"To je prostě tak čirá krása, když během jízdy ranní krajinou vidím vycházet ještě rudé slunce nebo kolouška, který si tak hezky stříhá ouškama v orosené trávě. Přesně tyhle momenty miluji," popisuje se zápalem dvaatřicetiletá Alexandra pro Aktuálně.cz.

Do vlaků se zakoukala během studia na umělecké škole, kde se vedle grafiky věnovala fotografování. Alexandru fascinoval nejen vzhled, ale i síla velkých a těžkých strojů brázdících krajinou. I přesto ji nenapadlo, že by mohla skončit u drah.

Ale popořadě. Po umělecké škole zamířila do pekárny, kde osm let zasvětila cukru, mouce a kvasu. Vlaky pouze fotila.

Kolegové byli vřelí, ona se i tak bičuje

Z vagonů do řídící kabiny zamířila teprve před pár měsíci, když zhruba po roce pověsila na hřebík práci vlakvedoucí. Nový start zapříčinila především její touha omezit kontakt s lidmi společně s menším průzkumem vlastních sil. Aby se stala strojvedoucí, musela absolvovat zhruba 450 hodin cvičných jízd, získat licence a v několika případech vystoupit mimo svou komfortní zónu.

Po získání důležitých oprávnění ji její mužští kolegové přijali s otevřenou náručí. I přesto má potřebu jim neustále dokazovat, že to mezi nimi zvládne. "Bála jsem se, že budou mít předsudky, a překvapila mě jejich vřelá reakce. Hned mi se vším chtěli pomáhat. Například mi pomohli s přehazováním výhybek, což jsem jim ale hned zatrhla. Dodnes jim chci ukazovat, že zvládnu vše co oni. Ačkoliv by mě brali jako plnohodnotného člena týmu, i kdyby mi pomáhali, vše si radši obstarám sama," popisuje Alexandra, z jejíchž slov je znát, že na sebe klade vysoké nároky a chce se neustále zlepšovat. 

Cesta k milovanému povolání

Odolnost a síla není to jediné, co je na železnici nutné mít, zásadní jsou také znalosti. "Byla jsem fascinovaná tím, kolik toho člověk musí znát. Protože se nemohu opřít o zkušenosti z dopravní školy, doučit se všechno potřebné pro mě bylo velkou výzvou. Nakonec to ale nebyla taková hrůza," přiznává Horká, která vystudovala uměleckoprůmyslovou školu. Klid od studijních materiálů si však dlouho neužije. Další nové znalosti by měla začít nabírat již v tomto roce. Vedoucí jí totiž nabídl přesun z výletních motorových vlaků na "velké mašiny", tudíž se musí doučit další technické věci.

Záliba ve vlacích se u ní vyvinula díky studiu grafiky, kde se věnovala i fotografování. Do školy musela přinášet spoustu snímků, proto začala zkoumat nejrůznější inspirativní lokality. Nakonec došla až k nádražním budovám a samotným vlakům. 

Osud často přichystává nečekané životní cesty a jedna z nich čekala i na Alexandru, které změnil život inzerát na sociálních sítích. "S kamarádkou jsem seděla v baru a na Instagramu na mě vyskočil inzerát od Klubu železničních cestovatelů (KŽC), kde sháněli vlakvedoucí. Nikdy předtím mě nenapadlo dělat na železnici, ale uvědomila jsem si, že bych se díky tomu mohla dostat k retro vlakům. Romantická vidina toho, jak jezdím loukami a lesy s retro mašinami, mě dohnala k odpovědi na inzerát," popisuje své začátky u drah s tím, že až později si uvědomila, že jí asi nebude vyhovovat kontakt s velkou masou lidí.

Útěk z gastra

Právě od velkého počtu lidí chtěla uniknout z gastronomie, kde pracovala osm let. Proto po čase s nadšením přijala nabídku stát se strojvedoucí, kde si užívá klid a scenérie vystřižené jako z románu Rosamunde Pilcherové.

"Utéct z gastra jsem chtěla kvůli lidem i uzavřenému prostředí. Nejdříve jsem vařila a pekla různé dorty v jednom bistru, kam rád chodil šéf podniků Ambiente. Ten si mě následně přetáhl k sobě do Pizza Nuova, kde jsem dostala na starost přípravu dezertů. Po čase jsem přešla do Esky, kde jsem pekla chleba a zároveň poznala, jak je práce v gastru náročná. Většina pekařů byli chlapi, protože pro ženu opravdu není lehké denně tahat stovky kilogramů mouky. Časem jsem měla velké problémy třeba s karpálními tunely, a i když jsem zvyklá z posilovny tahat těžké váhy, tady ani to nestačilo," vypráví.

