O víkendu jsem viděl představení Okamžik, kterým Cirk La Putyka slaví 15. narozeniny, a musím přiznat, že jsem měl o herce v některých momentech strach. Třeba když v závěrečné scéně skákali salta na převažovacích houpačkách. Taky se o členy vašeho souboru občas ještě bojíte, nebo už máte jako zasvěcený divák větší toleranci?
Pohled na dva lidi, kteří si stoupnou na sebe, už se mě samozřejmě tolik nedotýká. I v představení, jako je Okamžik, se ale najdou scény, ze kterých jsem nervózní a které mě přivádí do stavu euforie, pokud se povedou. Navíc jste mě zastihl v období, kdy se stal jeden fatální úraz na cirkusové škole ve Francii. Student třetího ročníku zemřel při zkoušce závěrečného představení a vážné zranění nedávno utrpěl taky akrobat v Německu.
Člověk tak se strachem musí umět pracovat, uvědomovat si, že se každý den záměrně dostává na hranu svých možností, a zároveň se snažit jakýmkoli neštěstím předcházet. Podobně jako u extrémních, adrenalinových sportů si musíte zachovávat pokoru. Proto taky nepodceňujeme pravidelný trénink, péči o tělo ani komunikaci s lékaři. Vědomí, že opravdu riskujete, je v cirkusu nesmírně důležité.
Sám si prý na trampolíně občas ještě skočíte, ale jinak už necháváte prostor mladším kolegům. Jak dlouho se vlastně herec cirkusovému umění může věnovat, než odejde do pomyslného důchodu?
Na Jatkách 78 budeme příští rok uvádět představení, ve kterém účinkují akrobati ve věku 65 let a výš. Někteří se tedy profesi evidentně dokážou věnovat déle. Většinou ale máme podobnou životnost jako vrcholoví sportovci.
Rád říkáte, že nový cirkus je nejsvobodnější umělecký žánr, který jste měl příležitost poznat. Kam až se vám jeho hranice za 15 let existence La Putyky podařilo posunout?
Nejvíc mě těší, že žádné hranice ani po 15 letech nevidím. Jediné limity, na které člověk naráží, jsou vlastní fantazie a imaginace. Když se nám podaří vzájemně propojit, respektovat se a důvěřovat si, připadám si pořád jako objevitel a mám pocit, že jsme zatím probádali jen zlomek všech možných cest.
Je jednou z nich pojmenovávání současných společenských problémů? Dost se mnou rezonovalo vaše představení Runners, které odráží uspěchanost, tlak na výkon a workoholismus.
Ano, sám patřím k tvůrcům, pro které je důležité téma. V našem vůbec prvním představení La Putyka jsem tak například pracoval s motivem hospody jako místa kreativity a svobody v dobách komunismu. Sám jsem si ji tak z dětství pamatoval, viděl jsem, jak se tam potkávali lidé jako Havel nebo Hrabal. Osobní pro mě byla inscenace ADHD o syndromu hyperaktivity a lehké mozkové dysfunkci, se kterými celý život bojuju. Nebo jsem dělal představení Hit, Tell the Difference s akrobaty, kteří žijí jako bezdomovci ve Rwandě. Teď zase připravuju projekt o vrcholovém sportu.
Zároveň se ale soubor prostřednictvím hostujících režisérů snažím otevírat i jiným přístupům. Maksim Komaro, který režíroval Okamžik, třeba naopak žádný příběh nehledá. Spíš skládá dohromady vlastní vesmír, ve kterém funguje jeho vnitřní logika, a divák ji buď přijme, anebo ne. V minulosti jsme spolupracovali taky s Mirkem Krobotem, Jozefem Fručkem, Lindou Kapeteneou nebo Jirkou Havelkou a každý pojal nový cirkus po svém. Sám nicméně vyhledávám náměty, které ve mně probouzí nějaké vnitřní pnutí, a mám potřebu je sdílet jak s herci, tak s diváky. Runners pro mě byli o tom, že čas nezastavíš a žádný okamžik nejde chytit. Že se snažíme být pořád nejrychlejší, ale že bychom taky měli umět zpomalit.
Což se předpokládám bude prolínat taky chystaným představením o vrcholovém sportu.
