Formát reality show a jemu podobné nepatří mezi ty, jež by v programu České televize vypadaly zrovna přirozeně. Fiasko v podobě Dovolené v protektorátu, v níž rodina obklopena špatně hrajícími ochotníky předstírala útrapy z dob nacistické okupace, ukázalo, že mělké veřejnoprávní uchopení žánru může (i obalené řečmi o vzdělávací nadhodnotě) vést k urážlivé nudě.
Dramaturgové se však poučili.
V pětidílné Zlaté mládeži skloubili tvůrci zvráceně zábavnou podívanou plnou bizarních „hlášek“ se sondou do života lidí, pod jejichž skořápku většinou nahlédnout ani nechceme, protože je nesnášíme po pár pronesených větách. V rámci možností vyšli z tohoto úkolu se ctí, byť celý projekt je ze své podstaty značně problematický a vykličkovat ze všech nástrah není hračka.
Máme tu pětici dobře zajištěných dvacátníků, kterým osud dopřál bohaté rodiče a dovolil jim realizovat se přesně tak, jak chtěli. Přičemž tato „realizace“ se odehrává daleko od toho, co většina Čechů označuje za „realitu“. Dvě modelky, student práv, zpěvák a herec. Všichni zvyklí utrácet měsíčně desetitisíce, pít drahé koktejly a nestarat se o nic, co pro ně není zábavné.
Nyní je režisér Richard Komárek protáhne jatky, romským Chánovem, vojenským táborem a podobnými lokacemi, aby se zde museli pokusit splynout s prostředím.
Živé panoptikum
Problémovost z námětu přímo křičí: Zavání panoptikální přehlídkou, na níž se setkávají extrémy a vznikají humorné situace s pramalou hodnotou. „Zženštilý gay pocákaný prasečí krví se chová jak malá holka, to je legrace!“ řekneme si a ujistíme se, že naše vlastní vady nejsou tak hrozné, když po světě chodí takoví exoti.
Potvrdíme si stereotypy jak o protagonistech, tak o vidláckém prostředí, v němž se octnou, protože na druhou stranu – statná dáma kleštící selata taky není zrovna postava jak od Dostojevského (což my v našich hlavách samozřejmě jsme).
A vůbec: do show se účastníci přihlásili dobrovolně, na pět týdnů si něco vyzkouší, zaženou nudu, a pak se vrátí ke svému luxusu – co je tohle za realitu? Výběr a počáteční prezentace aktérů, koncipované tak, aby šlo o až absurdně zkažené fakany, pak budí od samého počátku podezření, že tu máme jen pětidílnou zoo, z níž vyplývá především oslava průměru, tedy zjištění, že je dobré nebýt boháč ani cikán.
První expoziční epizoda předsudky vůči pořadu do značné míry naplňuje, což však lze svést na nutnost antihrdiny představit a ukázat v rychlosti jejich život. Ještě druhá část trpí určitým dojmem samoúčelnosti, kdy střet s Romy vyvolává přesně ty situace, jež šlo očekávat. Až třetí epizoda ve vojenském táboře odhaluje něco jako „lidskost“ těch většinou doposud až nelidsky působících rozmazlenců a odhaluje možná určitý plán.
Pokud bude Komárek s touto nově nabytou rovinou pracovat i v dalších dvou epizodách, zúročí a obhájí i to, co se v prvních jeví být malicherným posmíváním. Z podívané, jež je zatím „pouze“ zábavná (přičemž u reality show to může někdy stačit), bude i něčím víc.
Zkratkami proti zkratkám
Zlatá mládež bohužel trpí prostřihy. Mnoho ze zajímavého materiálu, který by poskytl hloubku klidně už prvnímu dílu, muselo ustoupit kvůli vměstnání do pětačtyřiceti minut, přičemž na plnohodnotné vykreslení tak náročných střetů by byla nedostatečná i dvojnásobná stopáž.
Tvůrci bojují s paradoxem, že sice chtějí narušovat zkratkovité představy o podobných floutcích, sami toho ale musí dosáhnout pomocí zkratek a oslích můstků, jež ne vždy působí přirozeně. Pokud se odhad po třetím dílu potvrdí a cestu do hloubky podstoupíme alespoň v rámci celého cyklu namísto každé jedné epizody, půjde o určité tvůrčí vítězství.
Zatím většinou skáčeme po situacích, během nichž se stalo něco výrazného nebo legračního, takže osobnější nuance chování a složitější emoce vystupují na povrch jen v náznacích. Vztahy mezi jednotlivci najednou vyskakují a zase mizí, zřejmě chybí celé „podpříběhy“ jejich soužití a jen těžko se oddělují charaktery například děvčat, protože je nevidíme v jejich úplnosti. Student práv a gay bavič zapadají nepochybně do odlišných stereotypů, že si však s touto charakterizací musí tvůrci vystačit, lze považovat za neúspěch.
Nejpřesvědčivější je herec
Není překvapivé, že nejlépe se daří vyčlenit Jiřímu Kocmanovi, mladému (a dobrému, jak dokázal například v Hany) herci, jenž mezi partu na první pohled nezapadá. Kocman jakožto člověk od filmu a divadla jako jediný z pětice chápe, jaké má jeho chování dopad na diváka. Zatímco ostatní se snaží před kamerou vzbudit lítost nebo se nějakou cynickou poznámkou povýšit, přičemž vyznívají většinou trapně, Kocman se od nich dokáže distancovat a hrát roli, jakou sám chce.
Ostatní v upnuté snaze dosáhnout před kamerou určitého dojmu autenticky odhalují svou lidskou nejednoznačnost, což je však pro formát Zlaté mládeže příliš neuchopitelné, takže zachycujeme jen šum. Nejživotněji tak působí profesionální herec, což asi shrnuje nedostatek této reality show, v níž zatím snaha o hloubku nemá šanci proti kruté matematice: 5 krát 45 nestačí.
Jestli se podaří alespoň poškrábat stereotypní představy o antihrdinech, odhalí až poslední epizody. I před výše zmíněné problémy není nemožné, že se najde trefná pointa nebo alespoň relativizující zkratka.
Tak či onak je chvályhodné, že tvůrci nepropadají povrchnosti a lacinosti, naopak se jí (i přes vůli bavit) do značné míry brání. Jen jde v mnoha ohledech o předem prohraný boj. Bylo by nepochybně skvělé, kdyby se alespoň jedna z epizod rozpracovala pro nějaký festival do celovečerní délky.
