Film Úsvit se zabývá strachem z jinakosti i postavením žen ve světě ovládaném muži. Proč jste se o takhle současných tématech rozhodl vyprávět prostřednictvím příběhu, který se odehrává v baťovském městě Svit ve 30. letech minulého století?
Miro Šifra začal scénář psát na základě skoro sto let staré knihy Soudní lékařství v praxi od profesora Hájka, která mimo jiné obsahovala kapitolu o hermafroditismu. Nás samotné překvapilo, s jakou otevřeností se k tématu už ve 20. letech přistupovalo a kolik případů intersex lidí se v učebnici rozebíralo. Jedním z nich je inspirovaný právě příběh Saši, který vyprávíme ve filmu. Zasazení do slovenského Svitu pak vychází i z toho, že se Miro Šifra narodil v obci Vernár, která leží hned za kopcem. Čerpal z historie místa, kde sám vyrůstal. Rozhodně tedy nelze říct, že bychom jen vzali současná témata a nacpali je do dobového filmu.
Tak jsem to ani nemyslel. Jen jsem narážel na to, že domácí dobové filmy obvykle řeší spíš morální dilemata z české historie, než že by se jako Úsvit vyjadřovaly k dnešku.
Ano, přesah Úsvitu do současnosti je ale daný tím, že dnes očividně řešíme podobná témata, která se řešila v době, kdy se film odehrává. Rok 1937, do něhož jsme děj zasadili, je dnešní době v mnoha ohledech podobný. Naše postavy se nacházejí v situaci, kdy se mají z hlediska životní úrovně ohromně dobře. Celá společnost je v ekonomickém, architektonickém i módním rozpuku a neuvědomuje si, co ji čeká za rohem. Netuší, že éra budování brzy skončí a po ní už všechno půjde jenom dolů. Dnes se v podobné situaci ocitáme znova. Taky si ještě pořád žijeme v relativně bezstarostném blahobytu a neřešíme na každodenní rovině žádné zásadní společenské problémy. Všude kolem nás se to ale začíná pomalu bortit.
Slovenské město Svit vzniklo v roce 1934, když se továrníci ze Zlína rozhodli expandovat a vybudovali v podhůří Tater další továrnu na obuv. Nejdřív ale potřebovali odkoupit půdu od místních rolníků. Museli je tedy přesvědčit o tom, že přichází budovat nový lepší svět. Jak se na tenhle střet moderní a tradiční společnosti díváte s bezmála stoletým odstupem?
K tématu kolonizace starého světa novým odkazuje i anglický název filmu We Have Never Been Modern - Nikdy jsme nebyli moderní. Vypůjčili jsme si ho od francouzského sociologa Bruna Latoura, který ve stejnojmenné antropologické studii popsal právě střet moderní společnosti s tradiční. Podobně jako on v Úsvitu zpochybňujeme, jestli jsou lidé, kteří se tváří jako moderní, skutečně nositeli pokroku.
Proto jsme například obrazy slovenské vesnice záměrně vystavěli co nejvíc stereotypně, aby vypadala jako z fotografií Karla Plicky. Chtěli jsme tak u diváků vytvořit očekávání, která jsou v úplném protikladu k tomu, jak se děj následně vyvíjí. V jisté fázi příběhu se ukazuje, že lidé z venkova nemusí vůbec být tak zpátečničtí, jak se může zdát. Budovatelé Svitu se naopak tváří jako extrémně pokrokoví a ve výsledku takoví často nejsou.
Snažíte se tím pádem demýtizovat možná až přílišnou nostalgii, která v české společnosti kolem budovatelského étosu první republiky stále panuje?
Určitě. Jak říká Miro Šifra, nacismus a druhá světová válka nepřišly jen otočením stránky v učebnici dějepisu. Nástup Hitlera má hluboké kořeny v událostech, které se staly předtím. Zárodky lze vystopovat už v časech první republiky, proto bychom si je neměli příliš romantizovat. Neexistuje žádné růžové období, které zničehonic přeruší nová kapitola.
Do jaké míry se každodenní realita filmového Svitu podobá tomu skutečnému? Pátrali jste společně se scenáristou Mirem Šifrou, jak dělníci v takovém baťovském městě žili?
