Recenze - Herec, divadelní a televizní režisér Ivan Pokorný je nesmírně plodný autor se širokým tematickým záběrem. Při takovém spektru zájmů, jaké vykazuje ve svých hraných i dokumentárních filmech, musí zákonitě dojít k tomu, že občas točí o věcech, které chápe velmi povrchně. To je i případ jeho sedmdesátiminutového dokumentu Chrámy těla, který vznikl pro televizní stanici HBO - a po uvedení na jihlavském festivalu nyní má oficiální premiéru.
Pokorný se tu jako „duchovní člověk od kultury" zabývá tělesným světem kulturistiky a jako „správný intelektuál" k ní přistupuje se směsicí odporu, nechápavosti a zároveň pocitem nadřazenosti. Ne že by tedy vyrobil nějakou vyloženě zesměšňující agitku, ale pokud máte aspoň trochu vhled do onoho odvětví sportu, tak se asi budete hodně ošívat. Tuto recenzi tedy berte jako pohled insidera, který se zabývá určitou formou silového tréninku, ale zároveň má distanci ke kulturistice v její dnešní podobě.
Podléhání názorů většiny
Nevím, jak dokument vznikal, jaké vztahy Pokorný navázal s různými zpovídanými, co mu všechno řekli a také co mu dovolili ve finálním sestřihu nechat, ale vypadá to, jako by režisér chtěl jen dokazovat nějakou tezi: žijeme v materialistické společnosti, jsme jednostranně zaměření a kulturistika je extrémní ukázkou, kam až vede naše posedlost hmotou a vlastním tělem.
Ne, že by kulturistika nebyla podmíněna materiálním luxusem, spoustou volného času a možností nadměrné konzumace. Ale zároveň - což si málokdo uvědomuje - je přitom odporem vůči tomu, jak se chová většina lidí. Není to jen věc pasivního užívání si slastí, není v tom pohodlnost a lenost, není v tom podléhání názorů většiny.
Pokorný absolutně nedoceňuje proces sebetvoření a odpor vůči tomu být jako ostatní. Kulturistika je vědomá opozice vůči rozměklosti většinové společnosti, bolestínství a neschopnosti si odříkat. A ačkoli v ní anabolické steroidy hrají velkou roli, nelze ani zde mluvit o zásadním ulehčení. Steroidy jsou totiž prostředkem, jak trénovat tvrději (víc třeba tady).
Film se pokouší o komplexní obraz současné posedlosti tělem a krásou, nicméně 90 procent času tu zabírá právě kulturistika. Všechno ostatní - plastické operace nebo lživé úpravy obálek časopisů, kde se vystavují nereálná těla modelek - už má jen dokreslovat další tezi, že lidé jako živočišný druh násilně bojují proti času a změně a všechno chtějí mít hned.
Což je opět zcela mimo to, co představuje kulturistika, která je naopak postavena na zhodnocování času - soutěžící se dostávají na vrcholovou úroveň až po mnoha letech tréninku a stále zrají až do vysokého věku, přesně v opozici vůči ostatním sportům. Mimochodem taky zde se ukazuje, že nebezpečnost kulturistiky je i s užíváním steroidů podstatně menší, než by se zdálo. Navíc právě změna a „viditelné vepsání času do těla" včetně akceptování toho, že budete například v obličeji vypadat starší, ke kulturistice patří.
Pokorného snaha naroubovat kulturistiku do předem připraveného soudu o tom, kam směřuje současná civilizace, vychází dost naprázdno, vlastně nám to všechno musí říkat v kazatelských komentářích, aby nám to neuniklo. Většina filmu totiž nepůsobí jako velká kulturní polemika, ale spíš jako běžný bulvárek, kdy štáb sleduje jakési podivíny a do podkresu pouští dramatickou hudbu.
Cokoli může být bizarní
Jenomže počínání kohokoli vytržené z kontextu působí bizarně. Kdybyste snímali několik dnů ze života českých herců přebíhajících mezi divadlem, dabingem, natáčením televizního seriálu a večírky, bude obraz zmaru podstatně horší. A jaksi se mezitím vytratí odpověď na otázku, proč to ti lidé dělají, co nalézají v umění/hraní/vžívání se do jiných lidí; nebo zde, co dává dotyčným cvičení.
