Do Tolkienova světa se vrátíme 2. září, kdy má seriál premiéru. Těšíte se?
Nemůžu říct, že bych se těšil. Jsem ale zvědavý, co s tím opět udělají. Vzpomeňme si totiž na filmovou adaptaci knihy Hobit, kterou osobně nepovažuji za úspěšnou. Mám tudíž obavy, jak naloží noví tvůrci seriálu s velmi sporým materiálem, protože období Druhého věku, ve kterém se děj seriálu bude odehrávat, tedy tisíce let před událostmi z Pána prstenů, je popsáno v Tolkienových knihách jako Silmarillion, Nedokončené příběhy či pak Historie Středozemě, to vše ale sporadicky oproti Pánovi prstenů.
Tvůrci seriálu navíc nedávno přiznali, že na tyto knihy nemají vůbec práva, ty mají pouze na knižní trilogii Pán prstenů a Hobit, kde jsou jen dodatky či básně, které na Druhý věk jen občas odkazují. Nabízí se otázka, zdali to není podpásovka vůči fanouškům?
To je těžká otázka. Příběhy v Silmarillionu (kronika dějin Tolkienova světa, pozn. red.) jsou ve své podstatě chudičké, těžko by se z nich udělal román nebo scénář pro film. Jsou to spíše osnovy, něco na způsob severských ság. Proto si myslím, že se bez nich tvůrci de facto obejdou.
Sice nemají práva k Silmarillionu ani k cyklu Historie Středozemě, ale mají určité základní stavební kameny dějového oblouku. To znamená, že mají antagonistu, tedy známého temného pána Saurona, a další motiv, prsteny, které budou ovlivňovat jednotlivé charaktery. Ty budou buďto vytvořeny, či některé z nich přejdou z Pána prstenů, kupříkladu už známá Galadriel nebo Elrond. Zbytek už scénáristé vyplní směsí romance a dobrodružné akce.
Seriál Prsteny moci se už od vydání prvních záběrů i fotek potýká s kritikou. Fanoušci si stěžují, že tvůrcům očividně unikají hlubší témata Tolkienových děl. Co však ta hlubší Tolkienova témata jsou?
Co je viditelné na první pohled, protože Tolkien vychází z mýtů a pohádek, je boj dobra a zla. Ovšem je tady i perspektiva "správného a nesprávného", čili jak se zachovat v určité situaci, kdy se mi nabízí určitá volba. Postavy musí učinit zásadní rozhodnutí, zda se účastní, nebo ne a potom jak se zachovají v kritických situacích. Jde o to, učinit v onu chvíli správné rozhodnutí. Z toho pak vyplývají důsledky.
Téma dobra a zla zde zároveň autoři představují jako cyklický zápas, který považujeme za ukončený, zlo však vždy povstane, byť třeba v jiné podobě. A je to rovněž téma aktuální, i my jsme si mysleli, že po první světové válce nastane mír, po druhé světové válce se lidstvo poučí… Ale není tomu tak.
Zamýšlel to ale takto i Tolkien?
I on se zajímal o historii, která je sledem pokusů něco vybudovat, což se vzápětí rozpadne. Tolkien si musel být vědom, že nelze vybudovat něco trvalého, o čem snil.
Michal Peprník (62)
- Na univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje amerikanistiku a americkou literaturu. Ve své práci se zaměřuje hlavně na literaturu a kulturu 19. století, americký postmodernismus, fantastickou literaturu a českou literaturu v anglickém překladu.
- V letech 1992-1993 působil jako lektor české literatury na Katedře slovanských jazyků na Glasgowské univerzitě ve Skotsku.
- V současné době je vedoucím literární sekce Katedry Anglistiky a Amerikanistiky a tajemníkem České a slovenské asociace pro amerikanistiku. Rovněž je hlavním koordinátorem Mezinárodního olomouckého amerikanistického kolokvia.
"Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá"?
Čeho se proto budou muset autoři ze společnosti Amazon Prime Video držet, aby byl seriál úspěšný a naplnil filosofii Tolkienova universa?
