reklama
 
 

Terapeutka: Mužský svět se ztrácí. Chlapy chceme kontrolovat a pak si jich nevážíme

14. 11. 2018 11:30
Před deseti lety žila ve zdánlivě spokojeném manželství. Starala se o dvě malé děti a snažila se být co nejlepší máma i manželka. „Vypadali jsme jako rodinka z reklamy na pojištění. Pak jsem se ale zamilovala a cítila jsem se, jako kdybych utekla z vězení, jako kdyby ve mně ožila nějaká dávno odumřelá část,“ svěřila se Nora Vlášková (49) se svým příběhem na letošním ročníku konference TEDxPrague. Vystudovaná právnička se dnes živí jako psychoterapeutka a o podobně svízelných situacích tak slýchá každý den. Jak se jí samotné ze složitého milostného trojúhelníku podařilo uniknout a proč stejné dilema řeší v souvislosti s krizí středního věku stále více lidí, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Když se řekne krize středního věku, vybaví se mi film Americká krása, který vypráví o na první pohled normálních středostavovských manželech žijících v dobré čtvrti a pracujících ve slušně placených zaměstnáních. Oba dva jsou ale přitom s tímhle stereotypním nedobrodružným životem nespokojení, a tak se jejich "šťastné" manželství rozpadá. Odpovídá tenhle obrázek tomu, co se děje v realitě?

Tenhle film to popisuje dost přesně. První polovinu života býváme formovaní výchovou a otisky rodinných vzorců, které nám říkají, co bychom asi tak měli dělat a kým bychom měli být. Střední věk pak bývá dobou, kdy všechny tyhle představy naplňujeme. Problém nastává ve chvíli, kdy s tím naplněním nepřichází štěstí, ale naopak prázdnota. Člověk najednou zjišťuje, že nežije svůj život, že to, co má, je sice fajn, ale nemá to pro něj téměř žádnou hodnotu. Někdo v takové situaci sám zjistí, že potřebuje změnu, ale většinu lidí k tomu dožene až nějaká tragédie, závislost, nebo právě milostný trojúhelník. Tyhle věci vás vytáhnou z komfortních zón a donutí vás zaujmout nějaký vlastní postoj. V komfortních zónách si žijeme pohodlně, ale postrádáme v nich smysl života.

Ve vašem případě se krize středního věku projevovala jak?

Dlouho jsem ani netušila, že se něco děje. Snažila jsem se být výborná manželka i matka. Byla jsem vychovaná k tomu, abych negativní pocity raději potlačovala a za každou cenu se vyhýbala konfliktu. Tím pádem jsem svému muži neříkala, co mi vadí, protože jsem ho nechtěla naštvat. Myslela jsem si, že to zvládnu, a v tu chvíli se o mě začal zajímat někdo jiný a já najednou zjišťovala, že k němu sama něco cítím.

Jak jste tohle dilema řešila?

Bojovala jsem s pocitem, že jsem skrz naskrz špatná, protože mám přece toho skvělého manžela a úžasné děti. Navštívila jsem několik terapeutů, ale žádný z nich mi moc nepomohl. Vesměs se dělili na pravičáky a levičáky. Levičáci mi říkali: "Zapomeň a zůstaň s rodinou. Vydrž to ještě 30 let, při sexu mysli na zavařování meruněk a pak budete šťastně chodit na běžky."

Pravičáci naopak říkali: "Okamžitě běž z toho manželství pryč, protože manžel ti tu nevěru nikdy neodpustí." Ani jedna alternativa se mi nelíbila, a tak jsem se mezi nimi snažila najít vlastní cestu. Pomohl mi až můj profesor, starý moudrý pán, který mi pověděl, že to, co cítím, je dar, a že bych to neměla zpochybňovat, i když mě to teď hodně bolí. Poradil mi, ať počkám, kam mě ta situace zavede. Díky němu jsem si uvědomila, že to je emoční záležitost, při které mi rozum nepomůže.

Kam vás ta situace nakonec zavedla?

