reklama
 
 

Aréna národů je nudný karneval dětinské xenofobie

24. 4. 2012 8:35
Lidé zase závodí na toboganech ve jménu svojí země. Chceme to vidět?

Glosář - Dodnes, kdykoli Marcela Augustová uvádí volební studio a vysvětluje, jak si stojí oranžoví proti modrým, část mě doufá, že vykřikne „Denis, c’est à toi!“, zazní hvizd a Bohuslav Sobotka v kostýmu kropicí konve se rozběhne po kladině, ze které se ho Miroslava Němcová snaží srazit plastovými hráběmi. Nevěřím, že jsem jediná.

Z nostalgického odstupu vypadá všechno nějak čistší a nevinnější, ale na Hrách bez hranic něco naivně okouzlujícího bylo. Vstupovali jsme do nich v roce 1992 a myšlenka společného blbnutí na podporu mezinárodního porozumění tehdy vycházela minimálně v tom ohledu, že se celá soutěž opravdu nesla v duchu přátelství s osvobozující příchutí demence.

Sledovali jsme, jak moderátoři hostující země šveholí se sudím, jak sudí mrská licousy a obecenstvo jásá a fandí. Vzít tenhle koncept v roce 2012 a prezentovat ho stylem soutěží typu Wipeout (Drtivá porážka) logicky znamená opustit vzletnou myšlenku sounáležitosti a přitvrdit. Jenomže Aréně národů k tomu zcela prostě chybějí koule.

Když na hlavu, tak pořádně

Aréna je ten typ pořadu, na který spíš narazíte během přepínání z jednoho kanálu na druhý, než abyste si ho pečlivě kroužkovali v televizním programu. Ale dost možná se u něj zastavíte, protože v jeho prospěch hraje několik faktorů: Na obrazovce se to hýbe, někdo (podle moderátorů muž jménem „Bělorus“) sebou právě plácnul do vody a celé to vzdáleně připomíná soutěž, kterou jste kdysi měli rádi.

Týmy osmi zemí si po letech zase oblékají kostýmy jak z levné produkce Alenky v říši divů a vzájemně se utkávají, jen složení startovního pole je tentokrát trochu jiné a našim divákům vše prezentuje televize Prima. A ano, pořád máme oranžovou. I když z nějakého důvodu ne vždycky. Ale zjevně to nikomu nevadí.

Rozvernou družinářku Marcelu nahradili Aleš Háma a Aleš Valenta, modelové příklady sebenaplňujícího se klišé, že každý chlap je puberťák a nikdy nedospěje. Jako by se přestárlé a nudnější verze Kotka s Mádlem pokoušely hrát si na sportovní komentátory. Bohužel je to trochu moc vanilla a trochu málo Jackass. Ne že bych tolik zbožňovala pořady o magorech sjíždějících schody v nákupním vozíku, ale pubertální prostě nemůžete být jen tak na půl plynu. Je potřeba do toho dát srdce a takovou část mozku, jakou jste ochotni postrádat.

Cizinec není našinec

Podstata vší rozpačitosti a neschopnosti opravdu strhnout vyjde najevo, když se podíváte na celý díl Arény národů. Způsob, jakým je pořad natočený a sestříhaný, nevyvolává dojem velkého zábavního podniku, kam si všichni společně přišli hrát. Už od úvodního entrée se všechno soustředí jenom na český tým a české moderátory, jako bychom v soutěži byli sami. Před kamerou se jen občas mihne česky nemluvící sudí nebo roztleskávačka, ale tím jakákoli pospolitost končí. Dokonce i to publikum jako by tam většinou vůbec nebylo.

Vzniká subjektivní dojem zahraničního pořadu, který česká televizní stanice vzala, očesala o všechno cizácké a dotočila k němu přilepené vstupy z tuzemského studia. Rozhovory s borci z týmu o nadcházející disciplíně mohly vzniknout kdykoli před soutěží nebo po ní. Akce je nespojitá, prostříhaná, neustále vám připomíná, že sledujete záznam a vše je dávno rozhodnuto. Dojem života se vytrácí a napětí nutně klesá. Jako byste se ve zprávách dívali na sestřih sportovního utkání.

Na kordy s příbuznými

Aréna národů prostě není arénovitá fyzickou akcí, jak by zřejmě ráda, ale ideologií, které si tvůrci dost možná ani nevšimli. Zredukovala příslušníky jiných států na maskované protivníky a v duchu oné představy politických Her bez hranic působí jako bizarní komentář ke vztahům mezi zeměmi. Kdyby si toho náhodou nechtěl všimnout ani český divák, Alešové mu rádi vtipně připomenou, že Rusové neradi prohrávají a Čína se nezdá.

Několik let po pádu železné opony, když se část Evropy přesouvala na kapitalistickou stranu, dávala sdílená infantilita her aspoň povrchní, zjednodušeně symbolický (a, pravda, občas nechtěně ironický) smysl. Teď je to jako sledovat osmičlennou rodinu při partii Člověče, nezlob se. V podstatě je to nudné, nic se neděje a o nic nejde, ale stejně za každým šťouchancem nebo uchechtnutím tušíte nezapomenuté křivdy, žárlivost a spory o prababiččinu zlatou protézu.

autor: Helena Zikmundová | 24. 4. 2012 8:35

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama