Když Jan Vlachynský v roce 2009 ještě jako student psychologie a politologie začínal s podnikáním, vyplatilo se mu prý zkoušet věci, kterým příliš nerozumí. Nejprve si se svým parťákem Andrejem Vališem otevřel na brněnských vánočních trzích stánek s Turbomoštem. Zatímco zkušení prodejci horké nápoje často šidili, aby je mohli prodávat co nejlevněji, dvojice začátečníků vsadila na kombinaci poctivého moštu s jablkovicí a navzdory vyšším cenám neměla o zákazníky nouzi.
O tři roky později už si Vlachynský spolu se svým kolegou otevřel první kamenný podnik. V Brně mu chybělo místo, kde by koktejl nebyl synonymem přeslazeného míchaného nápoje ze špatného alkoholu, po kterém člověka ráno bolí hlava. Místní barmani mu sice namítali, že zákazníci nic jiného než piňa coladu a mojito stejně nechtějí, jenže mladý podnikatel si nedal říct. Netrvalo dlouho a Bar, který neexistuje měl pravidelně narváno.
Když Vlachynský za další dva roky otevíral svůj druhý podnik Super Panda Circus, vybral na něj dokonce od fanoušků v crowdfundingové kampani přes milion korun. Stačilo mu na to pouhých třicet hodin. Tenkrát jeho vizionářství ještě zafungovalo a tajemné doupě s extravagantními drinky si získalo pověst jednoho z nejoriginálnějších barů v Česku. S podnikem 4pokoje, který měl fungovat jako hravá variace nonstopu, už ovšem trochu narazil.
Zázrak za dvanáct milionů
Představoval si, že tam hosté ráno budou snídat, v poledne obědvat a s příchodem večera se 4pokoje pomalu promění v místo, kde se paří až do rozednění. "Nechali jsme se unést a naivně jsme si mysleli, že jsme našli další díru na trhu. Po roce provozu jsme ale zjistili, že vařit v neděli do čtyřech ráno nedává smysl. Nakonec jsme koncept překopali a lidé do 4pokojů chodí. Přesto jsme se museli smířit s tím, že si na sebe podnik nikdy nevydělá. Ulítli jsme si třeba i v tom, že jsme si všechny srandičky na baru nechali vyrobit na míru a nenakoupili vybavení v prefabrikovaných kusech, což se dost prodražilo," přibližuje Vlachynský.
Do podniku, který na rozdíl od svých starších dvou sourozenců, fungoval i přes den, navíc potřeboval posílit nabídku nealkoholických nápojů. "Žádné zajímavé nealko jsme ale tehdy na trhu nenašli, a tak jsme se pustili do výroby vlastní limonády. Pojmenovali jsme ji Zázračná a vymysleli jsme si celkem devatenáct příchutí. Všichni nám říkali, že jsme se zbláznili a že to nemůže fungovat - ať už kvůli rozhodovací paralýze zákazníků, kteří si z takového množství nedokážou vybrat, nebo z důvodu komplikované výrobní logistiky. Zase jsme si ale ujeli na představě, že je přece dobře, že tomu nerozumíme, a že nám to zatím vždycky zafungovalo," vzpomíná Vlachynský.
V jeho vlastních barech ještě Zázračná bodovala, jenže pak se ji snažil dostat i do cizích podniků a tam už se nijak zázračně neprodávala. "Ještě jsme trvali na tom, že se bude vařit z přírodních surovin. Všechny výrobny nás ale odmítly s tím, že je celý proces příliš složitý, a navrhovaly, ať použijeme běžné extrakty. Tak jsme si limonádu začali dělat sami, což ale znamenalo obrovské náklady. Museli bychom jí prodat kvanta a říct si za ni hodně peněz, aby se nám to vyplatilo. Ve výsledku nás ten zázrak stál snad dvanáct milionů a po nějaké době jsme výrobu ukončili," vrací se Vlachynský k jednomu ze svých podnikatelských nezdarů.
Rozbít šéfovskou auru
První přešlapy ho zároveň přiměly k přehodnocení svého manažerského přístupu. Když s Andrejem Vališem otevřeli Bar, který neexistuje, měli pod sebou jen jedenáct lidí. S přibývajícími zákazníky se počet lidí na směnách sice brzy znásobil, ale tým nadále zůstával relativně malý. "Zvykli jsme si tak do všeho mluvit a o všem rozhodovat, což nejdřív dávalo smysl. Dokud jsme viděli důsledky svých kroků, snadno jsme si uvědomili, co je blbost, a mohli jsme je případně upravovat. S otevřením 4pokojů se ale tým rozrostl o dalších třicet lidí, najednou nás bylo na tři podniky sedmdesát a situace se změnila," říká Vlachynský.
Začalo se mu tak stávat, že přišel s rozhodnutím, které nebylo úplně šťastné, ale protože neviděl jeho dopady, trvalo mu, než si chybu uvědomil. "Ne že bych protlačil úplné kraviny, ale když už jsem se pro něco nadchl, dokázal jsem ostatní snadno přesvědčit, že se máme vydat právě tímhle směrem. Zkrátka jsem svoje lidi naučil, že mám na všechno odpověď. Postupně jsem si ale uvědomil, že některé kroky mohou daleko líp rozhodnout jiní. Potřeboval jsem tak rozbít svou šéfovskou auru, což vyvrcholilo knížkou Šéfové jsou kokoti, kterou jsem napsal především pro svůj tým," popisuje Vlachynský.