Musí dodržet strukturu fikčního světa, určitý inventář. Tím jsou postavy, geografie, měly by tam být zastoupeny jednotlivé rasy. Fanoušek bude očekávat, že uvidí elfy, trpaslíky, draky, případně prastaré bytosti jako Toma Bombadila nebo stromové bytosti Enty.
Dále nesmí chybět magie. Musí být jasně vyznačena hranice mezi dobrem a zlem. V tomto případě je možné, že scénáristé budou naopak chtít do seriálu vnést třeba psychologizaci postav. Domnívám se, že budou muset opatrně našlapovat, pro Tolkiena je totiž naopak typická jasná hranice mezi dobrem a zlem.
Zlo by se nemělo relativizovat, ospravedlňovat, zlo je prostě zlo. Měli by zohlednit i téma důležitosti přátelství, solidarity a budování aliance, to ale v dnešním fantasy není problém.
Dodržet by měli i představu společenské hierarchie, která je sice konzervativní, více či méně feudální, avšak opět typická pro Tolkienův svět, neměli by se tedy pokoušet do seriálu míchat cizorodé prvky jako létající talíře po vzoru sci-fi. A neměli by vybočit z žánrového formátu klasické high fantasy.
Rovněž nesmí chybět ani magie. Pro Tolkienovy hrdiny je typická i otázka svobodné volby. Přestože jimi osud manipuluje a staví je do určité situace, mají možnost se rozhodnout, jak budou jednat.
Co bylo vlastně autorovým cílem? Tolkienovi totiž bylo vždy líto, že Anglie tak bohatou mytologii postrádala…
Ano, Tolkien kvůli tomu velmi podrobně studoval severské ságy a mytologii. Domníval se, že žádný takový ekvivalent v Anglii nemají. Z jakého důvodu, těžko říct, jeho ambicí však bylo Anglii dát vlastní mytologii. S touto ambicí se mnohokrát svěřil. Zdali chtěl, aby se pak stala součástí anglické národní povahy, to nevím, takový cíl asi neměl, nicméně ho to zajímalo coby pokus uměle vytvořit něco, co na severu vzniklo zcela přirozenou cestou.
Režiséři se ohradili proti tvrzení, že seriál bude s Tolkienovým světem propojen "pouze volně". Podle nich bude mít seriál "v knihách a Tolkienovi hluboké kořeny". To si ale odporuje s jejich dalším vyjádřením: "Shromáždili jsme všechny drobné indicie a dívali se na ně jako na hvězdy na obloze. Pak jsme je propojili a napsali román, který Tolkien o Druhém věku nikdy nenapsal." Jak pohlížíte na to, že novodobí filmoví autoři si vykládají díla fantasy spisovatelů po svém, přičemž často ignorují knižní předlohu?
V teorii filmové adaptace se víceméně ustanovil konsensus, že filmová verze nikdy nemůže plně reprodukovat literární předlohu. A ani by neměla.
Čtenáři se však obvykle dožadují, aby filmová či televizní adaptace byla věrná předloze, jako by šlo o posvátnou manželskou věrnost. Je však třeba si zvyknout na představu, že to není možné a ani žádoucí. Tím do jisté míry ospravedlňuji současné tvůrce, kteří s materiálem zacházejí volně, až svévolně. Nakonec totiž rozhoduje, jestli se to povede, nebo ne, zda výsledek bude kvalitní umělecké dílo, nebo jen zábava pro masy a "trapárna" pro všechny.
Jeden Tolkien vládne všem
Jak Tolkien ovlivnil novodobé autory fantasy jako Rowlingovou, Sapkowského či R. R. Martina, jejichž díla byla taky zfilmována? Tolkien je totiž obecně považován za otce žánru vznešené fantasy. Definoval například, jak by měly vypadat jednotlivé rasy jako elfové či skřeti.