Přesně tak. Přijde mi například strašidelné, že se mají příští rok poprvé pořádat závody podobné olympijským hrám, na kterých má být povolený doping. Financuje je nějaká parta milionářů, která sportovcům slibuje lákavou peněžní odměnu za překonání světového rekordu.
Které okamžiky ve vás vůbec zažehly lásku k cirkusu?
Při příležitosti oslavy 15 let Cirku La Putyka se nám podařilo napsat knížku Smečka, kde se mimo jiné vracím právě k impulsům, které mě k cirkusu přivedly. V poslední době jsem tedy hodně rekapituloval a musel jsem jít až do dětství. Vyrůstal jsem v rodině, kde se spojovaly různé umělecké světy. Táta hrál 25 let ve Studiu Ypsilon, děda a máma zase hráli v loutkovém divadle. Narodil jsem se jako osmá generace loutkařského rodu, mým prapředkem byl Matěj Kopecký. Babiččini sourozenci vystupovali v cirkusech Arko a Praga. S bráchou nás tedy odmalička fascinovali akrobati a doma jsme si na ně hráli.
Zásadní zážeh pak přišel na přelomu tisíciletí, když jsem díky svému vedoucímu ročníku na DAMU Josefu Kroftovi poprvé viděl představení nového cirkusu. To mi otevřelo cestu k umělecké multidisciplinaritě, která mi díky mým kořenům vždycky byla blízká. Kolem roku 2005 jsem potom pod vedením současných uměleckých šéfů Činohry Národního divadla Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského nazkoušel svoje sólové představení v Divadle Archa. Tam jsem poprvé začal mixovat akrobacii, tanec, loutkohru, multimédia i monology. A protože mi přišlo, že po vlastní ose už se dál posouvat nemůžu, začal jsem v roce 2008 dávat dohromady La Putyku.
Představení Okamžik s nadsázkou zachycuje konkurz, při němž jste sháněl první členy souboru. Jak nábor vypadal ve skutečnosti?
Původní idea byla, že dám dohromady herce, kteří mají velký pohybový potenciál. Třeba Hanku Vagnerovou, Aničku Schmidtmajerovou nebo Kubu Gottwalda. V Divadle Archa jsem pro ně začal organizovat workshopy v akrobacii, tanci a skocích na trampolíně. Na přípravu jsme měli asi rok, jenže jsme zjistili, že ne všichni herci se můžou tréninku naplno věnovat, protože mají spoustu jiných závazků. Oslovil jsem proto jejich lektory, jestli by v představení nechtěli vystupovat sami. Jirka Weissmann se tak například stal jedním z prvních členů La Putyky. Z původních herců nakonec zůstali tři - už zmiňovaná Anička Schmidtmajerová, Jirka Kohout a Vojta Fülep. Žádný konkurz se tedy v roce 2008 ve skutečnosti nekonal.
Jinak jsou ale konkurzy nedílnou součástí naší tvorby a mě osobně ohromně baví. Nevypadají přitom tak, že by přišel člověk s číslem, řekl svoje jméno a předvedl svoje dovednosti. Potřebuju s účastníky strávit delší čas, abych poznal, kdo jsou a proč se k nám hlásí. Vybrat vhodného kandidáta je totiž rozhodnutí, které nás ovlivní na několik let. Na poslední konkurz se přihlásilo kolem 550 lidí ze 34 států. Stovku jsem jich pozval do Prahy a nakonec jsem z nich vybral osm herců, kteří jsou teď součástí představení Rest In Euphoria. I když zahraničním umělcům nemůžeme nabídnout finanční podmínky, na které jsou zvyklí, dáváme jim příležitost být nejen interprety, ale i spoluautory projektů, což jim v cizině často chybí.
Zároveň jste po vypuknutí války na Ukrajině pomohli studentům Kyjevské akademie divadelního a cirkusového umění. Poskytli jste jim ubytování a taky jste společně nazkoušeli představení Boom. Jak to s mladými ukrajinskými herci vypadá teď?
Už covid nás naučil rychle reagovat na aktuální dění. Když tedy přišla ruská invaze, nebylo o čem debatovat. Jen jsme hledali vhodný způsob, jak Ukrajincům pomoct. Poslat peníze mohl každý, proto jsme se snažili přispět tím, co umíme. Do týdne od vypuknutí válečného konfliktu už jsme tak tady měli 34 dětí, nejmladšímu tehdy bylo 14 let. Zajistili jsme jim azyl, bydlení, vzdělání i veškeré byrokratické kroky. Se ženou jsme za ně podepsali opatrovnické papíry, převzali jsme za nezletilé plnou zodpovědnost, takže se nám defacto rozrostla rodina.
