Hru Dobré ráno s Findou jste nejen napsal a zrežíroval, ale taky v ní sám vystupujete. Co vás přimělo vylézt na jeviště?
Měl jsem několik nočních můr, které se mi stále vracely. Jedna z nich se odehrávala v Divadle Járy Cimrmana, kde jsem měl vystoupit na pódiu jako záskok a jako jediný jsem nevěděl, co mám říkat. Všichni předpokládají, že jako syn Zdeňka Svěráka musím přece texty her znát nazpaměť, ale opak je pravdou. Přestože mám Cimrmany rád, nedovedl bych dát dohromady ani jednu repliku. Takže stojím na jevišti, herci i diváci věří, že to zvládneme, ale já vím, že až na mě přijde řada, budu mít v hlavě úplně prázdno.
A teď jste se své noční můře rozhodl postavit.
Ano, podobně jako se člověk, který se bojí létat, učí na trenažéru, aby zjistil, že ve skutečnosti o nic strašidelného nejde. Když jsme s Tomášem Klusem udělali muzikál Branický zázrak, přišlo mi najednou líto, že nemohu být na jevišti. Zatímco herci si užívali společnou souhru a reakce publika, já jsem jen seděl v hledišti a čučel. A tak jsem si v představení Dobré ráno s Findou napsal roli, kterou bych mohl sám hrát - stárnoucího docenta Háječka.
Jak se s hereckou rolí zatím sžíváte?
Zatím jsem si to zahrál třikrát a překvapilo mě, že nemám trému. Když na pódiu vystupuju sám za sebe, vždycky se bojím, abych něco nezkazil. Jsem perfekcionista. Jenže tady najednou nejsem Jan Svěrák, ale docent Háječek. Jsem schovaný v postavě, takže když mým prostřednictvím Háječek něco řekne blbě, je to jeho chyba, ne moje. Jednou už jsem měl nicméně okno. Začalo se hrát, já jsem se podíval dolů a zjistil jsem, že jsem si nevzal boty od kostýmu, ale nechal jsem si svoje civilní.
Úplně se mi z toho zapotily brýle, a když potom došlo na moji repliku, nemohl jsem si vzpomenout, co mám říct. Kolegové mi sice zezadu něco napovídali, jenže moc šeptali. Musel jsem jít tedy s pravdou ven a přiznat, že fakt nevím. Diváci se zasmáli a jelo se dál. I když jsem se dřív divadelní tvorbě věnovat nechtěl, momentálně mě baví víc než filmová. Není tak vyčerpávající a stresující a taky je svobodnější. V divadle nerozhodují žádní producenti ani programové rady. Mohu si napsat a zrežírovat, co chci. Stačí si pronajmout prostor a představení tam odehrát. Záleží jen na divácích, jestli budou ochotní přijít.
Představení se odehrává v kulisách televizního studia během ranní show, kam docent Háječek přichází pohovořit o vědomí rostlin. Nakonec se ovšem dostane třeba i k umělé inteligenci. Napsal jste si postavu tak trochu na tělo?
Ne trochu, ale úplně. Sám jsem se rostlinnou neurobiologií, tedy vnitřním životem rostlin, začal zabývat, když jsem psal seriál, ze kterého nakonec vzniklo právě Dobré ráno s Findou. Zároveň mě zajímá, jak vzhledem k umělé inteligenci definovat bytost. Všímám si, že k ní pořád přistupujeme, jako by byla jen strojem, který můžeme kdykoli vypnout. K rostlinám se taky chováme jako k materiálu, obzvlášť ke stromům, které bereme jako ještě nerozřezané dřevo. Přitom se mezi sebou dorozumívají, rostlinné tkáně dovedou přenášet informace. Pokud takové komunikační struktury existují, proč by nemohly vytvořit něco jako myšlení? Akorát na jiné úrovni, než jsou lidé schopni zachytit.
Pokud si připustíme, že rostliny mohou svým způsobem uvažovat, měli bychom se ptát, jak je to s umělou inteligencí, která má přenos informací v popisu práce. V jakou chvíli tahle entita může začít projevovat svobodnou vůli? V jaké fázi začne mít nějaký duševní život? Můžeme ji pak považovat za novou bytost? A je ta bytost jiná než my, nebo jde o transmutaci lidství, která funguje pouze na mentální úrovni? To jsou vzrušující otázky. Zdá se mi, že jako lidstvo čím dál víc blbneme. Třeba dětinštíme právě proto, abychom nástupu umělé inteligence udělali prostor. Už teď nás do jisté míry ovládá a nepochybuju, že se v tom bude stále zdokonalovat.
Pro kontext dodejme, že ve hře vystupuje taky robotka Finda, která lidem nastavuje zrcadlo. Ukazuje jim, jak jsou pokrytečtí, protože se od nich učí, přejímá jejich uvažovaní. Věříte, že by nás nástup umělé inteligence mohl přivést k sebereflexi?
