Praha - Ruth Adlerová-Hálová se narodila v roce 1926 v Českém Krumlově, otce nepoznala. Zemřel, když jí bylo deset měsíců, bylo mu pouhých 34 let, zdraví si podlomil coby legionář v Rusku.
Při vyprávění o tatínkovi se nezachmuří, naopak se usmívá: "Jakpak bych mohla být nešťastná, vždyť já tatínka neznala. Jelikož jsem nepoznala, jaké to je, mít otce, neměla jsem si proč stýskat," říká.
Situace v Krumlově, ačkoliv se nacházel v Sudetech, bývala prý do nástupu Hitlera idylická. Žili tady Češi, Němci a čeští a němečtí Židé vedle sebe.
Když ale jednoho dne na ni a jejího židovského spolužáka Lea začaly děti ve škole křičet "Juden Raus!", věděla, že je zle.
Sbalila si své věci a do školy již nikdy nepřišla. Přestěhovala se s maminkou do Prahy, ale i tam byla situace brzy neúnosná.
Matka se pak doslechla, že jistý Angličan umožňuje českým židovským dětem vycestovat do Anglie.
"Ani nevím, jak se to dozvěděla. Lidé, kteří jsou v nouzi a znají se, tak si to mezi sebou řeknou. Prostě jsme věděli, že se máme dostavit do Voršilské na registraci a dál že uvidíme," vzpomíná.
Měla to štěstí, že si ji jedna anglická rodina vybrala, a ona se tak mohla stát součástí smělého plánu Nicholase Wintona, jenž z Československa zachránil před terezínským ghettem a koncentračními tábory 669 židovských dětí.
Do Anglie se podařilo dostat i její starší sestře Evě, jednalo se o úplně poslední vlak, který dojel na místo. Další, vypravený 1. září 1939, již nedorazil a vrátil se. Ten den totiž vypukla druhá světová válka.
"Od rodičů to chtělo obrovskou odvahu nás na tuhle cestu vypravit a teď se konečně bude na Wilsonově nádraží odhalovat pomník jejich hrdinství, které nás pomohlo zachránit," vzpomíná.
Loučení dětí s rodiči, které pak již mnohé nikdy nespatřily, a samotná cesta vlakem za svobodou jsou prý kapitolou, na niž se jí školáci ptají nejčastěji.
"A vůbec nejvíc se mě ptají, co jsem si vzala do kufru, když jsem mohla mít jen jedno malé zavazadlo, které dítě unese. Tak jim říkám, že panenku ani medvídka už ne. Ale vzala jsem si kromě šatů i fotky, památník a svůj oblíbený dopisní papír s monogramem. Jeden kufr na celý život za mořem," dodává.
Poslední pohled na smutné rodiče
Ruth Hálová zásadně neztrácí úsměv z tváře, ale jednou udělá výjimku - to když líčí vzdalující se nástupiště s rodiči a jejich smutné tváře.
"Byl to hrozný pocit, který už zůstane navždy v nás," říká.
Chmury hned ale zaplaší veselou historkou, tedy alespoň částečně veselou. Vypráví, jak k ní coby třináctileté dívce, posadila jedna z maminek do kupé své dvouleté batole a na stoleček pro něj položila láhev s mlékem.
"Jenže jak jsme se nahrnuli k okénku, abychom ještě spatřili své smutné rodiče, láhev spadla a rozbila se. Tenhle chlapeček ale cestu v klidu přežil díky tomu, že jsme se s ním po celou cestu dělili o naše čokolády," směje se.
Cesta do Anglie měla k idyle daleko.
Na hlídání sto šedesáti dětí nacisti povolili doprovod pouze dvěma dospělým ženám, malí pasažéři si tudíž museli se vším pomoci sami.
A taky utáhnout své kufry na dlouhé cestě od vlaku na loď.
"Já kromě toho táhla tohle malé spící dítě, vůbec nevím, jak jsem to zvládla," vypráví.
Bohaté rodiny nás nechtěly
Obecně se má za to, že Wintonovy děti žily v jedné náhradní rodině, která je postupně vzala za své.
Skutečnost ale byla podstatně složitější. Podle Hálové se totiž na Wintonovu výzvu většinou nepřihlásily bohaté rodiny, ale spíše ty chudší nebo maximálně střední třída.
