Jak je možné, že mise Barbican zůstala tak dlouho zapomenutá?
Dílem za to může druhá světová válka, protože datové záznamy na letišti v Ruzyni vzaly za své v březnu 1939. Dílem je to i proto, že mise nebyla zaštítěna nějakou vysokou administrativou. Jednalo se o společenství dobrovolníků na straně české i britské. A také byly zpřetrhány vazby mezi některými dětmi a jejich rodiči. A i některé děti, které se později setkaly se svými rodiči, tak říkaly, že se o akci v rodině nemluvilo.
Jakou roli v misi vlastně hrál sir Nicholas Winton?
Byl na místě, pomáhal a zároveň sbíral zkušenosti a kontakty. Překvapivé pro nás bylo, že si myslel, že letadlo, které mu ukazujeme, směřovalo do Švédska a divil se, když jsme mu ukázali dokumenty, které svědčí o tom, že skončilo v Anglii.
Dá se říct, že jste absolvoval i poslední rozhovor se sirem Nicolasem?
V podstatě asi ano, nevybavuji si, že by takto dlouze s ním natáčel ještě někdo po nás. Vím pouze, že párkrát krátce odpovídal po telefonu. My jsme natáčeli někdy na přelomu let 2013 a 2014.
Z vyprávění pana Jehudy Bauera z jeruzalémského muzea Jad Vašem mi to připadalo, že Židé nemají zrovna nejlepší mínění o Barbicanu a podobných misích, protože v nich vidí nucenou konverzi židovských dětí.
Ne, ne, to bychom mu křivdili. Je to velmi korektní člověk. Pouze říkal, že z pohledu ortodoxních Židů je to špatná akce. Ti by tam své děti neposlali, snažili by se je dostat do Palestiny. Rodiče zúčastněných dětí byli nepraktikující laici a neměli s tím problém. Všechny děti měly od rodičů písemný a priori souhlas, že když to bude uznáno za vhodné, mohou být pokřtěny. Nešlo o nic násilného, zdaleka ne všechny děti v misi Barbican byly pokřtěny, sotva polovina.
Dokument Barbican: Zapomenutá mise jste pro Českou televizi natáčeli s Romanem Vávrou pět let, navštívili mimo jiné Kanadu, Velkou Británii či Izrael a provedli takřka detektivní pátrání po účastnících letu. Jak náročný celý ten projekt byl?
Náročné to opravdu bylo. Velké díky patří mé manželce, která mi umožnila do projektu investovat spoustu času i financí. Vděčný jsem i kameramanovi Romanu Vávrovi, ač jde o uznávaného a velmi vytíženého člověka, tak si vždy našel čas, abychom se někam rozjeli a posunuli naše pátrání dál. A samozřejmě patří dík i České televizi, která nám umožnila místo krátkého publicistického materiálu vytvořit hodinový dokument.
V dokumentu přijíždíte do Kanady za jednou ze zachráněných dívek - Hanou Popper - a říkáte jí, že jste ji hledali čtyři roky. Proč tak dlouho?
Paní Hanu bylo velmi těžké najít, protože ona si zkrátila křestní jméno z Hanelore a přijala příjmení svého otčíma a potom se provdala, takže jsme dlouho hledali marně a mnoho úřadů nám odepisovalo, že nikoho takového nenašli, protože se jí jméno změnilo hned několikrát. Natáčeli jsme u ní v Kanadě až v září 2017, v době, kdy už jsme měli většinu dokumentu hotovou.
Obdivovala jsem vitalitu, paměť a životní optimismus ať již paní Hany Popper (84), nebo paní Inge Plitzké (88), kterou jste objevili v Anglii. Jak na vás působily?
Obě dámy jsou neuvěřitelně milé. Obě prožívaly odlet jako děti, takže na něj mají docela pěkné vzpomínky. Rodiče se je snažili uchránit traumatizujících zážitků a prezentovali jim celou akci jako výlet. Dobové kontexty jim jako malým dětem nedocházely. Navíc se psal leden 1939, takže do okupace Československa bylo ještě poměrně daleko, ještě dál byl začátek války a transporty Židů byly v nedohlednu. A také se obě znovu shledaly se svými maminkami, kterým se podařilo také uprchnout.
Hodně silný okamžik dokumentu je moment, kdy zjistíte, jak špatně to dopadlo s předpokládaným hlavním hrdinou - dvouletým chlapečkem Hansem Beckem, díky němuž byla akce iniciována a vlastně i znovuobjevena. Ostatně právě jeho, coby nejmladšího účastníka mise, drží v náruči Nicolas Winton na dochované fotce, z níž jste vycházeli. Jak to na vás zapůsobilo?
Podle vyprávění Inge Plitzké to byla právě maminka Hanse Becka, která kontaktovala britského reverenda Davidsona, zda by mohl vzít do Anglie jejího syna. A on jich vzal hned několik desítek. Bohužel Hans podlehl hned v dubnu 1940 zánětu spánkové kosti a zemřel.
Jaké by vlastně mělo být hlavní poselství vašeho snímku?
Na konci děkujeme všem matkám, které myslí na děti více než na sebe. Měla by to být připomínka, že etické principy by měly stát nad náboženstvími, rasami a národnostmi.
Tak to je tedy velmi aktuální i dnes…
Samozřejmě jsme se ptali našich protagonistů, zda by se něco takového mohlo podařit i dnes. Sir Nicholas Winton si posteskl, že dnes jsou lidé již příliš "greedy", což je něco mezi sobectvím a chamtivostí. Také paní Hana Popper říkala, že dnes by už tato akce byla velmi složitá - i vzhledem k evidenci, systému kontrol či nemožnosti padělat tak snadno dokumenty.
Video: Upoutávka dokumentu "Barbican: Zapomenutá mise"