V tuhle chvíli u nás zůstávají čtyři dospívající, tři z nich vystupují v Okamžiku a jedna pracuje v produkci. Zbytek těch mladých Ukrajinců už je teď rozesetý po světě - někdo skončil v Itálii, někdo v Německu, a někdo dokonce v Brazílii. Se všemi jsme nicméně nadále v kontaktu, každý týden si voláme nebo píšeme, takže máme přehled, jak se jim daří. Část z nich se sem navíc ze zahraničí stále vrací a považuje Prahu za svůj druhý domov.
Rostislav Novák mladší (44)
- Starší syn Anny a Rostislava Novákových měl díky rodinným kořenům k cirkusu a herectví nakročeno už od dětství. Zároveň se narodil s diagnózou ADHD a aby hyperaktivitu mohl vybít pohybem, nastoupil po základní škole na sportovní gymnázium, kde se věnoval desetiboji.
- Následně studoval na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. První angažmá získal v Západočeském divadle v Chebu, další v pražském Divadle Minor. Diváci ho mohli vidět také na jevištích Divadla Archa a Národního divadla nebo v televizních seriálech Velmi křehké vztahy a Ulice.
- V roce 2008 společně s mladším bratrem Vítkem založil novocirkusový soubor Cirk La Putyka, ve kterém dodnes působí jako umělecký šéf. Za uplynulých 15 let jeho company uvedla více více než tři desítky představení a vystupovala ve více než dvou desítkách zemí.
V představení Okamžik vystupuje i vaše maminka a v jedné scéně zmiňuje, že cirkus je veselá bída. Jak často si tahle slova opakujete vy sám?
Podmínky pro kulturu v Česku samozřejmě nejsou ideální, a tak je musíme vynahrazovat svým entuziasmem a energií. Nepopírám ale, že je z toho člověk po 15 letech občas unavený, obzvlášť když s námi pražský magistrát jedná tak, jak s námi jedná. Někdy už to není ani veselá bída, ale spíš smutná bída. Už deset let například fungujeme v prostoru Jatka 78 a za tu dobu jsme si nechali vypracovat tři architektonické studie na jeho rekonstrukci, která měla původně začít v lednu roku 2021. Protože se tahle velká rekonstrukce pořád vzdaluje, požádali jsme magistrát aspoň o rekonstrukci toalet, se kterými naše publikum dlouhodobě není spokojené. Stála by asi 400 tisíc korun, ale byla nám zamítnuta.
Hned druhý den se nám navíc dostal do rukou dokument, který nastiňuje vizi Holešovické tržnice na dalších 15 let, a ukázalo se, že Jatka mají přijít o jednu z hal, protože tam má vzniknout maloobchod. Pořád sice slyšíme, že na naši rekonstrukci nejsou peníze, ale zároveň se pan Zábranský, radní pro oblast majetku, na sociálních sítích chlubí, že do haly číslo 11 zainvestoval 19 milionů korun a do budovy burzy 70 milionů korun. Peníze tedy evidentně jsou, jen možná chybí vůle divadlo zachovat na místě, kde se momentálně nachází.
To nám ten rozhovor tedy nekončí příliš optimisticky.
Jak říkám, nadšení nám nechybí. Vstupenky na Okamžik už máme například z 97 procent vyprodané, což ukazuje, že svoje představení rozhodně neděláme jenom sami pro sebe. V nové podobě Holešovické tržnice měla být přitom kultura zastoupená asi 30 procenty a teď tvoří jen čtyři a půl procenta zastavěné plochy, což ukazuje, co kultura pro magistrát asi tak znamená. Dostali jsme od něj sice podporu do roku 2028, jenže zároveň nemáme jistotu, že v Jatkách 78 dál zůstaneme. Po 15 letech existence bychom čekali, že se k nám Hlavní město Praha bude chovat trochu jinak.
Video: Obrovský šok. Nečekanému kroku Putina nemohli Rusové uvěřit, popsala rusistka (20. 5. 2024)
