Svůj blog Autismus & Chardonnay jste spustil před rokem a půl. Za tu dobu jste stihl nominaci na Křišťálovou lupu i Magnesii Literu. Představoval jste si, že vaše příspěvky zaznamenají takový úspěch?

Články na blogu jsem publikoval vždycky v sobotu o půlnoci, protože jsem věřil, že v tu chvíli bude na internetu nejméně lidí. Z čehož lze asi usoudit, že jsem úspěch nepředpokládal. Na začátku to pro mě byla jenom terapie. Pár lidí se mě ptalo, jestli by teda nestačilo napsané věci hodit do šuplíku. A já odpověděl, že nestačí. Než jsem spustil blog, psal jsem do šuplíku, ale nebylo to ono. Musíte to zveřejnit. Měl jsem v hlavě věci, kterými jsem nechtěl zatěžovat svoje okolí, protože všichni mají svých starostí dost.

Takže vaše terapie z vás v podstatě udělala slavného.

Dneska už má moje psaní vícero funkcí. Kousek odsud (sedíme v kavárně u metra Křižíkova - pozn. red.) prodává chlápek Nový prostor, kam taky přispívám. A psaní pro Nový prostor nemá terapeutickou funkci. Když se vydávala moje knížka, musel jsem si po sobě poprvé přečíst články, což bylo strašně těžké, protože po sobě nerad čtu. Pravidelně si kupuju na Žižkově kebab, pořád bez slevy. Takže se necítím slavný.

Vy se ze své práce vypisujete, co dělají třeba vaši kolegové pro to, aby byli psychicky v pohodě?

Mají rodinu, děti, a tak nemají čas psát. (smích) Když jsem před rokem začal psát, v práci jsem to nikomu neřekl. Byla to moje aktivita, a navíc se k blogu nikdo nijak nedostal. Dneska už o něm samozřejmě ví a někteří pro mě i hlasovali v anketách.

Na začátku jsem si řekl, že úspěšnost svého blogu poznám podle toho, když se o něm dozvědí kolegové. Neřekl jsem o něm ani svojí rodině. Pak mi po rozhovoru v DVTV volala máma, že jsem ji na to neupozornil, a chtěla by to vědět. Řekla mi, že mě dlouho neviděla a musela si kvůli tomu pustit DVTV. V práci se o mém psaní ale nebavíme, pro mě jsou to dvě rozdílné role. V práci jsem prostě člověk, co se stará o "děti". Jedině tak dostanu zpětnou vazbu, kterou potřebuju.

V sociální službách většinou pracují ženy. Být vychovatelem autistů je dost neobvyklé, ne?

Tuhle práci dělají většinou ženy, protože muži zpravidla musí přinést domů víc peněz. Nechci se nikoho dotknout, ale je to tak. Pracuji v zařízení, kde je to půl na půl, jsou zde potřeba muži i ženy. A pokud jsou zde "děti" od pondělka do pátku, potřebují oba dva vzory. Jeden chlap to nikdy nevytrhne. Myslím, že obecně to mají v něčem muži těžší, v něčem lehčí. Třeba ženy mají jiné cesty k dětem než třeba já.

Myslíte si, že dokážete emočně svou práci zvládat lépe než ženy, nebo jste už všichni tak vycvičení, že s vámi něco jen tak nezamává?

Můj osobní názor je, že je to týmová práce a každý zastává jinou roli, každý je tam kvůli něčemu jinému. Jsou kolegyně, které zastávají spíše mateřskou roli, některé mladší jsou zase sestry, které mají provázet životem. A to samé platí o mužích. Někteří jsou více otcovští, jiní jsou spíš parťáci. Já sám někdy zastávám víc roli parťáka, někdy spíš rádoby otce.

O jak staré klienty - nebo jak se mají správně vaši svěřenci nazývat - se staráte?

Dokonce správně by se mělo říkat "uživatelé služeb". Tenhle termín ale nemám rád, protože je příliš neosobní. V našem zařízení jsou teďka lidé od 12 do 36 let. Takže logicky se k 36letému klientovi nemůžu chovat otcovsky.