Ano, snažili jsme se co nejvěrněji zachytit, jaká ve Svitu fungovala hierarchie, jakým způsobem mezi sebou dělníci komunikovali, jak vypadala jejich večerní výuka i jak zněla tehdejší budovatelská hesla. Miro Šifra byl při rešerších velmi důsledný, stejně jako filmový architekt Henrich Boráros, který zase pečlivě prostudoval budovy, které pro Baťu stavěl Vladimír Karfík. Svět baťovského města s jasnými pravidly a škatulkami se nám pro příběh o jinakosti ideálně hodil.
Byl pro vás ten svět v něčem překvapivý?
Zaujala mě spousta věcí. Třeba už to, že když jste se jako dělník do baťovského závodu dostal, mohl jste si s sebou vzít jen dvě soupravy oblečení a žádné vydělané peníze jste nemohl posílat domů. Baťa chtěl v lidech budovat rovnostářství, proto se snažil předcházet tomu, aby zaměstnanci z lepších rodin přišli do města s pěti kufry a chudí naopak dorazili v jedněch otrhaných šatech s jedním párem bot. Touha nastavit všem stejné podmínky ale mohla být zároveň malinko nezdravá. Začal tím totiž tvořit robotický svět, který dnes známe z korporací typu Apple nebo Google. Baťova slabost pro unifikaci mi připadala dost děsivá.
Když jsem si pak přečetl baťovské desatero, jak být správnou ženou, narazil jsem na prapodivný střet pokrokovosti a čirého šovinismu. Baťa si třeba jako vůbec první podnikatel nechal natočit reklamu, ve které žena řídila auto, což bylo v polovině 30. let nepopiratelně progresivní. Na druhou stranu v jedné ze svých příruček zmiňoval, že si má žena vyzkoušet práci svého muže, ale jenom proto, aby věděla, jak to má těžké. Fascinovalo mě, že dokázal spojit dva naprosto nesourodé přístupy k roli, kterou má žena zastávat. Jako by snaha o pokrokovost pořád narážela na limity tehdejšího smýšlení.
Mluvil jste také o architektuře. Filmový Svit vypadá na plátně velmi uvěřitelně - nechybí typické cihlové tovární budovy ani rozlehlá krajina Tater. Město jste si přitom museli poskládat z několika různých lokací. Jak těžké bylo dát ho celé dohromady?
Bylo to hodně náročné, protože svět, ve kterém se film odehrává, už dneska neexistuje. Město Svit prošlo během socialismu i po sametové revoluci příšernou proměnou. Místní obyvatelé si začali baťovské domečky různě modifikovat, dodělávat si k nim dostavby, přidávat plastová okna a podobně. Tím pádem jsme tam nebyli schopní natočit ani jeden záběr a další baťovská městečka jako Partizánske pro nás taky nebyla vizuálně vyhovující. Mohli jsme tedy točit jen v areálu zlínské fabriky, kde se k dobové architektuře chovají natolik citlivě, že exteriéry i interiéry pořád zůstávají zachovalé, neporušené modernizací. Velkou část vnějších prostorů jsme si ale museli buď sami postavit, anebo je nějakým způsobem propojit.
Společenský dům jsme si kupříkladu poslepovali z pěti lokací. Při záběrech zvenčí využíváme sedmkrát zmenšený model původní stavby, dále pracujeme s přízemím budovy v její dnešní podobě, pražským Veletržním palácem, Památníkem Tomáše Bati ve Zlíně a nakonec ještě chodbou společenského domu v Otrokovicích. Ten dnes mimochodem slouží jako ubytovna pro bezdomovce. Točit tam scény ze 30. let tak bylo úplně absurdní. Museli jsme si dát velký pozor, aby všechny části vycházely přinejmenším ze stejného stylu, ideálně z tvorby jediného architekta, a aby dohromady vytvořily celek, u něhož si nikdo nevšimne žádných nesouladů.
Příběh Úsvitu stojí na detektivní zápletce. V areálu továrny se jednoho dne najde mrtvé novorozeně, které má ke zděšení dělníků mužské i ženské pohlavní orgány. V průběh děje se pak objeví ještě další intersex postava dělníka Saši. V čem pro vás otázka hermafroditismu neboli intersexuality byla zajímavá?