Na to jsme myslím příliš pitomí. Spíš věřím, že se jí jako první chytnou největší grázlové a budou ji zneužívat k ovládání mas. Třeba Rusové už na tom jistě pracují, zdrojů z prodeje plynu a ropy na to mají dost. Myslím, že se ještě budeme divit, jak na nás strategie umělé inteligence budou fungovat. Snad si pak připustíme, že jsme ve skutečnosti hrozně jednoduší. Že se často chováme jako hmyz, který reaguje na první signální, a tak nás může kdekdo vodit za nos. Kdyby nám umělá inteligence pomohla rozklíčovat, za jaké opratě nás lze tahat, a začalo se o tom učit ve školách, možná bychom pak byli vůči těmto nástrahám odolnější. Ale to je asi naivní přání, ekonomická gramotnost už se učí a stejně si pořád bereme další půjčky.
Vaše hra pojednává taky o hyperkorektnosti. Docent Háječek se v ranní show potká mimo jiné s romským raperem, který prorazil v Dánsku a jako partnerku si pořídil právě robotku Findu. Během pořadu přijdou na přetřes rasismus, ženská emancipace i práva sexuálních menšin. K námětu vás prý přivedl kolega, který říkal, že by se do těchto témat sám neodvážil pustit.
Ano, protože se na nich už řada tvůrců spálila. Dotčené skupiny je potom na sociálních sítích ukamenovaly. Leckdo už se tak nechce ničemu podobnému vystavovat.
Vy jste se ukamenování nebál?
Spíš mě šokovalo, že ve vyspělé demokracii máme témata, do kterých není radno se pouštět. Chápu, že když je někomu čtyřicet a rád by si udržel práci třeba v televizi, nechce být ocejchovaný jako ten problematický tvůrce, nechce mít skvrnu na kádrovém posudku. Mně ale přišlo, že už jsem si svoje udělal a nemám co ztratit. Začal jsem tedy přemýšlet, o čem všem by se dnes nemělo mluvit, a najednou se přede mnou otevřelo ohromné množství témat.
Nevyjadřují stesky nad útlakem politické korektnosti někdy spíš nostalgii po dobách, kdy jsme si se sexismem, rasismem ani nerovnými právy menšin nemuseli dělat hlavu?
I to je samozřejmě možné. Když ale zůstanu u své branže, pravidla inkluze, která byla zavedená na Oscarech, mi přijdou opravdu nezdravá. Lidé, kteří mají z jakéhokoli důvodu menší příležitost uplatnění, teď musí být zahrnuti v námětu, mezi hlavními představiteli a tvůrci, nebo mít významné zastoupení ve štábu. Případně je filmaři musí vzít jako stážisty. Snímek navíc musí splnit hned několik těchto podmínek najednou, jinak se nedostane ani do nominací. Rovnocennost je bezvadná, sám jsem pro, abychom otevřeli náruč a dali všem příležitost. Pokud se ale mluví třeba o potřebě vytlačit bílého heterosexuálního muže, stává se z inkluze třídní boj. A válečná pole by mezi lidmi vznikat neměla, naopak bychom měli ploty rušit.
Zmínil jste americké Oscary. Není ale v Česku trochu jiná situace? Máte pocit, že už si tady nemůžeme dělat ze všeho legraci, jak jsme byli zvyklí?
V Česku je myslím oproti Americe tlak na hyperkorektnost teprve před vrcholem. Už teď ho ale můžeme pozorovat. Vezměte si třeba útoky na Marka Ebena, když moderuje soutěž StarDance. Podle mě je hvězdou, která se výrazně podílí na úspěchu celého pořadu. Je nesmírně inteligentní, vtipný a taktní, ale zároveň je představitelem takzvaných boomerů, což už je dneska skoro nadávka. Svým galantním humorem dráždí lidi, kteří si potrpí na hyperkorektní sterilitu. Proto dostává podobně jako další boomeři po papuli a nikdo se ho nezastane. I mně se to stalo, v recenzích na Betlémské světlo mě někteří kritici označovali za uslintaného predátora.
Kvůli plakátu s nahou Terezou Ramba?
Nejen kvůli němu. Reakce na plakát ale byly snad nejabsurdnější. Šlo tehdy o černobílý, umělecký akt, který má navíc ve filmu význam. To je přece něco úplně jiného než třeba reklama na traktor s holkou v plavkách. Společnost se začíná měnit, někdo s vámi možná tiše soucítí, ale nikdo se vás nezastane. Nejhorší věci se zpravidla dějí proto, že většina mlčí, což se v dějinách lidstva bohužel stále opakuje.
