Do Radia 1 jste přišla v roce 1993 jako devatenáctiletá redaktorka hudebního časopisu Rock & Pop. Jak vzpomínáte na první zkušenosti před mikrofonem? Měla jste trému?
No jasně, strašně jsem se styděla a příšerně jsem kuňkala. Měla jsem radost, že tam můžu být, a bavilo mě pouštět písničky, ale mluvení mi dávalo zabrat. Jednak jsem plašší povahy a taky mi můj hlas zněl divně. Slyšet sama sebe pro mě bylo fakt ukrutně nepříjemné. Hrát hudbu a nic do toho neříkat ale bohužel nešlo, takže jsem svůj ostych musela překonat.
Radio 1 se na druhou stranu neškoleným projevem dýdžejů proslavilo. Říkalo se, že základním předpokladem, jak se do vysílání dostat, je vada řeči. Zažila jste za těch 30 let moderování nějaké pokusy tenhle nedostatek eliminovat?
Vybavuju si asi dva pokusy o hlasové školení, které bylo v obou případech dobrovolné. Chtěli jsme se naučit pořádně vyslovovat, aby nám bylo lépe rozumět. Je pravda, že někteří z nás mluvili, aniž by otevírali pusu, což bylo občas na škodu. Sama jsem se na jedno z těch školení nejdřív taky hrnula, ale nedopadlo to úplně dobře. Vedla ho bývalá herečka a myslím, že byla trochu v šoku, jací lidé můžou na rozhlasové stanici moderovat.
Bylo nás poměrně hodně, přicházeli jsme za ní jeden po druhém a všichni jsme mluvili blbě. Když už jsme neměli vadu řeči jako takovou, polykali jsme kusy slov a podobně, takže se paní nestačila divit. Zároveň jsme jí kladli odpor, protože ještě ke všemu pocházela z Moravy, a přizpůsobit se její dikci tak nebylo reálné. Na mě třeba zkoušela, že bych měla měkké "i" vyslovovat jinak než tvrdé "y", na což jsem jí řekla, že nehodlám mluvit dialektem. Myslím, že z nás měla trauma.
V době vašeho příchodu už Radio 1 sídlilo v klubu Bunkr. První provizorní studio přitom mělo v podzemních prostorách pod někdejším Stalinovým památníkem na Letné. Byla jste se tam někdy podívat? Vypadalo to tam opravdu tak punkově, jak zmiňují pamětníci ve vaší knize?
Byla jsem tam, ještě když jsem Radio 1, které se původně jmenovalo Radio Stalin, jenom poslouchala. Viděla jsem i výstavu Totalitní zóna, v rámci které stanice vysílala, a vůbec se mi v prostorách tehdejšího studia nelíbilo. Na mě tam byl hrozný bordel, všude se válel prach a přišlo mi to tam fakt nechutné. Divoké časy 90. let, kdy se na nezvyklých místech pořádaly koncerty nebo improvizovaně vznikaly nové kluby, jsem přitom jinak měla ráda.
Ve studiu za dnes už zaniklým klubem Bunkr na Petrském náměstí to ale předpokládám taky bývalo divoké.
Ano, abychom se dostali do studia, museli jsme nejdřív projít celým klubem, a já jsem měla při večerních směnách vždycky strach, že mě tam nepustí. Ochranka bývala dost ostrá, protože se chtěl do Bunkru neustále někdo nacpat bez placení. Pokud šel člověk naopak vysílat brzo ráno, ještě než dorazily uklízečky, tak procházel prostorem, ve kterém lidé celou noc pili a kouřili, a lepil se k pobryndané podlaze.
V knize zaznívají legendy o tom, jak ve studiu Radia 1 přespávaly kapely nebo jak se tam různé postavičky pražské umělecké scény zastavovaly cestou z nočních tahů. Byly takové návštěvy vždycky vítaným zpestřením? Při čtení knížky jsem nabyl dojmu, že byste sama občas ocenila, kdybyste na vysílání měla větší klid.
