Stroje se zastavily, lidé odešli. Kdysi tu ale utkali největší koberec světa

Už je to nějaký ten pátek, co jsme se s kamarádkou plížily rozlehlým areálem a hledaly budovu, která slibovala stroje na výrobu koberců. Říkalo se, že po areálu jezdí hlídač, ale jelikož jsme na žádného nenarazily, nevím, jestli to byla fáma, nebo jsme měly prostě štěstí. I tak jsme ale byly opatrné a zapadly hned za první roh budovy, mimo hlavní cestu.

Vlastně to bylo dobře, protože nás to nasměrovalo přímo k místu, které jsme hledaly. Za velkou OSB deskou opřenou o stěnu jsme našly vstup do jiného světa.

Související

Vidí svět, který jiní míjejí. Vášeň pro urbex a opuštěná místa se zrodila v dětství

Špulky, které se zastavily v čase

Uvnitř nás čekala hala plná strojů, u kterých jsme si ani neuměly tipnout, jak přesně fungovaly. Po zemi se válely špulky s provázky a některé byly ještě stále nastrčené na stojanech vedle strojů – jako by dělníci odešli jen na krátkou pauzu, ze které se už nikdy nevrátili.

Ani administrativní část a archiv nebyly prázdné. Nahlížely jsme do vzorníků látek i již hotových koberců. Nechyběly samozřejmě ani osobní záznamy o zaměstnancích, lidské osudy svázané s nitěmi této továrny. Bylo toho tolik, že mě dnes mrzí, že jsem nenafotila víc. A o to víc mě to mrzí dnes, když se říká, že budova už byla zbouraná a část strojů skončila v muzeu.

Od Rakouska-Uherska až po New York

Aby dávalo smysl, co jsme tam vlastně našly, musíme si otevřít malé historické okénko. Továrna ve Vratislavicích nad Nisou vznikla v roce 1843 jako rodinný podnik vizionáře Ignaze Ginzkeyho. Z původní domácí výroby se vypracoval mezi nejvýznamnější textilní firmy celého Rakouska-Uherska. Už v 19. století patřila továrna k technologickým průkopníkům a její výrobky se vyvážely do Evropy, Ameriky i Orientu.

Související

24 fotografiíProhlédnout si 24 fotografií

Pod hlavním nádražím je „pevnost“ z dob studené války. Na chvíli byla přístupná, pak ji zazdili

Vrchol slávy přišel v meziválečném období. V roce 1928 zde vznikl unikát, který v historii nemá obdoby: obří koberec pro hotel Waldorf-Astoria v New Yorku. Ve své době šlo o největší jednodílný ručně vázaný koberec na světě. Vážil přes tunu a k jeho přepravě na nádraží byl potřeba speciální železniční vagon.

Pád textilního giganta

Zlaté časy vystřídala válka a po ní znárodnění. Z rodinného stříbra Ginzkeyů se stal národní podnik TOKO, později známý pod značkou Bytex (následně INTEX). Za socialismu patřil závod k oporám průmyslu, v 70. a 80. letech vyráběl miliony metrů koberců ročně a vyvážel je do desítek zemí světa.

Konec přišel po roce 1990. Privatizace, rozdělení areálu a drtivý tlak levné asijské konkurence znamenaly začátek konce. Přes opakované pokusy o záchranu byla výroba postupně omezována a po převzetí belgickou firmou Associated Weavers byla ve Vratislavicích definitivně ukončena.

Dnes už po tlukotu tkalcovských stavů nezbylo téměř nic. Jen fotky, vzpomínky a pár trosek, které se podařilo zachytit dříve, než je srovnaly se zemí demoliční čety.

Zdroj: autorský text