Jak se díváte na v poslední době stále populárnější žánr true crime, který se snaží nahlédnout do mysli sériových vrahů?
Přiznám se, že nejsem žádný velký fanda true crime, byť v něm teď sám hraju. Roli Pepy Vilímka v Metodě Markovič jsem vzal hlavně proto, že se mi líbil scénář. Na tom, jestli je seriál inspirovaný skutečnými událostmi, mi zas až tolik nezáleželo. Mám rád, když se v kriminálních příbězích práce policajtů mísí s jejich osobními životy, traumaty a problémy. Divák se pak s nimi ztotožní jako s lidmi, nejen jako s vyšetřovateli - to by bylo málo. Co se týče dopadu žánru true crime, může se stát, že lidé z podsvětí budou mít radost, že se o ně filmaři zajímají. Na druhou stranu je myslím přínosné, když diváci dostanou příležitost nahlédnout do práce kriminalistů.
Co říkáte na názor, že díky true crime seriálům můžeme obzvlášť v kontextu nedávné střelby na pražské filozofické fakultě pochopit zlo, a lépe se tak s ním vyrovnat? I takový pohled jsem totiž při pročítání recenzí Metody Markovič zaznamenal.
Někdo chce zlo pochopit a někdo je jím fascinován. Dopad true crime seriálů je tedy bohužel širší. Nevíte, kdo se na ně dívá. Z hlediska kriminalistiky, psychologie nebo medicíny jsou samozřejmě studie zvrácených jedinců prospěšné, protože vyšetřovatelům pomáhají při jejich dopadení. Nejsem si ale jistý, jestli přispívají k prevenci. True crime je přece jenom televizní žánr, není to žádná studie. Metoda Markovič navíc vypráví o něčem trochu jiném. Hojer není poháněný ani tak mstou, jako spíš sexuální frustrací. I když by se v jeho případě možná dalo mluvit o mstě na ženách.
Seriál Metoda Markovič: Hojer vychází z případu duševně zaostalého Ladislava Hojera, který na přelomu 70. a 80. let brutálně zavraždil nejméně pět žen. Narazil jste na jeho příběh už dřív, nebo jste se s ním seznámil až před natáčením?
Znal jsem ho už z dokumentární série České televize z 90. let, která se věnovala největším případům z historie československé kriminalistiky. Ladislav Hojer byl jedním z nich a v paměti mi utkvěl díky zajímavému detailu. Jeden kriminalista v dokumentu vzpomínal, jak se vlakem vraceli z policejní rekonstrukce ve slovenském Ružíně zpátky do Prahy a Ladislav Hojer během cesty usnul s hlavou na rameni Jiřího Markoviče. Říkal, že kdyby tu scénu neviděl naživo, tak by tomu nevěřil. Myslel by si, že něco takového je možné jenom ve filmu.
Když Markovič v seriálu několikanásobného vraha Ladislava Hojera vyslýchá, připomíná to chvílemi dialog otce se synem. Spočívala Markovičova metoda právě v empatii, které by tváří v tvář zlu nebyl každý schopný?
Ano, popsal jste to docela přesně. Ze svých rešerší jsem pochopil, že Markovič i s těmi největšími devianty jednal jako s lidskými bytostmi. Nikdy vůči nim neztratil elementární lidskou úctu, přestože se chovali naprosto nelidsky. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli z jeho strany nešlo jen o chytrou taktiku. Lidé, kteří Markoviče znali, ale říkali, že to nehrál, že takový skutečně byl. Mohl pochopitelně téhle své vlastnosti využít, byl by sám proti sobě, kdyby to neudělal. Prachsprostá taktika to ovšem nejspíš nebyla. Myslím, že byl opravdu milý, empatický člověk, a věřím, že tak působil na každého, kdo se s ním potkal, nejen na pachatele trestných činů.
Ladislavu Hojerovi Markovič nejspíš opravdu do jisté míry suploval tátu. Vlastní rodiče mu totiž umřeli a bráchu měl na vojně, takže už v devatenácti bydlel sám. To Jiřího Markoviče myslím dělalo velkým člověkem. Nezpronevěřil se spravedlnosti ani nikomu nenadržoval, jen se na pachatele díval s větším nadhledem, jakkoli absurdně to může znít. V rámci natáčení jsme spolupracovali s kriminalisty, kteří se s Markovičem znali a učili nás, jak se vede výslech nebo jak vypadá rekonstrukce na místě činu. Když jsme se jich ptali, v čem byl Markovič tak výjimečný, bylo vtipné, jak všichni ve vteřině s takovým zasněným, obdivným výrazem, pronesli: "Jó, s tím se musí člověk narodit." Měl zkrátka dar a dokázal ho dobře využít.
