Recenze - Celovečerní dokument Nebe, Peklo o lidech z komunity „sado-maso" (lépe BDSM), který vyprodukovala televizní stanice HBO a před uvedením na obrazovkách absolvuje štaci po českých kinech, nese svou samotnou existencí dvě zprávy.
Jednak je důkazem posunu společenské tolerance, protože zobrazuje samozvané „úchyly" jako sice nikoli „normální", ale rozhodně obyčejné lidi; zároveň se ukazuje, že film je vlastně nesmírně pomalé médium, které zpracovává většinu citlivých témat až značně opožděně.
Etablování životního stylu BDSM proběhlo v Česku na internetu na sklonku 90. let. Tehdy se poprvé „ti lidé, před kterými nás rodiče varovali" přihlásili otevřeně ke své orientaci, která není jednoduše zálibou, ale hlubokou přirozeností, a vystavili se tak očím veřejnosti.
Pokud o nich o nějakých 10 let později vznikne film, berete to už spíše jako pozdní „splátku dluhu" většinové společnosti vůči menšině. V případě televize pak podobný počin představuje spíš přehodnocení bulvárního přístupu k sexualitě, který do českého prostředí vnesla TV NOVA.
Ostatně rozdíly v přijímání jsou patrné právě v tom, že v dávném pořadu Tabu vystupovala i jedna z aktérek Nebe, Pekla, a tehdy jí odvážné gesto, že vystoupila z legendární budky a ukázala svou tvář, přineslo opovržení od okolí i ztrátu práce.
Dnes se živí jako domina, má stálou klientelu a není nijak perzekvována. Pořad Tabu tu přitom nepřímo slouží jako příklad toho, jak se pod rouškou seriózního zkoumání ukrývá čirý a tupý bulvár; a vlastně že přítomnost odborníků jen kryje hlavní záměr šokovat a napínat publikum.
Nebe, Peklo je dílem devětatřicetiletého režiséra Davida Čálka, který pracoval jako kameraman na snímcích Rychlé pohyby očí, Kanárek, Kuličky nebo Mamas & Papas; je už autorem několika dokumentů - například spolu s Radimem Špačkem stojí za titulem Bezesné noci o krizi v České televizi na přelomu let 2000/2001.
Spolu s producentem Pepem Rafajem, jenž stál mj. za filmem Ježíš je normální!, se snažili o pravý opak nováckého Tabu. Vybrané čtyři osoby sledují bez jakéhokoli vnějšího komentáře, bez podsouvání vlastních názorů, beze snahy vydolovat z nich senzační odhalení. A už vůbec se nepokoušejí rádoby humánně ukrývat jejich pravou identitu - a snad kvůli tomu se jim zpovídaní o to víc otevřou.
Seznámíme se jednak se softwarovým architektem Michalem „Altairem" Valáškem, jehož vzrušuje převlékat se za „antropomorfního koně" a být drezírován; dále s mladinkou Klárou Virglerovou alias Fronémou, která má ráda latexové oblečení, dráždění bradavek elektřinou a zavěšování za kůži na háky; potom s členkou sekretariátu Strany zelených Terezií Kubíčkovou-Krejbychovou, jež má pozoruhodnou sbírku erotických hraček, svým submisivním partnerům dává výprasky a občas jim pouští žilou; a konečně s výše zmiňovanou dominou lady Aradií, v civilu PhDr. Lenkou Teremovou (dříve Blažejovou).
Nahlédneme do jejich soukromí, uvidíme jejich oficiální životní partnery i sexuální partnery (někdy se to nekryje), rodiče, známé, spolupracovníky, seznámíme se s jejich zaměstnáním i dalšími koníčky (v případě Altaira těžko docenit, o jak silný dvojsmysl se jedná). Výsledek se dá shrnout pod dvě slova: zajímavé a povrchní.
Zvolená metoda a stopáž pouhých 82 minut (přitom natočeno bylo asi 80 hodin materiálu!) vedou k tomu, že nezazní mnoho otázek. Je vcelku zřejmé, proč jsou všechna osobní sdělení zbavena kontextu - nejsou tu sexuologové, psychologové či psychiatři, protože výpovědi „úchylů" mají být zcela vyjmuty z odborného lékařského diskurzu.
S cílem aspoň jednou nebýt podroben analýze specialistů, kteří na vás pohlížejí jako na „případy", bychom se snad mohli dostat k tomu, že o sexu nebude hovořeno vědecky s odstupem, ale s možností intimního zasvěcení do tajemství. Právě tak odlišoval filosof Michel Foucault dva režimy popisu sexu: na scientia sexualis a ars erotica.