Jenže když přišla válka a potraviny byly na příděl, chudí rodiče nezvládali živit malého strávníka navíc, takže se děti často stěhovaly.
Sama Ruth byla například hned ve třech rodinách.
"Druhá rodina žila v Rugby a měla malého tříletého chlapečka, byl to takový můj malý bráška. Dodneška za mnou jezdí, bude mu osmdesát," směje se žena.
"Těm rodinám jsem vděčná za mnohé. Nebyli hned srdeční, ale chovali se vlídně. Angličani nedávají moc city najevo, ale jsou úžasní," dodává.
Stesk po mamince jí pomáhala překonávat zvířata.
"Já mám to štěstí, že miluju všechno, co se hýbe, mňouká, štěká, má chlupy nebo peří, prostě je živé, takže jsem tam vždycky přilnula k nějakému zvířeti a dobré bylo, že s ním jsem se mohla jako s jediným bavit i česky," směje se a vzpomíná, jak jí proto jedna z rodin přikoupila k jejich vlčákovi ještě papouška a kočku, aby ta česká holčička nebyla tak smutná.
Jak se dalo odloučení a stesk zvládnout?
"Nedalo se to zvládnout, člověk prostě brečel. Já tam v té Anglii naplakala celý rybník, ten tam snad ještě dodnes teče," říká.
Odchod z domova se pro ni stal natolik velkým traumatem, že v roce 1968 nedokázala emigrovat, i když měla zajímavou nabídku od kamaráda v Kanadě. Tam nakonec emigroval až její syn.
Děti se samozřejmě těšily na návrat domů za rodiči, ale většina z nich zažila své nejtěžší zklamání v životě - po návratu do Československa se mnohé dozvěděly, že zemřeli nejen jejich rodiče, ale i další příbuzní, a že nemají za kým jít.
Řada z nich skončila v sirotčincích, Ruth Hálová měla štěstí, že její maminka přežila Terezín, kam musela odejít v roce 1942.
Přežila díky smělému kousku svého bratrance. Ukázalo se, že štěstí přeje připraveným.
"Maminka byla vypsaná na transport do plynu. Zachránil ji bratranec, který zatajil, že to je jeho sestřenice, a rychle si ji vzal. Po sňatku ji z transportu vyškrtli. Žili spolu i po válce a strýci Arnoštovi vděčím za její život. Nikdy nezapomenu, jak jsem mamince na nádraží v Ústí nad Labem vlétla po šesti letech odloučení poprvé zase do náruče," vzpomíná.
O svém zachránci se dozvěděla až v roce 1988.
"To mi naplnilo můj celý život, když jsme se dozvěděli o Nickym, o muži, jenž nás zachránil," prohlašuje a vypráví, jak jim Winton říkal, že na metály kašle, že největší radost mu dělá, když vidí, že i další lidé budou pomáhat jako on. V tomto ohledu apeloval i na své "děti".
Jak je vidět, tak úspěšně.
Wintonovy děti splácí dluh za svou záchranu
Dodnes v sobě cítí dluh někoho, komu bylo pomoženo. A snaží se ho celý život splácet.
"To víte, že je to v nás zakódované. Když jsme se setkali v roce 2011 na akci Winton Train, kdy jsme si zopakovali celou tu cestu, bavili jsme se, co kdo dělá. Velká část Wintonových dětí se dala na profesi nějak užitečnou lidstvu. Většinou jsme lékaři, ošetřovatelé, učitelé, vědci," popisuje.
Ona sama je mikrobioložka, protože ji v šestnácti letech okouzlil životopis Louise Pasteura, zakladatele mikrobiologie a imunologie.
Nejprve 23 let bojovala proti tuberkulóze na plicním oddělení v nemocnici v Ústí nad Labem.
Tuto nemoc se jim podařilo takřka vymýtit, takže se pak deset let věnovala cytologii a diagnostikovala rakovinné nádory na plicích, a to v rychlosti během operace, aby lékaři věděli, jak velký kus mají pacientovi vzít.
Ačkoliv i přes svůj dramatický život nikdy strach necítila, tehdy se prý poprvé skutečně bála. Aby pacienta nepoškodila a diagnostikovala ho správně.