Po nějaké době si ovšem uvědomil, že ani delegování pravomocí do nižších pater není všelék. "Decentralizované rozhodování na úrovni vedoucích jednotlivých podniků velmi dobře funguje ve stabilní době, kdy nemáte nouzi o hosty a tržby rostou. V posledních letech ale zjišťuju, že nejtěžší kroky se beze mě neobejdou. Zavřít jsme zatím nikde nemuseli, ale chystali jsme nový projekt, který jsme nakonec stopli, protože by nás stál strašně moc peněz i energie a šance, že by něco vydělal, byla docela malá," zmiňuje Vlachynský.
Průšvih na koupališti Riviéra
Snad nejhorší průšvih ho pak potkal v roce 2021, kdy se se svým týmem v období proměnlivých proticovidových opatření pustil do ambiciózního projektu na největším brněnském koupališti Riviéra s kapacitou skoro osmi tisíc návštěvníků. "Po prvním roce pandemie jsme věřili, že v létě se opatření zase rozvolní. Přihlásili jsme se proto do výběrového řízení na všech pět stánků s občerstvením a naneštěstí jsme ho vyhráli. Říkali jsme si, že když každé Vánoce zvládáme deset stánků s Turbomoštem, musíme zvládnout i tohle," vypráví Vlachynský.
"Dva týdny po otevření přišel nejsilnější den. Na koupališti bylo asi pět tisíc lidí a my jsme to vůbec nedávali. Zákazníci u stánků čekali třeba hodinu a celé Brno si vykládalo, že jsme úplní amatéři. Proto jsme tým na Riviéře co nejrychleji posílili a mouchy vyladili. Pak ale vláda nařídila, že všichni návštěvníci musí mít negativní test na covid, a sekuriťáci u vstupu je přísně kontrolovali," vzpomíná na těžké chvíle podnikatel.
"Testy se navíc tehdy ještě neproplácely, takže návštěvnost koupaliště až do konce léta klesla o osmdesát procent. Největší chyba byla, že jsme s tímhle rizikem vůbec nekalkulovali. Pokud nás Zázračná stála dvanáct milionů za pět let, tak tenhle průser nás stál pět milionů za tři měsíce," přiznává Vlachynský.
Chaos, který drží pohromadě
Lidi z Baru, jak si Vlachynského rozrůstající se parta začala přezdívat, dnes tvoří 230 nadšenců rozdělených do 13 relativně samostatných týmů. Starají se jak o podniky, k nimž v uplynulých letech přibyly ještě dva whiskey bary, hotel Anybody či bar Slast, kde si hosté při popíjení drinků mohou zakouřit vodní dýmku, tak třeba o pořádání akce Nebál na pomezí bálu a taneční party. Nové projekty podle Vlachynského přibývají ve chvíli, kdy se dlouholetí zaměstnanci potřebují kreativně rozvíjet. "Půlka lidí, která u nás pracuje, si chce dřív nebo později otevřít vlastní podnik. Přijde mi lepší, když si ho otevřeme spolu," dodává.
Nabízí se otázka, jestli ho v jistou chvíli nezačalo děsit, že mu síť barů začíná přerůstat přes hlavu. "Snad každý v naší organizaci takový moment zažil. Budu tedy asi jediný, kdo si těmihle obavami neprošel. Může se zdát, že jde o strašně velký kolos. Ve skutečnosti se ale skládá ze spousty malých jednotek, z nichž žádná nemá víc než čtyřicet lidí," odpovídá Vlachynský bez váhání. "Je ale pravda, že když jsme nedávno dělali nábor na seniornější pozice, všichni zájemci, kteří k nám přišli na pohovor, říkali stejnou věc: Ty vole, já vůbec nechápu, jak takový chaos může držet pohromadě," směje se pětatřicetiletý podnikatel.
Ztrátové projekty, jako byly Zázračná limonáda nebo koupaliště Riviéra, se podle jeho slov daří finančně vyvažovat těmi úspěšnými. "Během covidových lockdownů jsme ale pochopitelně nevydělávali nikde, takže jsme se extrémně zadlužili. Vzali jsme si úvěry, které dodnes splácíme," připouští Vlachynský.
Série To bude dobrý
Pokud má někdo v oblibě špatné zprávy, žije ve šťastné době. Poslední dobou jich je ale přece jen trochu moc. I v nejčernější tmě ale někde poletuje fosforeskující světluška, která nás z temnoty vyvede. V sérii To bude dobrý jsme se rozhodli přinášet příběhy lidí, kteří se v nějaké životní etapě ocitli na dně, ale nevzdali to, vydrželi a znovu se postavili na nohy, nebo na tu, která jim po úrazu zbyla. Jejich životní karambol se pak stal pilířem jejich odolnosti, neocenitelnou zkušeností, která je posunula dopředu. Doufáme, že se podobné příběhy stanou pozitivním bodem, který nasvítí novou cestu i vám.
Vyhazovy se však podle něj Lidem z baru vyhnuly. "Někdo odešel sám, obvykle do úplně jiného oboru, někdo se po pandemii zase vrátil," doplňuje. Hodí se ještě zeptat, jestli po čtrnácti letech v byznysu zkrotil své mladické sklony k vizionářství. "Pořád si myslím, že když něco všichni dělají stejně, může se vyplatit, když na to člověk zkusí jít jinak. Už ale vím, že to nemusí fungovat vždycky," uzavírá.