Předně bych upozornila, že kapely v Radiu 1 přespávaly jen výjimečně. Nedá se říct, že by moderátor přišel do studia a vždycky mu tam někdo pochrupoval. Samozřejmě se stávalo, že vás během směny navštívili vaši kamarádi nebo do vysílání neplánovaně dorazila kapela, která tou dobou v Praze hrála. Dneska se už rozhovory s hudebníky nebo vystoupení v rádiu domlouvají dopředu, ale v 90. letech to bylo mnohem spontánnější. Občas se ve studiu někdo zasekl déle a vysílání se pak neslo v party módu.
Někteří z nás byli společenštější a měli radost, že je ve studiu živo, a jiní zase byli uzavřenější. Sama jsem patřila do druhé skupiny, což ale neznamená, že by mi večírky ve studiu vyloženě vadily. K tehdejší době to patřilo, je třeba si uvědomit, že Radio 1 bylo první soukromou rozhlasovou stanicí v Česku. Do roku 1990 tady fungoval jen státní rozhlas, a neměli jsme tím pádem žádný předobraz, kterým bychom se mohli řídit.
Dřív ráj alternativců, dnes prodejna praček
Radio 1 je dodnes proslulé tím, že si ve vysílání každý dýdžej může pouštět, co chce. Právě proto se stalo ostrůvkem pozitivní deviace pro vyznavače nejrůznějších alternativních žánrů. Mělo takhle odvážnou hudební dramaturgii už v době svého vzniku, kdy byly v Česku desky nezávislých muzikantů nedostatkovým zbožím?
Když jsem na knihu shromažďovala podklady, tak mě samotnou překvapilo, že jsme v začátcích hráli docela mainstreamové věci, které by dneska pravděpodobně žádný z našich moderátorů nepustil. Takoví Guns N' Roses by už třeba v současnosti na Radiu 1 nejspíš nezazněli. V porevoluční době se ale někomu z moderátorů zjevně líbili a do jisté míry za to mohl i vámi zmiňovaný nedostatek.
Proto například Josef Sedloň neustále jezdil do Anglie, odkud přivážel cédéčka zahraničních kapel, která tady na začátku 90. let ještě tolik nevycházela. Hodně nám pomohli taky dýdžejové z řad v Česku žijících cizinců, kteří do vysílání přinášeli žánry, s nimiž jsme se tady dosud nesetkávali. Třeba Aaron Kirtz, kterému z Ameriky posílal cédéčka jeho otec a který sem dostal hip hop.
V knize dokonce někteří z vašich kolegů mluví o půjčovnách cédéček, což zní z dnešního pohledu jako pravěk.
To byla divočina, která mohla fungovat jenom v chaosu 90. let. Největší půjčovna, do které jsme všichni chodili, sídlila v Datartu v Kongresovém centru na Vyšehradě. Dneska je z firmy prodejce praček, ale tehdy ji vedli lidé, kteří měli stejně jako my rádi divnou hudbu a přiváželi sem cédéčka podle svého vkusu. Člověk si tam často půjčil něco naslepo, třeba jenom proto, že měla deska zajímavý obal, a objevil díky tomu fajn muziku. Doma si cédéčko poslechl, nahrál si ho na kazetu a pak ho šel zase vrátit. Půjčovat bez licence desky za úplatu ale pochopitelně nebylo úplně košer, a většina půjčoven tak skončila, ještě než si na ně vydavatelství došlápla.
Být otrokem čísel je cesta do pekel
Když v polovině 90. let koupila Radio 1 americká společnost Metromedia, chtěla z něj udělat standardní komerční stanici, a proto načas zavedla předem dané playlisty. Dýdžejům ani posluchačům se však pevná hudební dramaturgie nelíbila. Měla jste tehdy obavy, jestli stanice ve své unikátní podobě nezanikne?
Sama jsem tenkrát do toho, co na nás noví majitelé v kanclu pečou, tolik neviděla, takže jsem nedokázala přesně odhadnout, co se s Radiem 1 stane. Samozřejmě mi ale přišlo škoda, že se vlastníci pokouší rozbourat stanici, která byla naprosto svobodná, a omezit ji nějakými pravidly. Říkala jsem si, ať si založí jiné rádio, které bude hrát mainstream, a nerozšlapávají nám naše bábovičky. Zároveň si vybavuju, jak tehdy nové vedení vybralo moderátory pro denní vysílání, které se mělo řídit playlisty, a někteří z nás na ně koukali trochu skrz prsty. Mě ani neoslovili, protože jsem zřejmě neměla projev, který by se jim do normálního rádia hodil, takže jsem žádné dilema naštěstí řešit nemusela.
