Glosa - Česká televize si troufá. Vyprodukovat u nás povedený sitcom je přece jenom věc dosud nevídaná, neřkuli bez šance.
Nejblíž byl zatím "hranici uspokojení" novácký Comeback, o jasné výhře však nemůže být řeč, stejně jako u zatím nejčerstvějšího pokusu Jana Prušinovského a ansámblu Dejvického divadla Čtvrtá hvězda.
Marta a Věra na pohled nevypadaly, že by dlouho očekávaný žánrový zážeh měly zajistit. Vlastně však těžko říct, nakolik jde o zážeh „očekávaný“, když víme, že věk českých televizních diváků se neustále zvyšuje a sitcom, žánr dravý a nevybíravý, je ve většině případů zaujme leda v podobě tisící reprízy Kutila Tima.
Navíc u sitcomu jde o jaksi „neveřejnoprávní“ způsob zábavy – jeho humor musí být drzý, útočný a nekorektní.
Pro divácky vděčný a oblíbený žánr to vypadá jako hodně velká barikáda klacků pod nohama. Dokázali se jim hlavně scenárista Marty s Věrou Petr Kolečko přizpůsobit?
Český britcom...
Na úvod je nutné říct, že přes všechny uvedené předsudky dopadla Marta s Věrou relativně dobře, jak se zdá podle prvního a čtvrtého dílu, které Česká televize pustila na projekci pro novináře.
Když na začátku prvního dílu nazvaného Teambuilding vchází postava do místnosti, pronese „ahoj“ a spustí se umělý smích, aniž by bylo náznakem přiblíženo, co že má být na daném okamžiku vtipné, vypadá to na nebezpečnou jistotu průšvihu. Po pár minutách ale herci najdou pevnější půdu pod nohama a scénář s režií nabídnou pár možná laciných, ale aspoň lépe načasovaných vtipů.
Pomalu se tak vžíváme do příběhu internetového slevového serveru Leevně.cz, v němž vyšinutý šéf (Pavel Liška) vnutí své uťápnuté zaměstnankyni Martě (Barbora Poláková) energickou asistentku Věru (Sabina Remundová). Ona o ni samozřejmě nestojí, ale má smůlu - musí se s ní naučit žít.
Osm třicetiminutových epizod je rozsah odpovídající britským standardům, stejně jako další prvky Marty a Věry. Velmi limitované kulisy, prakticky dvě místnosti situované do konkrétního prostředí, často zaměstnání. A silně vyprofilované excentrické postavy na hranici karikatury, potýkající se spolu navzájem i s okolím, aniž by se ale vyvíjely nebo myšlenkově posouvaly, na což při krátké stopáži nezbývá čas.
... a ti naši chcípáci
Zásadní rozdíl však tkví v tom, že hrdinové britcomů mají být, a u těch povedených jsou, sympatičtí, zábavní, na nějaké úrovni pochopitelní. Ne vždy kladní, ne vždy géniové. Do problémů se dostávají, protože chtějí dosáhnout něčeho často nad svoje schopnosti a možnosti, ale právě jejich snaha je nám sympatická.
V Martě a Věře jsou všechny tři postavy ze své podstaty nesympatické, hloupé, pasivní a nedůstojné. Kdyby se nedostaly do potíží, jen by seděly a byly permanentně nudné.
Nejviditelnější je to u Věry, jež má být akční, ale projevuje se to tak, že v práci nosí chlupaté papuče a mluví o tom, co všechno v minulosti zažila. Nezmiňuje cíle, myšlenky leda na úrovni lidových mouder ani názory, pouze dělala hodně věcí, protože se u nich nachomýtla. Není to nakonec celkem nudný člověk?
Nevím, jestli šlo o záměr scenáristy Petra Kolečka, nebo jen přicházejí další „čeští chcípáci“, což jsou typičtí hrdinové našich filmů a seriálů – lidé, kteří nic neumí, nic nedělají a bez ustání se diví, že nic nemají a nic jim nevychází. Divák jich má především litovat a divit se s nimi.
Takové postavy jsou často i v zahraničních produkcích, vždy k nim ale existuje protiváha, oponent, jenž se jim vysmívá a snaží se je posouvat. Marta a Věra tuto protiváhu nemají v ději, snad ji ale nacházejí v hercích. Ti ze svých postav získávají často víc než maximum, což kromě vděčné role drbny Sabiny Remundové nebylo samo sebou.
Barbora Poláková se svojí nevýraznou chcípačkou (jejíž chcípáctví je vlastně jediná scénářem definovaná vlastnost) viditelně zápasí, někdy i vyhrává, a rozhodně tlačí dojem nahoru. Nejsuverénněji pak svou roli samozřejmě zvládá Pavel Liška, který naštěstí už v posledních dvou letech není na očích tak často, aby se jeho trademarková vykulenost okoukala.
Britský formát, americká kadence
Režisér Jaroslav Fuit má smysl pro timing, jen bohužel někdy podléhá poněkud opotřebovaným pointám, což má svůj základ už ve scénáři. U amerických sitcomů, u nichž má jedna řada dvacet dílů a víc, se často počítá s co největší kvantitou a menší kvalitou gagů. Za minutu jich na vás vybafne třeba pět, z nich se zasmějete jednomu a na ty méně povedené zapomenete.
U krátkých britcomů se naopak piluje každá jedna věta a každý vtip by měl být opravdu silný – Marta a Věra toto bohužel nezvládají a spíše po americkou sázejí jeden džouk za druhým s úspěchy na škále od otravnosti po trefnost.
Přes zmíněná negativa se ale sluší zakončit tím, že Marta a Věra jsou spolu s Comebackem nejblíž povedenému sitcomu, jak je to v Čechách možné. Trochu pesimisticky si myslím, že blíž už to nejde, nebo nepůjde ještě nějakou dobu.
Jisto budeme mít, až Česká televize představí svou verzi skoro geniálního britcomu Rickyho Gervaise Kancl, který poměrně důstojně přepracovali i Američané a další země. Tam se děj soustředí kolem super-chcípáka, jemuž se bez ustání vysmívá a staví ho do těch nejtrapnějších poloh. Jestli se Česká televize dokáže vysmát někomu, koho tuzemská tvorba tlačí nejčastěji do pozice kladného hrdiny, budeme mít částečně vyhráno. Marta a Věra svůj potenciál rozbíjejí právě zde.
