc cení svobody slova a pohybu. V 18 letech však podle svých slov neměla představu o tom, jak se věci změní.
"Co ty by sis představovala?" ptá se své sedmnáctileté dcery vedle sebe. "Že budu moct cestovat a poslouchat, co chci, nejenom Gotta a Vondráčkovou," odpovídá a její matka přikyvuje. "Je pravda, že jsme se ségrou hned v roce 1990 jely do Paříže. Cestování bylo fantastické, najednou se svět otevřel," vzpomíná Vodenková.
Pařížská vlajka Jima Morrisona a Berlín 90. let
Kromě Paříže, odkud si tehdy přivezla vlajku s Jimem Morrisonem, navštívila na začátku 90. let také dlouhé roky rozdělený Berlín.
"Po pádu zdi jsme byli v bytě, který býval součástí východní strany, a chodili jsme do dříve Západního Berlína na večeře do restaurace a tak. Bylo to úžasné, podcházeli jsme viadukt a střídavě jsme byli na Východě a na Západě. Bylo to jako z filmu," popisuje s úsměvem a nadšením svoje pocity staré třicet let.
Rok po maturitě a revoluci si Helena Vodenková dala studijní pauzu a hledala práci. Na čas pak zakotvila v domově důchodců v centru Prahy, kde pomáhala v žehlírně a působila také jako pečovatelka. Postupem času se vypracovala do médií, kde pracuje i dnes jako jazyková korektorka.
Svobodu ve všech sférách svého života však nebere ani dnes jako samozřejmou, ačkoliv si ji někdy přestává uvědomovat. "Uvědomuji si ji ale v momentě, kdy mám pocit, že by mohla být znovu omezená. Svoboda pro mě znamená, že si můžu říkat, co chci, jít, kam chci, a nemusím se kontrolovat, co říkám. Ale v Česku se najednou omezuje a zjišťuju, že nemusí být legrace napsat něco na sociální sítě, že by mě brzy mohli popotahovat," uvádí příklad.
"Člověk to nesmí vzdávat"
I přesto, že politická situace se podle ní nevyvíjí v Česku nejlépe, podle svých slov má pořád koho volit. "Člověk to nesmí vzdávat, to by bylo špatně. Hrozně mě rozčiluje, že někdo, kdo se zmýlil v nějakém politikovi, protože se ukáže, že je bezskrupulózní oligarcha, je schopný říct 'stejně jsou všichni stejní'. Ale nejde přece všechny házet do jednoho pytle!" přesvědčuje.
Od roku 1990 proto žádné volby nevynechala. "První volby, ke kterým jsem šla, byly ty svobodné, bylo to úžasné. Ale nejúžasnější byl silvestr 1989/1990. To jsem byla poprvé a naposledy v pražských ulicích. Bylo to fantastické, byli jsme na Václaváku, bylo to plné euforie a nadšení. Všude byla obrovská radost. Pak jsme šli pěšky z Václaváku až do Záběhlic," vypráví se smíchem.
K volbám půjde příští rok poprvé i její dcera. "Musím," zasměje se a po očku se podívá na svou matku. "Jasně že musíš," povzbuzuje ji Helena Vodenková a dodává, že je důležité, aby se mladí lidé o politiku zajímali.
Její dcera však tvrdí, že i mezi jejími spolužáky na pražském gymnáziu jsou tací, které 17. listopad 1989 nezajímá. Nemají zkrátka chuť se dozvědět víc.
O tom, že její matka byla mezi demonstranty na Národní třídě, ví prakticky odmalička. "Historku o fotce znám dlouho. Ale když pan Šibík vydal knížku, začalo se to víc řešit. Jsem na mámu pyšná, přijde mi to skvělé," dodává. Kdyby byla ve stejné situaci jako její matka, na Národní třídu by protestovat šla. "Myslím, že to máme v krvi."
"Na protesty chodím i dneska"
Touha demonstrovat proti věcem, které se jí nelíbí, neopustila ani Helenu Vodenkovou a na protestní akce chodí dodnes.
"Chodím na protesty, když s něčím nesouhlasím. Myslím si, že to je minimum, co můžu udělat - mít nějaký občanský postoj. Ještě stále máme demokracii a moje právo je ukázat svůj nesouhlas, a to nejen prostřednictvím voleb. To, že je někdo zvolen ve svobodných volbách, ještě neznamená, že si může dělat, co chce. Hitler byl taky zvolený ve svobodných volbách," říká pevným hlasem.
Česká společnost je podle ní v posledních letech čím dál rozdělenější na dva nesmiřitelné tábory, zároveň se obává o další existenci demokracie. "Mám pocit, že se tady pořád čím dál víc ukrajují další a další kousky svobody a demokracie, spousta lidí si ale myslí, že se pořád nic neděje," tvrdí.
Výročí sametové revoluce tak letos oslaví na tryzně. "Není co slavit, politická situace je tristní. Ale jsem taky optimista, takže doufám, že další volby něco změní," dodává.