Především v tom, že intersex lidé se se svou odlišností narodí. Nerozhodnou se, že chtějí být jiní, oni zkrátka jiní jsou. V dnešní době najdete spoustu hlasů, které se jinakosti vysmívají. Neujasněnou genderovou identitu považují za tendenční trend mladých, kteří nemají co dělat, a tak si z nudy řeknou, že budou třeba nebinární. Právě proto mi přišlo důležité vyprávět o lidech, kteří otázku, kým se cítí být, nevyhnutelně řešit musí, a neměly by je k tomu tlačit společnost nebo systém.
Postava Saši má ženské pohlavní orgány, takže je z biologického hlediska spíše žena. Jenže se tak necítí - zaprvé byl odmalička vychováván jako muž a zadruhé se tak i cítí. Má svou vlastní duši, která by měla být rozhodující, což ale spousta dalších postav nechápe. Včetně hlavní hrdinky Heleny, která se Sašu dlouho snaží dotlačit k rozhodnutí, které sama vnímá jako správné, a až velmi pozdě jí dojde, že možná neodpovídá jeho pocitům.
Sašu v Úsvitu ztvárnil transgender neherec Richard Langdon. Jak jste ho objevili?
Objevil ho Miro Šifra na facebookové stránce slovenské iniciativy Inakosť. Rišo shodou šťastných náhod vypadá úplně stejně, jak je ve scénáři popsaná postava Saši. Když jsme tedy viděli jeho fotku, castingová režisérka Maja Hamplová ho okamžitě oslovila, jestli by se s námi nechtěl spojit na krátký videohovor, abychom mu o filmu něco málo řekli. Richard byl odvážný. Po našem společném telefonátu si nechal poslat scénář, který se ho hluboce dotkl, a přestože jako neherec vůbec nevěděl, co ho čeká, rozhodl se to s námi zkusit. Přijel z Košic do Prahy na kamerovou zkoušku, kde se poprvé setkal s představitelkou hlavní role Eliškou Křenkovou, a po ní už bylo definitivně jasné, že Sašu bude hrát právě on.
Kromě fyzické podoby měl v sobě i Sašovu plachost. Navíc je, jak už jste zmínil, transrodový člověk. I když na rozdíl od své postavy není intersex, s řadou situací, které se ve filmu odehrávají, má osobní zkušenost, což pro nás bylo důležité. Obecně si nemyslím, že by postavy z řad nejrůznějších menšin nemohli ztvárňovat herci, kteří s danou orientací či kondicí nežijí. V našem případě mi ale přišlo přínosné, aby Sašu hrál někdo, kdo ví, o čem je řeč.
Richard Langdon se tedy v některých scénách sám našel.
Ano, nejdřív jsme paradoxně natáčeli ty nejvypjatější scény a byl jsem až zaskočený, jak je v nich jistý a pevný. Ptal jsem se ho, jak je to možné, když nikdy nestál před kamerou, a Richard mi vysvětlil, že nehraje, jen si vybavuje okamžiky, kterým sám musel čelit. Všechny ty věty už totiž tisíckrát říkal lékařům i vlastní rodině. Když naopak později přišly na řadu scény, ve kterých se měl třeba jen vyděšeně podívat do rohu místnosti, tak mu to zpočátku tolik nešlo. Postupně si samozřejmě herecké techniky osvojil, protože je moc šikovný. Nejpřesvědčivější byl ale v momentech, kdy mohl být pravdivý.
Zároveň nám Richard pomohl se scénářem. Konzultovali jsme ho hned s několika transrodovými lidmi a pak jsme některé části třeba i změnili. Je pochopitelné, že já, Maja a Miro si některé situace nedokážeme tak dobře představit, protože nám chybí vlastní zkušenost. Proto je dobré spolupracovat s těmi, jichž se téma osobně týká. Ne abychom za každou cenu dodrželi inkluzivní zastoupení, spíš abychom si rozšířili obzory. Klidně můžete točit filmy o tématech, kterým nejdřív sami nerozumíte, jen byste do nich měli co nejvíc proniknout a strávit s nimi nějaký čas.