Co to znamená formovat svoje tělo jako sochaři, jak ho vnímají zevnitř, zda se na sebe umí podívat zvnějšku, nakolik se cítí být identifikováni, s tím jak vypadají. Ve filmu se omílá slovo krása (i reklamní slogan zní „skutečné příběhy lidí, kteří pro krásu udělají cokoliv"), ale nikdo se ji nepokusí ani základně definovat. Dokonce ani není jasné, jestli účelem kulturistiky je pěstovat krásu těla.
Z kulturistiky navíc Pokorný vidí víceméně jen soutěže, které nezasvěcenému oku připadají jako sjezdy úchylů a úchylaček, již nemají úplně vyjasněnou sexualitu (v duchu „muži vypadají jako teplouši a ženské jako transky"). Tito "úchylové" přitom ani nejsou představováni s chápavou roztomilostí jako u předchozího dokumentu HBO z cyklu Bez cenzury - Nebe, peklo, jež pojednávalo o české komunitě sadomasochistů.
Je poměrně snadné z několika záběrů z pódia a ze zákulisí vyrobit přehlídku cirkusových zrůd, kde závodníci „prodávají svou formu", kterou mají asi jen na dva dny v roce, jsou vyhladovělí, nervózní a ustavičně „pumpují". Ale objevit v tom počínání něco vyššího, případně aspoň zabrat mnohem širší pole silových sportů, je zjevně mimo Pokorného ambice a schopnosti.
To se projevuje i na ohromném množství laických nesmyslů, z nichž bohužel mnohé z nich říkají i tzv. odborníci. Psycholog František Krch, který se zabývá anorexií a také jejím opakem „bigorexií", například není schopen jmenovat jiný typ dopingu než růstový hormon, který považuje za hlavní činitel růstu svalů. Růstový hormon je ve skutečnosti drahá, málo účinná substance, kterou používá minimum lidí.
Co na to zástupci dobra
MUDr. Marie Skalská - lékařka na interně, cvičitelka aerobiku a zástupkyně „strany dobra", jako kdyby aerobik sám neměl dost obětí - zase tvrdí, že steroidy snižují libido a zvyšují agresivitu. Realita je taková, že agresivita se zvyšuje havně u lidí, kteří měli před užíváním nízkou hladinou testosteronu, a že zdaleka ne všechny typy steroidů mají na agresivitu vliv.
A kdyby ono zvýšení bylo opravdu závažné, asi by se kulturisti prali na soutěžích o dost častěji než fotbalisti na hřišti. Zjevně se to neděje. Co se týče libida, je to přesně naopak - kdyby nebylo, nač by spousta pornoherců brala steroidy, že? Libido se snižuje jen po vysazení steroidů, paní doktorko…
Nesmyslná je i většina popisků. Tomáš Bureš a Monika Šlosrová jsou představování jako „profesionální kulturisté", ačkoli jsou oba amatéři. Jejich jedinou možnou popiskou jsou „soutěžní kulturisté". Profi divize v kulturistice představuje úplně jinou dimenzi - Bureš i Šlosrová jsou ještě velmi estetičtí a nijak monstrózní.
Zpovídaný anonym hovořící o tom, jak mu steroidy poškodily játra, je uváděn jako „uživatel anabolik". Jenomže anabolikum je cokoli, po čem rostou svaly, prakticky to můžou být i rohlíky. Korektní výraz je „anabolické steroidy" nebo jen „steroidy" nebo „androgeny". Rozhodně ne anabolika - takhle vzniká matení veřejnosti, které pak už reaguje na úplně nevinné slovo pavlovovským reflexem.
Spousta kriticky se vyjadřujících aktérů dále ráda užívá výraz „podpůrné prostředky" a tváří se u toho zachmuřeně, o jakémže zlu to nemluví. Podpůrný prostředek (ergogenní látka) je i vitamin C nebo kofein. Podstatné je adjektivum „ilegální", bez něj výraz nedává smysl.
Člověku taky lehce zatrne, když vidí pořadatele soutěží Stanislava Pešáta pokrytecky lkát nad tím, jak se zneužívají steroidy, a že oni ve svazu se snaží „kluky vzdělávat, ale to víte, nejsou peníze". Říká to stejný Pešát, který byl už trestán čtyřletým zákazem činnosti za to, že pomáhal jedenácti reprezentantům utéct před dopingovými komisaři. Není vůbec jasné, jestli Pokorný ví s kým, mluví, a scénu zařadil ironicky, nebo se nechá tahat za nos.