Dovedete už nad negativními ohlasy mávnout rukou, anebo se vás pořád dotýkají? Ptám se i proto, že jsme se spolu před třemi lety bavili o závislosti na úspěchu a pochvale.
Kdybych vám tvrdil, že jsem se z toho vyzenoval a je mi to jedno, tak bych lhal. Každého tvůrce zajímá, jak na jeho dílo budou lidé reagovat, a negativní ohlasy ho vždycky zraní. Proto jsem si řekl, že když mi kritika tolik vadí a když třeba na Betlémské světlo nepřišlo do kin ani dost diváků, nebudu pracovat na ničem dalším a budu mít klid. Když jste ale celý život zvyklí nasávat náměty a pak je manifestovat nějakým tvůrčím gejzírem, můžete si gejzíry jen těžko zakázat. Na jednu stranu jsem tedy pracovně zpomalil a začal si dělat radost jinde, ale zároveň si čas od času přece jenom zagejzírkuju. Ovšem s vědomím, že jsem tím dílem jen vyjádřil svoje pocity ze světa, kritici zase vyjádří ty svoje a tím naše interakce končí.
Jan Svěrák (59)
- Vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Za svůj absolventský snímek Ropáci získal v roce 1988 studentského Oscara. Nominaci na skutečného Oscara si poprvé vysloužil v roce 1992 za svůj celovečerní hraný debut Obecná škola. Poté natočil komediální fantasy Akumulátor 1 a road movie Jízda.
- V roce 1996 uvedl Kolju, se kterým už oscarovou nominaci proměnil. Následoval jeho dosud nejambicióznější film Tmavomodrý svět z roku 2001. K dokumentu se vrátil, když o tři roky později zpracoval portrét Zdeňka Svěráka s názvem Tatínek.
- V osvědčené spolupráci s otcem pokračoval také v dalších letech, kdy natočil komedii Vratné lahve (2007), dobrodružný loutkový film Kuky se vrací (2010), pohádku Tři bratři (2014), prequel Obecné školy nazvaný Po strništi bos (2017) a svůj zatím poslední snímek Betlémské světlo (2022).
- V posledních letech se věnuje i divadelní tvorbě. Zrežíroval a napsal muzikál Branický zázrak, který je k vidění v Divadle Na Fidlovačce. V Branickém divadle letos představil hru Dobré ráno s Findou, se kterou se na podzim přemístí do Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Vydal také dvě knihy - román Bohemia (2019) a osobní zápisky Světakrásy (2023).
Jedním z těch gejzírů byla i vaše loňská kniha Světakrásy, ve které se zabýváte vztahem k vlastnímu já, přírodě i něčemu nad námi. Měl jste k duchovnu blízko vždycky, anebo jste spiritualitu začal objevovat až s věkem?
Pokud jde o spiritualitu ve smyslu víry, dlouho jsem býval hrdý ateista. Po padesátce jsem se nicméně pustil do čtení literatury o lidském nitru, začal jsem cvičit pilates nebo jógu a přicházet na to, že bych se měl trochu zklidnit, obracet se více sám do sebe a méně se roztahovat do šíře. Postupně se mi všechno tak prolnulo, až jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že věřím v něco, co nás přesahuje. Ať je to, co je to. A musím říct, že to je dobrý pocit. Dost vás to uklidní.
V knize popisujete, jak se prostřednictvím meditace a dechových cvičení snažíte upozadit vlastní ego a proniknout ke svému nevědomí. Zároveň ale přiznáváte, že když jste se přestal pořád za něčím honit, přišla najednou prázdnota. Naučil jste se ji zvládat, nebo na vás občas nepříjemně dolehne?
Ani na tohle nemám jednoznačnou odpověď. Jsou dny, kdy člověk prázdnotu přivítá jako přítele, jako prostor, který může být naplněn nekonečnem možností. A pak jsou dny, kdy vás může děsit. Někdy jste už po probuzení naštvaní nebo zoufalí a potřebujete čas, abyste se toho pocitu zbavili. Snažím se, aby ty dobré dny převažovaly. Cvičení, meditace nebo procházky v přírodě většinou pomáhají, aby člověk všechno vítal.
Na závěr by se hodilo zeptat, co chystáte dál. Předpokládám ale, že jste si naordinoval žít v přítomnosti a budoucnost vůbec neplánovat.
Koncem května byla premiéra Dobrého rána s Findou. Když se mě tedy někdo zeptá, co chystám dál, sevřou se mi vnitřnosti. Vždyť jsem právě dodělal nové představení, sotva ho viděli první diváci a už se mám hnát za něčím dalším? To by snad nebylo rozumné ani zdravé. Několik let si nicméně v hlavě pohrávám s jedním nápadem na film. Až tedy budu mít zase potřebu něco tvořit, začnu ho pomalu rozepisovat. Půjdu na to ale pomaloučku, aby mi to dlouho vydrželo.