Proč jste se s Mirem Šifrou rozhodli příběh vyprávět právě z pohledu Heleny - emancipované, vzdělané ženy z lepší rodiny s neúctou k autoritám?
Jednak mi jsou ženské postavy blízké a baví mě o nich točit víc než o těch mužských a zároveň mi obzvlášť v české kinematografii komplexní ženské charaktery chybí. Helena navíc není ani emancipovaná soudobá hrdinka, jaké známe ze zahraniční produkce. Třeba ze seriálu Dámský gambit, ve kterém hlavní hrdinka po porážce ruského šachisty prochází komunistickou Moskvou, symbolicky oblečená jako bílá královna a je jí skvěle. To je spíš pohádkový obraz dobových ženských charakterů a trochu mi vadí, když se historický kontext ve filmu takhle ohýbá, aby odpovídal současným představám. Postava Heleny ale ve 30. letech klidně mohla existovat a to je mi na ní sympatické.
Matěj Chlupáček (29)
- Svůj celovečerní debut Bez doteku o dospívající dívce, která se stane objektem sexuální touhy svého nevlastního otce, natočil v sedmnácti letech. Nedokončil přitom ani střední školu a filmařinu se namísto FAMU rozhodl učit v praxi.
- Společně s castingovou režisérkou Majou Hamplovou založil produkční společnost Barletta Productions, která stojí mimo jiné za seriály Iveta a Pozadí událostí či za chystaným dokumentem o zápasníkovi Karlosi Vémolovi.
- Producentsky i režisérsky se podílel na seriálu Zrádci oceněném Českým lvem. Jeho druhý celovečerní snímek Úsvit se dostal do hlavní soutěže festivalu v Karlových Varech a chybělo málo, aby byl českým kandidátem na Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film.
Do filmu jste začlenil i edukativní pasáž, ve které pomocí animace vysvětlujete, čím se intersexualita vyznačuje, jak často se vyskytuje a jak k ní lékaři přistupují. Neměl jste obavy, jak budou diváci na osvětový podtext Úsvitu reagovat?
Neměl. Animovaná sekvence jen jasně překládá větu, kterou ve filmu říká Helena: Fámy se nejlépe zastaví vzděláním. Setkal jsem se samozřejmě s názory, že zmiňovaná pasáž podceňuje inteligenci diváků. Sám si za ní ale stojím. Úsvit totiž cílí i na mainstreamové publikum. Přál bych si, aby ho viděli i lidé, kteří by se o téma intersexuality jen tak nezajímali, ale žánr detektivky nebo prvorepubliková výpravnost je do kina přilákají.
Právě pro ně jsme tam tu edukativní pasáž zařadili. Když se řekne hermafrodit, polovina země si stále představí žížalu, což je děsivé. S lidmi, kteří o intersexualitě nemají příliš ponětí, se koneckonců setkávám i ve svých kruzích. Proto se ve filmu snažíme publikum taky vzdělávat. Nemám ale pocit, že bychom tím někomu vehementně vnucovali náš světonázor.
Žijeme v době, kdy se kolem genderových témat vedou poměrně vyhrocené kulturní války. Počítáte s tím, že i film Úsvit po premiéře vyvolá mezi konzervativními a progresivními proudy bouřlivou debatu?
Samozřejmě a doufám v to. Před pár týdny jsme film uváděli na festivalu Cinematik v Piešťanech, kde jsem viděl, jak na Úsvit reaguje slovenské publikum, kterého se teď téma jinakosti týká mnohem víc. Do sálu přišlo 670 lidí, což je fakt hodně, a už vůbec jsem nečekal, že reakce budou tak intenzivní.
Děly se tam emoční karamboly, které jsem v Česku na žádné projekci zatím nezažil. Někteří diváci film vyloženě probrečeli, což vlastně dává smysl, když v Bratislavě ani ne před rokem za bílého dne zastřelili na ulici dva homosexuály. I vzhledem k letošním parlamentním volbám je pochopitelné, že Úsvit na Slovensku vzbudil mnohem ostřejší debatu, než pravděpodobně vyvolá u nás. Pořád věřím, že je Česko o něco otevřenější.