Tolkien měl své následovníky už v 70. a především pak v 80. letech. V 60. letech se teprve masová tolkienovská vlna popularity zvedala, tehdy v Americe vycházel v levném paperbackovém vydání. V následných 70. letech se vynořila řada autorů jako Terry Brooks se svým cyklem Shannara, David Eddings, Stephen Donaldson, nověji Tad Williams. Ti všichni budovali svá díla na jakýchsi základech Tolkienovského světa.
Současně se ale vynořila revizionistická linie fantasy. Byli to autoři, kteří se vůči Tolkienovi chtěli vymezit, revidovat tropy, typické motivy a postavy. Byla to třeba autorka Ursula Le Guinová nebo Michael Moorcock - ten přímo prohlašoval, že Tolkiena nesnáší.
Vaše otázka směřuje na ty pozdější autory další generace. Kde bych viděl silné analogie, to je důležitý motiv návratu temného pána, který už byl jednou poražen a vyskytuje se v jakési neúplné fyzické podobě.
Vidíme ale i důraz na outsidery. Harry Potter je sice celebritou ve svém světě, nicméně autorka ho znovu a znovu staví do pozice outsidera. I Frodo coby hobit se jeví mezi hrdiny Středozemě jako outsider.
A co Andrzej Sapkowski a jeho Zaklínač?
Sapkowski pracuje se základním inventářem Tolkienovského světa, ale už jako revizionista, podobně jako zmíněný Moorcock. U Sapkowského se konflikt dobra a zla posouvá do jiné roviny, a to mezi řádem a chaosem, a cílem není, aby jedna strana zvítězila, ale aby se nastolila určitá rovnováha mezi zásadními silami tvarujícími onen svět. Tato perspektiva často vede ke snaze pochopit a ospravedlnit jejich existenci. Zaklínač pak stojí před volbou, zda nestvůru ušetřit, nebo zničit.
Tolkien pracuje s představou, která existovala už ve starém Římě a Řecku, že existoval zlatý věk a historie je pouze historií určitého úpadku a pokusu zabránit totálnímu kolapsu a rozpadu civilizace. Je to tedy vize konzervativní, protože nepředpokládá pokrok.
Jak to myslíte?
Jde o určitý sestupný vývoj, regres ve smyslu ubývání schopností, tj. darů, které jsou dány jednotlivým tvorům nejvyšším božstvem. Ať už elfům, anebo lidem. Lidé vytvořili Númenor, první velké ostrovní království, a dostali dary, které jim po jejich vzpouře proti bohům Středozemě byly odebrány, například dlouhověkost, pravděpodobně telepatii a nadlidskou sílu. A Aragorn, který patří mezi potomky těchto lidí, má už jen část takovýchto darů.
Před chvílí jste zmínil postavu elfky Galadriel. Ta bude v Prstenech moci podle všeho hrát důležitou roli. Jak se díváte na to, že ji autoři zatím vykreslují coby Johanku z Arku, nebojácnou a rozzlobenou válečnici prahnoucí po pomstě? Tolkien sice připustil, že v mládí byla velmi pyšná a měla svéhlavou povahu, ale ve Třetím věku, v období, kdy se odehrával děj Pána prstenů, se jevila jako velmi jemná, pevná a moudrá.
Jak říkáte, předpoklady, že v mládí byla jiná, zde byly vytvořeny, takže bych se nebránil představě, že se bude chovat jinak než v Pánu prstenů. Je také dobré vzít v úvahu, že elfové mohou jednat velmi emotivně a ne zcela racionálně. Zlo, potažmo skřety, přímo nenávidí. A řekl bych, že až iracionálně. Na tomto základě můžeme vybudovat mstící se válečnici Galadriel.
Od vysokých Noldorských elfů, mezi které Galadriel patřila, se očekávalo, že se vrátí zpět do Valinoru, do oné země blaženosti. To, že neposlechla a za manžela si vzala příslušníka "níže" postavených elfů, svědčí o její ochotě jít proti proudu a očekáváním, která na ni klade okolí. Z toho důvodu bych se takovéto proměně nebránil.