Po čase se tak vrátila zpět k cukrařině. Ačkoliv ji pečení koblih a jiných dobrot dodnes baví a tuto disciplínu měla ráda, dlouho cítila, že ji to táhne do terénu. Proto neváhala a bez zkušeností a znalostí z dopravní sféry rozjela kariéru mezi mašinami, kolejemi a nádražními budovami, kterým rozhodně nechybí genius loci.

Smrt na kolejích a opomenutí ženských potřeb

Trable nemusela řešit pouze v pekárně, ale i u vlaků. A to například smrt zvířat. Srážce zvěře, která žije v lesích a na loukách kolem kolejí, se nevyhnula ani Alexandra, přičemž usmrcení zatoulaného psa oplakala. "Smrt pejska mě jako pejskaře opravdu zasáhla. Obecně se utěšuji tím, že většina zvířat zemře okamžitě po nárazu, takže netrpí," svěřuje s tím, že by si přála, aby existovala nějaká záchranná služba, která by zachránila či rychle uspala zvíře, které vlak pouze zraní.

Snadné pro ni nejsou ani některé činnosti spjaté s běžným provozem jako zatahování brzd, zvedání poklopů či svěšování vagónů, kde je nutné mít velkou sílu. V neposlední řadě se musí potýkat s problémy, které se pojí s jejím ženstvím - konkrétně s menstruací. "Prostředí vlaků není přívětivé zejména pro menstruující ženy. To si většina mužů ani nemusí uvědomovat, což úplně chápu. Když je potřeba, místy se je snažím jemně edukovat nebo je o tom spíše informovat," konstatuje.

"Časem mě čeká přechod na takzvané velké mašiny, kde není toaleta, takže se vynasnažím o směny v těchto vlacích žádat podle svého cyklu. Vzhledem k tomu, že jsem u nás jedinou ženou v týmu, nevím, jak s tím pracují jiné ženy řídící stroje bez toalet, ale věřím, že to zvládají skvěle. Já se s tím budu snažit operovat takto," popisuje skutečnost, která by mnohé ženy mohla odradit. Horká zároveň dodává, že jí nadřízený ohledně této situace určitě vyjde vstříc, a to především kvůli tomu, že ji jako první a jedinou ženu v týmu strojvedoucích berou v celé firmě s respektem. V KŽC přepisuje historii.

Hrdý tým i tatínek

Pyšní a podporující nejsou jen její spolupracovníci, ale také rodiče. A to především tatínek, který se na rozdíl od maminky jejího nového poslání nezalekl. "Mamka se bála toho, že budu zodpovídat za životy ostatních a že se mi stane nějaká tragédie. Táta byl od začátku nadšený a jako jediný se už se mnou svezl. Ačkoliv jsem byla kapku nervózní, nakonec jsem z toho měla velkou radost. Dokonce mi po skončení jízdy pověděl, že je na mě hrdý, což mi řekl poprvé v životě," vypráví s dojetím. 

Ani poklony ji neutvrzují v tom, že boří mýty a měla na sebe být pyšná, a to nejen za to, že každý den vstává kolem třetí hodiny ráno a pětkrát týdně absolvuje osmi- až desetihodinové směny. Alexandra naopak přiznává, že se ve společnosti stydí přiznat, že je strojvedoucí. Díky tomu se totiž stává středem pozornosti, což prý nemá moc ráda. "Ve společnosti se totiž mohu setkat s jinými předsudky než s těmi, co by mohli mít kolegové. Třeba mě překvapuje, že se někdo diví, že mám dlouhé barevné nehty a podobně. Chci vypadat jako holka, i když řídím vlak," vysvětluje s vervou.

Za řídícím pultem jí ale sebevědomí nechybí. "Ze začátku jsem měla různé obavy, ale jsem ráda, že jsem se na tuhle cestu vydala. Ženy by se neměly bát profesí, kde obvykle kralují spíše muži. Mohou mít štěstí, že se dostanou do super kolektivu, kde na ně nikdo nebude koukat skrz prsty. Jako se to stalo třeba mně," uzavírá jediná ženská strojvedoucí KŽC s tím, že by ráda v tomto oboru alespoň na několik let zakotvila a těší se na jízdy s ostatními vlaky.