Nakonec jsem se se svým manželem rozvedla a se svou novou láskou rozešla. Řekla jsem si totiž, že se musím postavit na vlastní nohy a nemůžu přebíhat od chlapa ke chlapovi. Podařilo se mi rozjet praxi tak, abych své děti, které se mnou zůstaly, dokázala uživit. A pak jsem zjistila, že ta moje láska na mě pořád čeká, i když jsme spolu přes rok nemluvili. V té chvíli už nový vztah nebyl nutnost, ale možnost volby, a tak jsme teď už několik let spolu a vychováváme čtyřletého chlapečka.

Jak jste celou tu partnerskou krizi vysvětlila svým dětem z prvního manželství?

Po tom, co jsem se zamilovala do nového partnera, jsem v manželství zůstala ještě celý rok, abych to dětem nemusela říct. Vůbec jsem netušila, jak to vezmou, a měla jsem z jejich reakce hrozný strach. Promluvit si s nimi jsem se rozhodla až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že vydržet v manželství za každou cenu není hrdinství, ale zbabělost. Pochopila jsem, že kdybych se k té změně nerozhoupala, děti by měly smutnou a nemocnou mámu, a to jim přece neudělám. Sebrala jsem tedy odvahu a řekla si, že i kdyby to nepochopily teď, tak tomu porozumí později, a že jim tím ukážu, že bojovat za šťastný život stojí vždycky za to.

Ale tím šťastným životem nemusí být vždycky jiný vztah. Odejít k novému partnerovi nemusí být to správné řešení krize. Příčiny krize středního věku bývají hlubší a milostný trojúhelník je jen její nejčastější projev. Najednou se vám líbí někdo jiný, přeskočí jiskra a vznikají silné emoce. Teprve až tyhle prvotní pocity odezní, vyplaví se i ty potlačené věci z vašeho předchozího života a ty vás přimějí se k situaci postavit čelem.

Podle posledních dostupných statistik končí rozvodem skoro polovina českých manželství. Proč spolu dnes partneři nedokážou vydržet stejně dlouho jako jejich předkové?

Jednou z příčin může být to, že žijeme daleko déle. Ještě před 200 lety ženy umíraly ve 45 letech u svého 12. porodu a vdovci si brali mladé slečny. Důležitou roli ale hraje taky skutečnost, že v dřívějších dobách bylo manželství hlavně společenská smlouva založená na financích a výchově dětí. Manželství zkrátka nestálo na romantické lásce. Teď se ovšem bereme, až když se milujeme.

Skutečný vztah přitom začíná až za touhle zamilovanou fází a my pak často netušíme, jak o takový vztah pečovat. Máme pocit, že když zmizela zamilovanost, odešla i láska, a tak nastal čas vztah opustit. Jsme zvyklí na příjemnou blízkost, kterou zažíváme při zamilovanosti, ale bojíme se zraňující blízkosti, která se objevuje v další části vztahu, a která stojí na tom, že dovedeme říct svůj názor a bojovat za něj. Když tohle nedokážeme, tak se jeden od druhého postupně vzdalujeme.

Myslím, že slib, který si říkáme u oltáře, by neměl znít "slibuju, že ti budu věrná", ale spíš "slibuju, že se k tobě budu chovat tak, abych ti mohla být věrná". Každý den manželství bychom si měli pokládat otázku, jestli bychom si partnera vzali znova, a pokud si odpovíme záporně, měli bychom začít řešit to, co je v našem vztahu špatně. Vztah přece funguje jako živý organismus a nelze ho jen tak zakonzervovat.

Není jednou z příčin současné vysoké rozvodovosti i to, že si některé páry řeknou své ano dřív jen kvůli tlaku okolí, aby si už někoho vzali?

Je pravda, že spousta lidí se dřív brala v dost mladém věku. Z vlastní zkušenosti bych ale svatbu doporučila až kolem 30 let, kdy už se člověku zboural jeho idealizovaný obraz sebe sama, kdy už ví, co chce, a nebojí se o to říct. Když si totiž v 18 vezmete modrookého rockera, naděje, že vám vztah dlouhodobě vydrží, zrovna moc velká není.

Souvisí narůstající počet manželských krizí i s postupnou ženskou emancipací a oslabením mužské role jako jednoznačné hlavy rodiny?