Nejde o rasismus
Nelze opomenout ani otázku diverzity. Fanoušci si stěžovali, že tvůrci seriálu nerespektují Tolkiena v tom, jak by měla vypadat rasa elfů či trpaslíků. Tvůrci seriálu je pak nazvali rasisty. Výkonná producentka seriálu Lindsey Weberová se nechala slyšet, že jim "přišlo přirozené, že adaptace Tolkienova díla bude odrážet to, jak svět ve skutečnosti vypadá". Není to ale problém v tom, že Tolkienův svět není skutečný a filmoví tvůrci by to měli respektovat?
To je velmi choulostivá otázka. Znovu připomínám otázku věrnosti či nevěrnosti předloze, tedy že bychom neměli očekávat absolutní věrnost, a být připraveni, že u filmové adaptace bude docházet k posunům.
Pokud jsme před těmito posuny předem varováni, nemusíme se na to dívat. Kniha je koneckonců to, co by nás mělo uspokojit nejlépe. Co se týče otázky rasové a etnické diverzity, pokusím se to představit v praktické rovině.
Je pravda, že elfové i lidé jsou v Tolkienově světě bílé pleti. Proto se podívejme, jak funguje diskurz rasové diverzity na Západě v rámci politické korektnosti. Dá se říct, že existují dva základní diskurzy, které jsou překvapivě protichůdné.
Prvním je názor Lindsey Weberové, který jste zmínil, že fikční svět musí reflektovat rasovou diverzitu světa, musí v něm figurovat všechny odstíny pleti. Současně je třeba posílit genderovou reprezentaci, ženy se musí častěji objevit v aktivnější roli a mít větší úlohu v řešení problémů a konfliktů. Tyto posuny se ale objevily už ve filmové trilogii Pán prstenů.
V důsledku tento multikulturní požadavek znamená, že příslušnost k rase či etniku je důležitým faktorem. K barvě pleti se přihlíží a uplatňuje se tedy pozitivní diskriminace. Rasová příslušnost se tak najednou může stát vstupenkou do takzvaných klubů bílých mužů a v menší míře i bílých žen, což je větší část angloamerické literatury.
Čili je třeba vzít v úvahu i praktickou stránku, že film a televize se dnes řadí do zábavního průmyslu. Být hercem je zaměstnání. Proč by tedy měli být nadaní barevní herci zbaveni možnosti získat dobře placenou práci jen proto, že prostě v té či oné literární předloze nevystupují?
A ten druhý pohled?
Ten zase říká, že je-li herec něco jako řemeslník, tak by nám nemělo záležet na tom, jestli je černý nebo bílý, ale jak odvede svou práci, jak je schopný. Jinými slovy je třeba si vypěstovat něco jako kulturní barvoslepost - nevnímat barvu pleti a odlišnosti fyziognomie. Potom Hamleta může hrát černoch nebo Ind, stejně jako Harryho Pottera nebo Jamese Bonda. Zdá se, že tento diskurs začíná mít navrch, a to je dobře. Je třeba s tím počítat, a komu se to nelíbí, ať se vrátí ke knihám.
Jak Tolkien pracoval se vztahem bílé a černé barvy? Občas někdo Tolkiena obviní z rasismu, protože bílá barva podle něj byla dobrá a černá zase špatná.
Polarita bílé a černé je v Tolkienově světě coby odraz polarity dne a noci, světla a tmy, nikoliv bělocha a černocha. Nic víc, nic míň. Pokud tuto polaritu šíříme dál, na otázku rasovou, kolonizujeme cizí území, nerespektujeme významové hranice původního významu a původního využití.
Skřeti jsou černí, černá je barva noci a smrti. Noc byla děsivá, protože člověk neviděl, co se v ní skrývá za hrozby. Tolkien vychází i z Platóna, který tvrdil, že zlo je pouze deformací a derivací dobra, ošklivost deformací a derivací krásy.