Jenomže ono zasvěcení do tajemství prožitku se nepodaří. Nabourá ho sám princip filmového zobrazování a výpovědí na kameru. Film sice neukáže vše explicitně, ale otevřenost zpovídaných je naprostá a velká část jejich vyznání se redukuje na popis technické stránky; čili opět bezduché mechaniky a v podstatě totálně konzumního přístupu k věci. Není to erotické umění, ale spíše sexuální kutilství.
Film nakonec zapomíná na spoustu otázek, připomínek a dovětků. Nenajdete tu jakoukoli zmínku o tom, zda dotyční provozují i „standardní sexuální praktiky", respektive zda z nich mají nějaké potěšení a není to pouhá povinnost, případně, zda jsou vůbec schopni soulože.
Nedozvíte se, zda je jejich specifická orientace rozšířením možností sexuality, nebo jejím omezením. (Nutno dodat, že někteří vlivem nastříhání filmového materiálu působí spíš jako jedinci ochuzení o běžné požitky a zoufale hledající, vyrábějící a organizující složité způsoby, jak si aspoň trochu užít.)
Nikdo se jich neptá na základní, byť jakkoli naivní věci, jako to, jaké měli dětství, či jestli příčinu své orientace spatřují v nějakém traumatu, jaký je rozdíl mezi jimi a jinými „úchyly" (například pedofily nebo nekrofily) - a co všechno jsou nebezpečné deviace a co relativně neškodné poruchy. (Případně, zda to chápat jako poruchu.)
Základní odpověď aktérů na otázku, co ještě je přípustné, zní: „Když to nikomu ze zúčastněných neubližuje a všichni souhlasí s pravidly hry." V bezbřeze liberální společnosti jde o dostačující vysvětlení. Ale z filmu se nedozvíme, jak by kdokoli z dotyčné čtveřice reagoval na otázky ohledně osobní integrity a ubližování sobě samému.
Je ponižování přípustným typem vztahu? Můžete druhého redukovat na věc tak jako otroka? Je sebepoškozování či převlékání do bizarních kostýmů projevem neschopnosti přijmout sebe takového, jaký/jaká jsem?
Altair, Fronéma, Terezie a lady Aradia dávají najevo, že se nebojí „moralistů" a „puritánů" (ať už s uvozovkami nebo bez), ale taky zde vůbec nijak nejsou vystaveni jejich útokům ani neagresivně kladeným otázkám.
Nekonfrontují se s nimi ani na vnitřní úrovni a všechny, kdo by se na ně dívali ne snad s opovržením, ale třeba jen se skepsí, nejspíš předem pohodlně napasují do kolonky „zaprděný maloměšťák", „fanatický věřící" apod. Aby bylo jasné, nechci tímto nikoho odsuzovat už jenom proto, že tuto reflexi snadno najdete na stránkách BDSM.cz. (Tento krátký článek poskytuje více informací a odpovědí, než celý film. Nicméně i tak není úplný…)
Je jasné, že dokumentarista si v případě podobných filmů musí vybudovat vztah s portrétovanými a být vůči nim vstřícný, ale zároveň si pak může dovolit klást nepříjemné otázky. Takto jde jen o sebeprezentaci několika jedinců (kteří v zásadě mohou být lidsky sympatičtí), ale bez jakéhokoli korektivu.
Kromě své individuální sexuální odchylky mají nakonec jednu společnou vlastnost - exhibicionismus. Ten není trestný ani opovrženíhodný, ale je jistě něco zvláštního na tom, jak jsou všichni ustavičně okouzleni sami sebou, jako by si neprošli coming outem už dávno.
Ve svých zasněně něžných popisech toho, jak jsou věšeni na háky nebo někoho mrskají až do společného orgasmu, připomínají spíše než temné démony jakési infantilní fanoušky Star Treku či Hvězdných válek a vůbec různé jiné geeky a nerdy - ne náhodou se dva z oné čtveřice zabývají počítači.
V onom objevování svých choutek a obsesivní kontrole a přípravách vlastně zůstávají nedospělí; respektive takový obraz o nich film vytváří. Roztomilí magoři, kteří tráví čas blbinami - přesně v tom jsou BSDM „úchylové" plně integrovanou součástí dnešní popkultury.
| Nebe, Peklo | |
| Žánr: | Dokument |
| Režie: | David Čálek |
| Obsazení: | |
| Délka: | 82 minut |
| Premiéra ČR: | 12.08.2010 |