Majitelé od své strategie nakonec ustoupili, takže Radio 1 zůstalo až dodnes stejně nezávislé. Jak se vůbec tak alternativní stanici za těch více než 30 let podařilo uživit? Obzvlášť v dnešní době, kdy i řada kvalitních médií podléhá tlaku na podbízivost a přizpůsobuje se internetovým clickbaitům.
Myslím, že současní majitelé už dávno pochopili, že nemá smysl Radio 1 jakkoli měnit, a že jsou naopak docela hrdí, že jsme v celém tom mediálním organismu taková zvláštní buňka. Když pominu už zmiňovaný spor ohledně playlistů, nezažila jsem za těch 30 let ze strany vlastníků žádný tlak, přestože se majitel několikrát změnil.
Přiznám se, že do účetnictví sama tolik nevidím, ale pokud vím, tak jsme na tom docela dobře. Jednak máme příjmy z běžné inzerce, kterou dostáváme v rámci mediálního domu, pod nímž fungujeme. Zároveň pro některé klienty pořád tvoříme dnes už legendární alternativnější reklamy, se kterými jsme začali v 90. letech. Evidentně se stále najdou lidé, kteří sedí v nějaké firmě na penězích a naše stanice je natolik baví, že jsou ochotní si za autorské spoty zaplatit.
O tlaku na líbivost ale samozřejmě od mnoha novinářů slýchám a je mi líto, že mu tolik redakcí podléhá, obzvlášť v kulturní žurnalistice. Když už se dneska na mainstreamovém webu dočtete o muzice, tak musí mít hudebník opravdu silný příběh. Musí to být výjimečně krásný člověk, nebo naopak jednonohý člověk, případně člověk, který někoho zabil. Pak o něm třeba někdo napíše, ale pokud je to fajn kapela složená z uzavřených lidí, kteří vypadají divně a nemají žádnou šílenou story, tak se na ni nedostane, což mi přijde škoda.
Jenže redakce potřebují vydělávat.
To samozřejmě chápu. Kolega, který pracoval v jednom z největších internetových médií, mi popisoval, jak dneska díky měřidlům návštěvnosti hned vidí, že si jeho článek přečetlo jen asi dvacet lidí, zatímco na jiný článek jich kliklo sto tisíc. Pak za ním přijde jeho nadřízený a řekne mu, ať dělá věci, u kterých budou čísla vyšší. Na druhou stranu jsem se před pár lety zúčastnila konference, kde jeden úspěšný internetový podnikatel tvůrcům obsahu radil, aby se statistikami nenechali úplně vláčet a vždycky si připomněli, s jakými hodnotami do toho původně šli, protože stát se otrokem čísel je cesta do pekel.
Jana Kománková (49)
- Od roku 1993 moderuje na nejstarší české soukromé rozhlasové stanici Radio 1, jejíž více než třicetiletou historii shrnula v knize Život v éteru.
S Kayem Buriánkem připravuje čtrnáctideník Buzz, s Petrem Soukupem vysílá jednou měsíčně pořad Sleepclubbing. - Mezi lety 1992 a 2001 působila jako redaktorka a později zástupkyně šéfredaktora v hudebním časopise Rock & Pop. V letech 2006 až 2010 vedla redakci měsíčníku Report. Posledních 13 let je šéfredaktorkou webu Proti šedi.
- Je také autorkou knihy Klub 27: Navždy mladí a spoluautorkou knih Kmeny 90, Když svatý pochodujou - 40 let Glastonbury, Beaty, bigbeaty, breakbeaty a Palác Akropolis.
Algoritmům chybí lidský rozměr
Velkými proměnami prošla za dobu existence Radia 1 i samotná hudební scéna. Koncem 90. let nastal boom elektronických žánrů, poslední roky zase vedou žebříčky streamovacích služeb rapeři a taky pomalu mizí hranice mezi alternativou a popem. Jak se na tyhle trendy daří stanici reagovat?