Jakým způsobem celé universum vytvářel? Kdysi jsem četl, že Tolkien svůj svět nevymýšlel, ale objevoval.
Tolkien v jednom rozhovoru přirovnal svůj svět k hrnci s gulášem. To znamená, že do něj přihodil vše, co při svém intenzivním výzkumu našel. Posbíral různé prvky mytologií a příběhů celého světa a z toho pak vytvořil eklekticky určitý fikční svět.
Pokud je to objevování, tak ve smyslu, že on objevuje jednotlivé prvky, většinu si ani nevymýšlí, a přemisťuje je na svou hrací plochu a nějakým způsobem je opracovává. Bral bych to spíše jako metaforu, tedy že ten svět už existoval a on jej tímto způsobem objevoval.
Shakespeare fantasy
Když se podívám na fantasy, jako jsou Hra o trůny, Zaklínač nebo Prsteny moci, tak si coby samotný fanoušek fantasy říkám, jestli se nad tímto žánrem nestahují mračna? Narážím na to, že se tvůrci těchto seriálů nedrží knižních předloh, děj si vykládají po svém a očividně se zaměřují na mainstreamového diváka, který si u obrazovky chce jen oddychnout a nepřemýšlet.
Tomu se dá asi těžko bránit. Jedinou záchranu vidím v určité diverzifikaci. Trh funguje na principu poptávky. Když bude poptávka po tom, aby seriály byly jiné, tak se tak stane. Pokud s těmito adaptacemi pro masy bude přílišná nespokojenost ze strany diváků, můžeme čekat, že vzniknou náročnější projekty, které budou pro nás, ctitele a čtenáře fantasy, přijatelnější.
Co Tolkienova tvorba světu přinesla?
Největší fantasy všech dob. Tolkien je prostě Shakespeare fantasy, i literární kritici, specialisté na fantasy, se shodují, že jeho fantasy je nepřekonatelná. Vytvořil úžasný fikční svět a vypráví strhující příběh s dobře načrtnutými postavami o záchraně světa před agresorem.
Dodnes si pamatuju chvíle, kdy jsem Pána prstenů dočetl. Skončil pro mě jakýsi nádherný sen, protože součástí kouzla Středozemě je čarovný svět elfů.
Pán prstenů je, a asi i zůstane, nejslavnější fantasy s modelovým fikčním světem, kde magie není jen nástrojem moci, ale i estetickým rozměrem skutečnosti. Elegický odchod elfů ze Středozemě na konci Pána prstenů ji připravuje o čtvrtý rozměr a v tomto smyslu jde o konec pohádky a vstup do lidské historie.
Minulý rok to bylo 20 let od vydání filmové trilogie Pán prstenů, která získala dohromady 17 Oscarů a srdce snad všech fanoušků fantasy. Povedlo se podle vás Peteru Jacksonovi, režisérovi Pána prstenů, obsáhnout do filmů Tolkienovu filozofii a myšlenky?
Pána prstenů považuji za velmi zdařilou a překvapivě relativně věrnou adaptaci. Vizuál je působivý, výborně jsou zvoleni herci a herečky. Co tu už ale chybí, je metafyzický přesah, to jest vytváření představy, že síle zla čelí nejen samotní hrdinové, ale i neviditelná ruka vyšší moci, jež zařizuje, aby se jednotlivé figurky ocitly ve správný čas na správném místě, ale to, jak se zachovají v kritické situaci, je na nich.
Jinak filmový Pán prstenů má všechna důležitá témata, o kterých jsme se bavili: boj dobra a zla jako věčný cyklus, nutnost nestát stranou, čelit zlu a agresi, a to koalicí a spoluprací různých národů a kultur, důležitost malých, zdánlivě obyčejných lidí, důraz na týmovou práci a význam přátelství nebo to, že příliš velká moc korumpuje. Dokonce tu nechybí ani environmentální motivy, jak neblahé jsou důsledky důlní či průmyslové činnosti, nebo naopak zajímavý model symbiotické existence elfů a lesa.