"Na strach se mě mnohokrát ptali estébáci, kteří mě často vyslýchali. A já jim na to říkala, že ze smrti strach nemám, protože umřít musíme každý, a strach z nich také nemám, protože jsme přece všichni lidé a v každém z nás je něco lidského, takže jsme se vždycky nakonec nějak domluvili," uvádí.
Na dotaz, jak se dalo s vyšetřovateli StB domluvit, se smíchem líčí.
"Třeba jsem to vzala přes děti. Říkala jsem jim: ‚Hele, vy si mě sem pořád voláte, mě to stojí prachy, protože musím usadit děti v cukrárně!‘ Nebo jsem začala o psech. Hodně lidí reaguje na psy," říká.
Snaží se také orodovat za dnešní děti v ohrožení.
"Peněz moc nemám, tak za ně aspoň prosím. Jsem taková prosebnice," říká.
Stále doufá, že někoho k pomoci syrským či iráckým dětem přesvědčí, a dodává si víry Wintonovým mottem: "If something is not impossible, then there must be a way to do it" (Pokud něco není nemožné, musí existovat způsob, jak to udělat).
K pomoci ji ostatně inspiroval právě Nicholas Winton.
Když před válkou navštívil utečenecký tábor v Praze, kde pobývali lidé vystěhovaní z anektovaného pohraničí, a viděl, jak si malí uprchlíci v zimě hřejí ruce u velkých ohňů, měl pro sebe rozhodnuto.
Malé židovské děti, ať již z německých, rakouských, či českých rodin, musí dostat do bezpečí, nebo alespoň co nejvíc z nich.
"No a já když teď byla ta zima a viděla jsem záběry dětí v uprchlických táborech, jak si hřejí ty ručičky u ohňů, spojilo se mi to dohromady a věděla jsem, že pro ně také něco musím udělat," vypráví Ruth Hálová.
"Ale je to těžké, je špatná doba a Češi to nechtějí slyšet. Mají strach, což na jednu stranu chápu. A také se nám vede až moc dobře a národ pak zapomíná," uvádí.
"Nic nám nechybí a máme toho tolik, že bychom se až měli stydět. Prezident Havel říkával: ‚Nemohli byste se chovat takhle pěkně, i když není povodeň?‘ Tak já volám: Nemohli byste se chovat slušně, když se nám vede dobře?!" dodává.
Na památníky moc nejsem, pomáhejme raději živým
Na paní Ruth je zajímavá její tolerance a smířlivost a naprostá absence jakéhokoliv sebeprožívání, či dokonce sebelítosti.
Když dojde na téma chybějících památníků židovským obětem a zaniklých židovských hřbitovů, smířlivě říká: "Já moc přes ty památníky nejsem a osobně si myslím, že by se mělo pomáhat spíše živým. Razím myšlenku: pomáhej těm, co to teď nejvíc potřebují, a to jsou hlavně děti, kterých je po světě hrozně moc opuštěných."
Není ani ortodoxní vyznavačkou židovské víry. "Židovství jsme praktikovali, ale liberálně, neboť v naší rodině nebyl muž. Chodili jsme do synagogy, ale jen na velké svátky."
V Anglii žila u kvakerů a nechápe některé ortodoxní rabíny, kteří měli problém s tím, že židovské děti by měli vychovávat křesťané.
Nyní se o ní v nadsázce říká, že poslední Židovka z Krumlova se stala na stará kolena hinduistkou.
"Ale není to pravda," směje se. "Můj oblíbený indický myslitel Sai Baba je spíše masarykovský filozof než nějaký náboženský vůdce. Jeho učení spočívá na několika pilířích: pravda, láska, morálka, mír a nenásilí. To není žádné náboženství, ale filozofie."
Každopádně do Indie cestovala již devatenáctkrát a letos se tam chystá podvacáté. "Můj Bůh byla vždycky láska, bez lásky život není," dodává.
Když člověk hovoří s touto usměvavou, vitální a intelektuální dámou, ať již o Wintonovi, o současné uprchlické krizi, či o mikrobiologii a diagnostikování buněk, těžko se nezeptat, jak to dělá, že v 91 letech je v takovéto skvělé kondici.
"Je to jednoduché. Já jsem podepsala Pánu Bohu plnou moc a on se o mě stará," uzavírá s úsměvem své vyprávění.
