Praha - ČT2 v neděli uvádí k výročí Křištálové noci unikátní dokument Clauda Lanzmanna Šoa, zřejmě nejznámější a nejdůležitější film o holocaustu, jaký kdy byl natočen. Poběží od pozdního odpoledne až do pozdních nočních hodin.
Poprvé byl k vidění v kinech v roce 1985 a od té doby vyšel mnohokrát na videu a DVD. Česká televize jej uvádí podruhé.
Oněmělý úžas
Jedná se i o jeden z nejdelších filmů, jenž byl zamýšlen k promítání na jeden zátah; různé verze trvají od 503 do 566 minut, tedy až devět a půl hodiny! Jak se však diváci shodují, síla díla spočívá právě i v jeho monumentálnosti, která nás po skončení zachovává v oněmělém úžasu.
Šoa (Shoah) získalo postupně během let třináct prestižní cen včetně ocenění z berlínského festivalu, z festivalu v Rotterdamu či francouzského Césara. Název vychází z biblické hebrejštiny, kde šoa znamená kalamitu, pohromu či katastrofu; sami židé jej preferují před termínem holocaust, který vychází z řečtiny (holos: vše, kaustos: shořet), a kromě své "pohanskosti" v sobě nese nevhodný význam "dobré oběti bohům".
Claude Lanzmann je sice původem Žid, ovšem jeho rodiny se holocaust přímo nedotkl. Svůj první film Izraeli, proč? z roku 1972 dokonce koncipoval jako kritické tázání po tom, jak se proměnilo nahlížení na Židy po založení státu Izrael.
Motivací k natočení Šoa se mu staly sílící antisemitské nálady a také propalestinské postoje mnohých francouzských levicových intelektuálů.
Mimo hranice žánru
Lanzmann byl dlouhá léta vedoucím časopisu Les Temps Modernes, který spolu založili Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoirová. Právě ti mu poskytli morální motivaci, aby se pustil do filmu, jenž popíše holocaust způsobem, který znovu otevře lidem oči.
Práce na snímku mu zabrala jedenáct let, shromáždila výpovědi svědků ze 14 zemí a bylo nasnímáno okolo 350 hodin materiálu; Lanzmannovi bylo při dokončení 60 let.
Recenzenti film popisují jako dokument, jenž stojí mimo tradiční hranice žánru. Není to žurnalistika, propaganda, politická proklamace, a především - nejsou tu žádné archivní záběry! Pouze výpovědi lidí, kteří přežili tábory, ať už jako vězni, pomocní pracovníci, dozorci nebo velitelé.
Lanzmann všechny jakýmsi zázrakem donutil mluvit, a pak je buď přímo provází na "místo činu", nebo je alespoň obrazově konfrontuje s prázdnými prostory opuštěných táborů.
Cirkulující mozaika
Šoa bylo zamýšleno jako "akt svědectví" a "umění" - čemuž odpovídá náležitá metoda a forma. Film začíná, jako když se před námi otevře kniha. Bílý text na černém pozadí nás seznámí se situací.
Potom následují hodiny "mluvících hlav" - ovšem způsob, jakým Lanzmann snímá detaily tváří, zachycuje mnohem víc než mluvení.
Film má navíc nechronologickou strukturu, jde o jakousi cirkulující mozaiku, kde se střídají tři lidské archetypy holocaustu - ti, kteří přežili, nezúčastnění pozorovatelé a pachatelé - a k tomu tehdejší aktuální záběry z míst, kde se děly největší hrůzy.
Je v tom ukryta jistá múzická repetice, která směřuje až k vrcholně meditativnímu rozpoložení. Kritik Dave Kerr tento princip pojmenoval jako "nový druh neakademické naléhavosti a spravedlivosti", která má kořeny v modernistickém a strukturalistickém myšlení.
Jedinou neutrální postavou snímku je nakonec historik Raul Hilberg, jenž vysvětluje principy nacistické propagandy a vynález "konečného řešení".
Neemapatický, neurvalý
Lanzmann je po celou dobu tím, kdo klade otázky, a jeho přístup překvapuje. Zdá se, že vůči obětem není nijak zvlášť empatický: velmi tvrdě je nutí - "řekněte to, je to důležité, vy to víte a musíte to udělat."
Vůči bývalým nacistům je přímo neurvalý; nijak nerespektuje dohodu, že nebude ukazovat jejich tváře, a neváhal pro pořízení výpovědí použít skrytou kameru.
Snímek přes zdánlivou jednoduchost působí až zničujícím dojmem, přestože nikdy neuvidíme hrůzy holocaustu na vlastní oči. Jde o bolestné cvičení v rozpomínání, kdy se odhaluje nikoli fyzická bolest, ale děsivost ignorance určitých lidí či neschopnost přiznat si, co se tehdy dělo.
Zajetí tvůrce
Šoa se ovšem kromě "povinného oslavování" dočkalo i kritiky. Dotčeni se cítí zvláště Poláci, postavení filmem nemilosrdně do pozice "okolostojících čumilů". Výtky přicházejí i stran toho, že Lanzmann nevysvětluje příliš příčiny, které vedly k holocaustu, a opomíjí genocidu Rómů, homosexuálů a Slovanů.
Lanzmannovo stanovisko je v tomto ohledu mystické a metafyzické: podle něj nic nemůže být srovnáváno s utrpením Židů. Hitlera a jeho ochotné katy nelze pochopit či vysvětlit, protože obscénnost čirého zla se tomu vzpírá.
Šoa ve své době bylo dokladem, že lze překonat tvrzení filozofa Theodora Adorna, že "po Osvětimi již není možné psát poezii" a veškeré pokusy o umění se stávají slepým barbarstvím.
Na druhou stranu další Lanzmannovy filmy, Tsahal (1994), Un vivant qui passe (1997) a Sobibór (2001), jež jsou všechny rovněž věnovány holocaustu, ukazují jisté zajetí tvůrce v jednom tématu a postupnou - byť nechtěnou - přeměnu strašlivé události ve zboží.
Vidět Šoa v neděli na ČT celé bude každopádně vyžadovat velkou trpělivost a vyplatí se jej z televize i nahrát. Vysílat se začíná v pět hodin odpoledne a končí ve dvě v noci.
| Programová anotace na ČT |
Monumentální dokumentární svědectví o vyvražďování židovského národa německými nacionálními socialisty v letech 1938 - 1945. Je věnováno památce šesti miliónů židovských obětí. V polském Chelmnu, ležícím na severozápad od Lodže, v srdci kraje, kde tradičně bývalo velké židovské osídlení, se rozběhla ´průmyslová´ genocida Židů plynem. Začalo to ve velkém 7. prosince 1941. 400 000 Židů zde bylo zavražděno od prosince 1941 do jara 1943 a pak od června 1944 do ledna 1945. Ze čtyř set tisíc mužů, žen a dětí, dopravených do této obce, přežili a mohli podat své svědectví v tomto snímku pouze dva lidé. Film dokumentuje dále poměry ve vyhlazovacím táboře Treblinka a život a smrt v centru nacistických zločinů, v Osvětimi.