V domově máte svěřence s různou formou autismu, tudíž i přístup k nim musí být individuální. Jak se potom dá zvládat třeba tábor, o kterém jste psal na blogu, nebo vycházka do centra Prahy?

Na tábor jezdíme každý rok a vždycky bereme skoro všechny. Z toho důvodu, že to prospívá dětem i rodičům. Když to řeknu natvrdo, tak pro rodiče je to jediná možnost, kdy si můžou vzít dovolenou a odjet na 14 dní. Diagnózou je postižená celá rodina, nikoli jen dítě. Občas je taky dobré pozorovat, co všechno je autismus, co všechno souvisí s místem a co je osobnost. Nebo co se stane, když vezmete děcko z Prahy do hor. Zjistíte, že se chová úplně jinak.

Takže jsou v horách klidnější?

Jsou klidnější, ale objevují se jiné věci. Mají jiné potřeby, taky se jim stýská samozřejmě. Ale když vezmu děcka do lesa nebo na rozhlednu, nepotkáváme tolik lidí a můžou se uvolnit. Když budou chtít křičet nebo se rozběhnout, můžou. Řekněme, že příroda je pro ně míň ohrožující.

Předstírat, že cesta do centra Prahy pro ně není zátěž, by bylo absurdní. V úterý jsem s nimi byl na hlavním nádraží, dívat se na vlaky. Regiojet je pro ně v něčem specifický, nevím v čem, ale chtěly prostě Regiojet. Myslím, že je to proto, že je žlutý. Samozřejmě byli rádi, že viděli všechny vagóny, mohli si je projít, pozdravit a rozloučit se. Ale byla to zátěž. Jeli jsme třeba tramvají a jedna dívka si potřebovala přesednout do druhého vagónu, protože je pro ni z nějakého důvodu bezpečnější než ten první.

Související

Jako první hráč NBA se přiznal k homosexualitě. S předsudky bojuji pořád, říká psycholog Amaechi

Jak dokážete jako vychovatel ustát jednotlivé požadavky ve skupině o čtyřech lidech?

Je to organizace. A taky jedeme ve dvou až čtyřech lidech, protože nemáme klienty, se kterými bychom si mohli dovolit jezdit ve větším počtu. Skupina se skládá tak, aby program mohl být funkční. Takže když jedu na nádraží, vyberu si děcka, která to zvládnou a která o to stojí. Šli jsme třeba před měsícem do cukrárny na dort, to je zase jiný program a jiná náročnost.

Každý váš svěřenec je individuální a má jiné potřeby. Jak se vnímají navzájem, existuje mezi nimi přátelství?

Většina mých klientů si buduje vztah. Zažil jsem jenom minimum klientů, kteří o žádný vztah nestáli. Už jen to, že potřebují pět vteřin denně pohladit, je vztah. Máme v zařízení třeba klienty, kteří se stali přáteli, a když tam jeden z nich není, druhému se stýská. To, že má někdo autismus, neznamená, že nemůže budovat vztah nebo že jej nepotřebuje. Myslím si, ale to je jen můj osobní názor, že všichni máme stejné potřeby, jenom máme každý jinou míru a formu uspokojení. Většina mých klientů potřebuje to samé, co já.

V jednom z příspěvků jste psal, že klienti na vás často poznají, že máte špatnou náladu.

Většina mých klientů je do jisté míry závislá na svém okolí a potřebuje dobře vědět, v jaké náladě se jejich okolí nachází. Vypěstují si nějaké "radary", aby poznali, v jaké kondici kdo je. Někteří mají neskutečný talent a některé věci vědí daleko rychleji než já. Vypěstovat si tyto dovednosti je pro ně zásadní. A skutečně většina pozná, v jaké jsem kondici, už když vezmu za kliku Slunečního domova. Co se týče empatie a autismu, viděl jsem i, jak jeden klient pláče a druhý ho jde obejmout.