Problém není ve sportu
Při mluvení o steroidech také neustále sledujeme obaly legálních doplňků výživy (v nichž, bububu, možná číhá něco nebezpečného) a při popisu toho, že anorektičky nemají dobrý vztah ke svému tělu a nestřídmě cvičí, sledujeme naopak dívku, která anorexii porazila a dala se na posilování, protože ji napadla rozumná věc - nabírat váhu.
Jakýmsi vrchním guru se ve snímku stává MUDr. Jan Hnízdil, muž, který dlouhodobě bojuje proti vrcholovému sportu, o němž správně tvrdí, že nemá nic společného s pěstováním zdraví a harmonie v duchu řecké kalokagathie. Přiznám se, že Hnízdilovy články čtu rád a souhlasím s ním téměř ve všem. Umí velmi přijatelně a nikoli nepřátelsky podat i to, že sport na vyšší úrovni většinou dělají jen duševně omezení lidé a právě snaha uspět je vede jen k větší omezenosti.
Ano, lidstvo by asi mělo směřovat jinam než k adoraci těla, prohlubovat intelektové schopnosti a duchovní rozměr bytí. Hnízdil jako by ale trochu zapomínal, že součástí vrcholných výkonů je i schopnost dostat se do meditativních stavů, že podřízení se určitému cíli vede k jistému druhu mnišské askeze a minimálně schopnosti rozeznávat podstatné věci od nepodstatných.
Problém není ve sportu jako takovém, problém je v tom, jakou genetickou výbavu máte a jestli jste schopni v tělesné činnosti objevit něco víc než pohyb hmoty. Představte si, že se ona většina „duševně omezených lidí", kteří svou energii ventilují vrcholovým sportem, dala na něco jiného, tedy začali žít obyčejně - zbudou z nich kafrající tatíci u piva a pavlačové drbny, jimž vadí kdokoli vybočující. A pokud se tito jedinci dají na „opravdové" duchovno, pak to v jejich pojetí znamená akorát šarlatánkou esoteriku. To raději ať se drží toho hmotného světa…
Nesmyslnost a zbytečnost filmu Chrámy těla pak vyvstává v tom, hlavní aktéři vůbec neodpovídají předem dané režisérově tezi, že by jim nadměrné cvičení redukovalo osobnost. Prostě Tomáš Bureš a Monika Šlosrová, nebo koneckonců i legendární sedmdesátiletý veterán František Zálešák, který se tu na chvíli objeví, jsou velmi obyčejní, průměrní, nijak zvlášť vzdělaní lidé, kteří se živili nebo dosud živí dělnickou profesí. Nelze předpokládat, že by bez kulturistiky byli "harmoničtěji rozvínutými osobnostmi". Naopak, právě trénink je to nejlepší, co je mohlo potkat. Filmu zkrátka chybí ty odstrašující příklady, o nichž se tu mluví, protože autor neprojevil dost odvahy a trpělivosti je najít a potom (zřejmě nezáměrně) dělá černé ovce z těch, kteří si to nezaslouží.
Je mi jasné, že nejlepší způsob, jak dělat dokumenty do komerční televize, je vyvolávat démony a strašit „spořádanou většinu". Ale připadá mi špatné, když to někdo dělá v duchu kázání osvěty a pracuje jen se stereotypy.
Ne že bych si představoval něco oslavného, ale většinová veřejnost zjevně potřebuje více reality show tohoto typu, v nichž je aspoň něco pozitivního. Domnělá kritičnost Chrámů těla vede většinovou veřejnost jen k tomu, že bude nadále pohrdat vším, co se týká cvičení s činkami. Pokorného film je paradoxně dalším ze znaků „nezdravé společnosti", která chce jen mít rychlé soudy, miluje morální převahu a bulvár.
Chrámy těla, Body Temples. Cyklus Bez cenzury. Dokument, 71 minut. HBO, Česko 2010. Režie Ivan Pokorný. Televizní premiéra na HBO 10. 11. 2010.