Určitě. Před těmi 200 lety se ženy mohly rozvíjet výhradně přes své muže. Ztotožňovaly se tak plně s rolí paní lékárníkové nebo paní poštmistrové. Neměly jinou možnost než stát v pozadí. Dnes jsou ale ženy často dost silné osobnosti, samy se chtějí nějak realizovat a nejsou ochotné se třeba úplně vzdát kariéry. Jejich manželé naproti tomu ztrácejí schopnost používat svou mužskou sílu a ani jedna strana se s tou druhou mnohdy nedokáže dohodnout.

Jak těžce muži ztrátu role živitele rodiny nesou?

Tradiční společenská role muže se spojuje s dobýváním, vítězstvím a uchvácením ženy. Ženy se naproti tomu pokoušejí dostat muže pod svou kontrolu, ale jakmile se jim to podaří, přestanou si svých mužů vážit. My pořád chceme silné chlapy, ale oni se bojí být silní. Když se teď zveřejňují různé zprávy o sexuálním obtěžování, je to určitě dobře, ale nesmí se to přehánět, protože jinak se muži budou bát ženám dvořit a zvát je například na večeři. Mužský svět, který byl dlouhá léta jasně definovaný, najednou ztrácí své kontury.

Co byste mužům poradila?

Aby se chovali podle toho, co cítí, aby se dvořili, když chtějí, navzdory tomu, že se to dnes někdy nezdá společensky přijatelné. Chlapi musí být sami sebou, jen tak budou ženy přitahovat. Problém samozřejmě je, že v dnešní společnosti pořád hrajeme nějaké role, ve kterých vlastně nejsme šťastní. Ve vztahu k mužským rolím na to dobře naráží film Klub rváčů.

Klub rváčů se dotýká vyhoření v zaměstnání, kdy se hlavní hrdina snaží uniknout před životem kancelářské krysy. Vy jste v krizi středního věku taky razantně proměnila kariérní dráhu.

Táta vždycky chtěl, abych pracovala jako soudkyně, tak jsem skončila u trestního práva. Nebyla jsem v tom vůbec špatná, ale vnitřně se mi to příčilo. Říkala jsem si, jak můžu za měsíc po prostudování spisů rozhodnout o životě někoho jiného. Táhlo mě to na druhou stranu, a tak jsem začala dělat soudní psychologii, kdy jsem se spíš snažila lidem porozumět a dát jim možnost, aby si o svém životě rozhodli sami. V době mé manželské krize jsem se ale odhodlala zaměstnání změnit úplně, dodělala jsem si vzdělání a nastartovala svou psychoterapeutickou praxi. Hodně mě tehdy pohánělo, že jsem se kvůli dětem musela postavit na vlastní nohy.

Když od klientů slýcháte o jejich milostných trojúhelnících, všímáte si nějakých rozdílů mezi tím, jak nevěru vnímají muži a jak k ní přistupují ženy?

Muži obvykle nechtějí měnit, jsou schopní se s oběma ženami scházet velmi dlouho a snaží se zachovat status quo na obou frontách, i když u toho trpí. Když se naopak zamilují ženy, chtějí většinou původního partnera hned vyměnit za toho nového.

V jakých případech klientům doporučujete opustit manželství, a v jakých jim naopak radíte ukončit milostný poměr?

Při každé terapii po klientech chci, aby sami přišli na to, jestli je původní vztah z dlouhodobého hlediska opravdu neudržitelný a jestli v něm skutečně nemohou být sami sebou. Když jste totiž ve vztahu frustrovaní, snadno se zamilujete do trenéra, do plavčíka nebo do souseda jenom proto, že vám naslouchá. Proto se jich ptám, co jim nová láska dává, a jestli by to stejné nemohli při troše snahy o vzájemnou komunikaci najít i v původním vztahu. Tím jim pomáhám najít jejich individuální řešení a dopadá to tak půl na půl - někdy se k sobě lidé vrátí, jindy od sebe odejdou. Můj příklad určitě není ten jediný správný.

Podívejte se na rozhovor s autorkou filmu Nerodič nejen o partnerských krizích:

Jsme zvyklí na to, že by se člověk měl neustále cítit dobře. A když se necítí dobře, tak jakoby neuspěl, říká dokumentaristka Jana Počtová | Video: Daniela Drtinová |  23:28

autor: Tomáš Maca | 14. 11. 2018 11:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama