Všechno začalo covidovou nudou. Lucie už dlouho chtěla vyzkoušet něco nového a během pandemie na to konečně zbyl prostor. Jelikož se již dřív věnovala houbaření a v Sušici, kde bydlí, jsou šumavské lesy všude kolem, začala svůj koníček znovu pěstovat. Tentokrát ale mnohem poctivěji. "Dříve jsem byla klasický český houbař, který nesbíral víc než osm druhů hub. Chtěla jsem se proto dál vzdělávat," vrací se ke kořenům své houbařské vášně.
Zpočátku si neznámé houby nosila domů a snažila se je určit s pomocí atlasu, mykologické poradny i členů facebookových skupin o houbaření. To samé doporučuje i ostatním nadšencům, kteří by chtěli rozšířit své houbařské portfolio. U hub, které člověk bezpečně nepozná, je dobré ověřit jejich druh pomocí vícero zdrojů. Zároveň vyzývá k opatrnosti. "Když si člověk stále není jistý, je lepší houbu vyhodit," radí.
Dnes už Lucie nemá problém naplnit košík houbami, které zná. Ty jsou podle ní na každém kroku, houbař si jich ale nevšímá, dokud se na ně nezaměří. Zároveň si ale uvědomuje, kolik znalostí jí ještě chybí. I proto odmítá fanouškům s houbami radit a odkazuje je na mykologickou poradnu. "A to i když danou houbu poznám. Stále se považuji za začátečnici a s mykology se nemohu srovnávat. Nepasuji se do role odbornice, chci spíše ostatní k tomuto krásnému a všem dostupnému koníčku motivovat," vysvětluje zapáleně.
Odvážit se sbírat i jiné než stále stejné houby podle ní stojí za to, protože hřiby a bedly nejsou nejchutnější houby lesa a čím víc hub člověk pozná, tím víc si jich může odnést domů. Přiznává však, že naučit se poznávat nové druhy je pracné. Do začátku Lucie doporučuje pořídit si kvalitní a moderní atlas, který není ilustrovaný, ale obsahuje ostré a detailní fotografie. "Ne vždy má člověk v hlubokém lese signál a atlas je tak jediná pomoc, pokud nehoubaříte s někým zkušeným. Je to nutnost," věří. Pomoci mohou také různé mobilní aplikace, k těm je však Lucie obezřetnější. "Mohou posloužit jako jeden ze zdrojů určování, minimálně zúžit seznam hub, ale odborníci to nevidí rádi," říká.
Zmrzlé i jedovaté houby v kuchyni
Většina houbařů se v listopadu loučí se sezonou, ne tak Lucie. "První rok pro mě byl obrovský šok, že existuje něco jako celoroční houbaření. Zjistila jsem, že existují zimní i jarní druhy hub. Za chvíli začne zimní sezona, kdy nejraději sbírám penízovku sametonohou, jednu z nejchutnějších zimních hub, která se dá najít ve sněhové peřině. Během zimy se také přeorientuji na léčivé houby, jako je čaga sibiřská nebo březovník obecný. Z těch se dají dělat výluhy nebo tinktury, které pomohou s mnoha neduhy," vysvětluje youtuberka.
Dodává, že u zimních hub nevadí, pokud přemrzly. "Zimní houby zvládají nízké teploty a mráz jim nevadí. Penízovka se zastaví v růstu, zmrzne na kost a při oblevě zase roste dál. Na její chuť ani konzistenci to nemá vliv. Kolikrát jsem z pařezu osekávala houbičky, které jsou úplně jako z mrazáku. Krásně roztají a dají se použít do oblíbeného receptu," ujišťuje Lucie. "Pokud ale najdeme přemrzlý hřib nebo jiné letní a podzimní houby, musíme si být jistí, že přemrzly pouze jednou. Pokud totiž letní houba zmrzne vícekrát, začne v ní docházet k hnilobným procesům, což může způsobit lehké otravy," doplňuje.
Na jaře zase sbírá májovky, kačenky české nebo smrže, které považuje za gurmánskou záležitost. V létě ryzce a lišky. "Na celoročním houbaření mě baví právě pestrost. Vždycky se těším na to nadcházející období," říká. Nevyhýbá se ani sběru nejedlých a jedovatých hub, z nichž se některé dají využít pro léčebné účely. "Třeba mochomůrka červená má halucinogenní účinky, je tedy jedovatá, ale není to tak, že ji člověk pozře a umře, jako v případě muchomůrky zelené. Má léčivé účinky, dá se z ní dělat například tinktura na bolavé klouby, kterou si chválí i moje babička," říká Lucie s tím, že zkoušet halucinogenní účinky hub ji neláká, i když má řada jejích fanoušků o toto téma zájem.
Při přípravě jedovatých hub nabádá stejně jako při každém sběru k opatrnosti. "Já k tomu mám nůž, který normálně v kuchyni nepoužívám, vše dezinfikuju, několikrát si myju ruce. Snažím se, aby nedošlo k jakékoliv kontaminaci, a to bych doporučila všem, kteří pracují s jedovatými houbami," říká.
Regulace houbaření je hloupost, myslí si Lucie
Lucie se domnívá, že Češi jsou tak vášniví houbaři, že se dokáží o svém koníčku i pohádat. "Každý má totiž pocit, že právě jeho houbaření je to správné," pozoruje. Jedním z častých sporů je to, zda houby odřezávat nebo vytahovat celé. "Mykologové toto téma několikrát zpracovali a zjistili, že je jedno, jestli houby vytrháváte nebo vyřezáváte. Podhoubí nijak neškodí ani jedna varianta," říká. Ona sama houby vyndává s celou nožičkou a důlek zakrývá. "Důležitá je tolerance k houbařům, kteří to dělají jinak," věří.
Zmiňuje, že podhoubí škodí spíše nadměrné sešlapání, k němuž dojde, když do lesa zamíří velké množství lidí. "Na každém místě, kam chodí vícero lidí, to jde poznat. Může se stát, že příští rok už tam tolik hub nebude," upozorňuje. Přesto si myslí, že koníček by neměl být nijak regulovaný. "Jsem ráda, že žiju v Česku, kde není houbaření nijak limitované a člověk si může až na několik málo chráněných hub sbírat, co chce, a nemusí řešit, kolik kilo má v košíku. Někteří lidé si myslí, že by se regulace zavést měly. Podle mě je to hloupost, věřím, že když budeme k přírodě přistupovat s citem, omezení nejsou třeba."
Samotnou debatu o regulaci houbaření podle Lucie vyvolává závist. "Sociální sítě svádějí k tomu, že se člověk chlubí svými úlovky. Určitá část lidí to nezvládne a myslím, že právě z toho pramení komentáře o drancování lesů nebo o tom, že mám něco nechat zvířatům. Přitom když něco nevysbírám a dojdu se na místo podívat za dva týdny, najdu tam houby často shnilé, ne sežrané od zvířat. Řekla bych, že jich je v lese tolik, že zvířata ani nejsou schopna je všechny sežrat. Každý houbař na to má svůj názor a tohle téma budí vášně," říká.
Když uvařím, lidé mi trhají ruce
Lucie momentálně chodí na houby jednou až dvakrát týdně. Dříve je musela zpracovávat a jíst sama, protože jí blízké okolí nedůvěřovalo. "Musela jsem přesvědčovat i mámu, aby ochutnala. Věřil mi jen manžel, který je můj parťák a na houby chodí se mnou. Teď mi lidé skoro utrhají ruce, když něco uvařím," směje se.
Ona sama už houby tak často nejí, stále ale vymýšlí nové recepty, které zveřejňuje na svém YouTube kanálu. "Většinu si jich vymýšlím úplně od píky. Když jsem totiž začala sbírat méně známé houby, zjistila jsem, že receptů je strašně málo nebo se pohybují u obecných rad, jako že se hodí do omáček a polévek. Vycházím vždy z toho, jak houba voní a vypadá. Když recept doma chutná, jdu s tím ven. Odezva je skvělá, takže v tom budu určitě pokračovat," pochvaluje si.
Projektu Šumavská houbička věnuje skoro veškerý volný čas. Když má hlídání pro své dvě děti, vyráží do lesa, jindy se věnuje zpracovávání videí nebo právě vymýšlení a zkoušení nových receptů. Časová náročnost YouTube kanálu jí ale prý nevadí. "Baví mě to, je to můj koníček. Chci dál vzdělávat veřejnost, přibližovat jí téma hub a učinit jej atraktivní i pro mladé lidi, kteří začínají a nemají možnost naučit se to třeba od prarodičů," plánuje.
Je lepší hledat houby než pokémony. Jestli se někdo otrávil, nevíme, říká autor Aplikace na houby