Myslím, že Radio 1 dává prostor jak moderátorům, kteří současné trendy hodně sledují a chtějí posluchačům přinést to nejnovější, tak těm, kteří naopak vůbec nejdou s dobou a pouští věci staré 40 let. Nedávno jsem se bavila s jedním z mladších kolegů, který celkem oprávněně říkal, že současný pop bývá často kreativnější než takzvané nezávislé kytarovky. Pro nás starší, kteří jsme zažili 90. léta, pop samozřejmě znamenal něco nepříliš objevného a alternativní scéna něco novátorského. Dneska je pop ale opravdu mnohdy divočejší než něco, co se tváří jako alternativa, byť mě samotnou tolik oslovovat nemusí.
Naší devízou je, že máme oproti jiným soukromým rádiím opravdu hodně dýdžejů - od lidí v důchodovém věku až po mladou generaci, takže se naše různorodé pohledy přirozeně doplňují. Nějaké hudební střety jsme za těch 30 let samozřejmě zažili. Starší rockeři třeba v době nástupu elektronické vlny těžce nesli, když do rádia někdo přišel s housem. Sama si pamatuju, jak mě jednu dobu bavila ostřejší elektronika a spousta lidí kroutila hlavou, proč pořád pouštím ty šílené beaty. Tohle dohadování ale svědčí o tom, jak moc máte hudbu rádi.
Nabízí se otázka, jestli má hudebně zaměřená rozhlasová stanice posluchačům v době streamovacích služeb ještě co říct. Jakou přidanou hodnotu může podle vás živé rádiové vysílání člověku přinášet, když má zároveň k dispozici algoritmy, které mu denně nabízejí nové skladby šité na míru jeho vkusu?
Sama se strojům rozhodně nebráním a nemyslím si, že musí jít nutně proti nám. Přijde mi užitečné, když mě Spotify například upozorní, že vyšla nová deska mojí oblíbené kapely, nebo mi doporučí něco dalšího, co by se mi mohlo líbit. Slyšela jsem, že v zahraničí už se dokonce pokouší o vysílání moderované umělou inteligencí. Zatím je to ale pořád jen ve fázi vývoje a samozřejmě tomu chybí lidský rozměr. Přidanou hodnotou živého vysílání je člověk, který vám o hudbě něco řekne a zároveň s vámi sdílí vlastní emoci. Přečíst něco z Wikipedie pochopitelně umí každý včetně té umělé inteligence. Moderátor vám ale může předat taky něco ze sebe.
Zorientovat se v tom obrovském množství hudby, která dneska vychází, vyžaduje spoustu času. Může se tedy hodit, když vám tu hromadu někdo přetřídí a něco vám z ní doporučí. Nebo když sestaví playlist, ve kterém skladby dostanou jiné vyznění. I tohle dnes samozřejmě zvládne umělá inteligence a je pravděpodobné, že se v tom bude dál zdokonalovat. Na rozdíl od našeho živého vysílání už ale třeba nenabízí interakci s dýdžejem. Sama mám třeba moc ráda, když nám posluchači během směny píšou a my je můžeme do éteru pozdravit. V tom jsme oproti strojům pořád napřed.
Na kontaktu s posluchači si Radio 1 koneckonců zakládalo vždycky. Říkám si, jestli jste trochu nepředznamenali éru dnešních influencerů, které jejich fanoušci často vnímají jako kamarády, přestože se nikdy osobně nesetkali.
To mě nenapadlo, ale máte pravdu. Stává se mi, že mě někde zastaví člověk, kterého jsem v životě neviděla, a má pocit, že se dlouhá léta známe, protože na něj pravidelně mluvím z rádia. Podobné situace koneckonců kdysi popisovali i herci z Nemocnice na kraji města, za kterými lidé chodili třeba s bolavými klouby.
Od vás doufám požadují jen tipy na dobrou hudbu.
To byste se divil. V noci nám do rádia docela často volali posluchači, kteří byli zoufalí ze svého života a potřebovali se někomu svěřit. Snažili jsme se je přesměrovat na linku důvěry, kde by jim pomohli odborníci, jenže si většinou chtěli povídat právě s námi. Pamatuju si, jak mi jeden z nich namítl, že operátoři linky důvěry jsou divní, kdežto já mu rozumím. Dneska už se naštěstí s podobnými případy tolik nesetkáváme.