Pamatujete si na své oblíbené pracovní okamžiky, které vás utvrdily v tom, že to, co děláte, má smysl?

Dost dobře funguje, když klient přijde, obejme mě a řekne mi, že mě má rád. To je nejvíc. A oni nerozlišují mezi vyjádřením "Mám tě rád" a "Miluju tě". Tak to je fajn, když jsou šťastní. Někdy se povede i velký krok. Ale většinou jdou pomalu a tím, že jste v tom denně, těžko si uvědomujete úspěchy. Ale musíte je hledat a někdy to bývá těžké. Úspěch může být i to, že nějaký klient bude rok stejný, že se v ničem nezhorší. K tomuhle zjištění jsem si ale musel dojít.

"Moje děti" mě někdy rozčílí, protože prostě nemají svůj den, ale to máme my všichni. Jsem třeba unavený a nemám takovou trpělivost, to je ale v pohodě. Horší jsou systémové věci (zamyslí se a odmlčí). Když vím, že daný klient něco potřebuje a je pro mě těžké mu to dát, protože existují různá omezení. Pak se vracím k tomu, proč jsem to začal dělat a pro koho vlastně. Nechodím ale do práce jenom kvůli nim, chodím tam i kvůli sobě. To není žádná oběť, tak jsem se rozhodl.

Co byste chtěl změnit, aby byla situace pro autisty a jejich rodiny v Česku lepší?

Když se mě někdo ptá, proč jsem začal psát blog, vysvětluji, že jsem jej nezačal psát jako osvětu. Nesnažím se nikoho vzdělávat a vysvětlovat některé věci, od toho jsou jiní lidé, máme učebnice. V čem můžu já pomoct, je ukázat lidem stránky autismu, které se do učebnic nevejdou. Buď nejsou natolik zásadní, nebo nejsou natolik zajímavé, že se nevejdou do dokumentů a filmů o autismu.

Související

Autistický umělec maluje zpaměti ohromná panoramata měst, detaily jsou dokonale přesné

1:23

Moje zkušenost je taková, že většina autistů není nadprůměrně inteligentní a nevyhrává v kasinech v pokeru. A většina ani nemá autoagresivní tendence, prostě mají stejné potřeby jako já, akorát si s nimi neví rady a mají k nim jinou cestu. Tahle stránka mi přijde zajímavá. Co by se podle mě měla veřejnost dozvědět je, že můžou jet s autistou v tramvaji a nic se jim nestane. Společnost je autismem fascinovaná, je to atraktivní téma. Jsou dokumenty, filmy, autistu hraje Ben Affleck, sakra. Společnost je chce vidět, ale bylo by strašně super, kdyby se jich přestala bát.

S autisty pracujete pět let. Jak dlouho myslíte, že v oboru vydržíte?

Každá pomáhající profese má svá rizika. Vždycky hrozí syndrom vyhoření, kterému se nedá úplně zabránit. Když někdo říká, že se mu úspěšně daří zabránit syndromu vyhoření, je to kravina. Vždycky se vás to nějak dotkne. Myslím, že tahle práce se dá dělat poměrně dlouho, ale musíte mít dobré zázemí, hodně přemýšlet a hodně plánovat. K syndromu vyhoření máte spíš našlápnuto, když máte nereálná očekávání a realita vás brzo dostihne. Což je v tomhle oboru brzy.

Skutečná práce s postiženými začíná až tak po půl roce, když vystřízlivíte ze snu, pak se začíná pracovat. Když se naučíte pracovat s určitou mírou bezmocnosti, dá se tohle povolání dělat poměrně dlouho, je důležité najít si určité projekty a nastavit si limity, kam až člověk může zajít. Já mám to štěstí, že mám dobré pracovní zázemí, ve kterém se můžu realizovat individuálně.

Video: Martin Selner v DVTV

20:10

Pro autistické dítě je někdy jednodušší obejmout než vyjadřovat své pocity slovy, říká autor blogu Autismus & Chardonnay a pečovatel Martin Selner. | Video: Daniela Drtinová