Petr Uhlík hraje prosťáčka Hojera tak přesvědčivě, že z toho citlivějším divákům nemusí být vůbec dobře. Obzvlášť když pak jeho děsivé činy vidí v kontrastu s cestami vyšetřovatelů na místa činu, které někdy působí spíš jako školní výlety. Dolehla tahle absurdní temnota i na vás?
Ano, ponořil jsem se do ní, už když jsem se na internetu pídil po veškerých detailech, které se k případu Hojer daly najít, a dostával jsem se pořád hlouběji. Pak přišly na řadu zkoušky a režisér Pavel Soukup i další lidé z produkce mi už dopředu slibovali, že pro Hojera našli perfektního protagonistu. Když jsem potom Peťu Uhlíka v roli viděl, hned jsem věděl, že to tam má. Podařilo se mu Hojera vystihnout v celé jeho ambivalenci. Jak na to šel, už je ale otázka na něj.
Sám v seriálu hrajete kriminalistu Josefa Vilímka, což je nejbližší parťák vyšetřovatele Jiřího Markoviče. Má vaše postava podobně jako hlavní hrdina skutečný předobraz?
Ano, jenom má na rozdíl od Jiřího Markoviče i Ladislava Hojera pozměněné jméno. Skutečný kolega Jiřího Markoviče se jmenoval Antonín Jarolímek, byl to operativec u kriminální policie a pracoval mimo jiné právě na případu Hojer. Diváci ho dokonce můžou zahlédnout v titulkové sekvenci, kde jsou vidět reálné záběry z policejních rekonstrukcí pořízené na osmičkovou kameru. Je to ten velký člověk s beranicí na hlavě, který stojí hned vedle Jiřího Markoviče.
Zatímco Jiří Markovič v seriálu zastává spíš klidnou sílu, postava Josefa Vilímka vyznívá jako policajt, který umí prásknout do stolu. Tušíte, jestli měl prudší povahu i Antonín Jarolímek?
Největší důraz na věrohodnost skutečným předobrazům kladli scenárista Jarda Hruška a režisér Pavel Soukup u postav Jiřího Markoviče a Ladislava Hojera. Josefa Vilímka si naopak více uzpůsobili, aby do příběhu vnášel vedlejší dramatickou linii. Všechno, co Vilímek v seriálu prožívá, je tedy vymyšlené. Když jsme nicméně mluvili s kriminalisty, kteří s Markovičem pracovali, říkali nám, že i Antonín Jarolímek dokázal být pruďas.
Markovič v seriálu Hojera vyslýchá snad dva roky a nechce přestat, dokud o jeho vraždění i motivech nezjistí všechno, přestože práce na případu postupně začíná negativně zasahovat do jeho osobního života. Je vám jeho zarputilý perfekcionismus blízký, nebo se podobně jako Josef Vilímek k pracovní morálce stavíte o něco střízlivěji?
Zatím mám bohužel blíž k přístupu Jiřího Markoviče, postupně se ale snažím přibližovat spíš k Pepovi Vilímkovi. Nejlepší by byl přístup Pepy Vilímka s výsledky Jiřího Markoviče.
Na rozhovor jste dorazil krátce po několikadenním natáčení. Pokud se nepletu, pracujete s režisérem Markem Najbrtem na televizním filmu o Bedřichu Smetanovi, ve kterém hrajete právě slavného skladatele.
Ano, proto jsem taky přišel oholený. Podobě Bedřicha Smetany je můj sestřih sice hodně vzdálený, jenže tak vypadám proto, že na mě celou masku lepí až na place.
Předcházela roli Bedřicha Smetany podobně náročná příprava, jako když jste hrál Emila Zátopka, nebo se skladatel ztvárňuje o poznání snadněji než vrcholový atlet?
Obě role mají svou náročnost a hloubku. Pokud mají něco společného, pak to, že Emil Zátopek i Bedřich Smetana se stali legendami, které všichni známe a vnímáme je spíš jako busty nebo historické pomníky. Jako herec je ale takhle brát nesmíte, musíte naopak zjistit, jací to byli chlapi. Přehnaná úcta by vám v tom mohla bránit, protože se může snadno proměnit ve strach. Už samotný scénář Martina Šafrána a přístup režiséra Marka Najbrta ostatně na Smetanu pohlíží jako na normálního člověka s veškerými jeho potřebami, touhami, traumaty a slabostmi.
Obě role pak samozřejmě vyžadují i jistou technickou zdatnost. Byť jsem byl před Zátopkem sportovně disponovaný, musel jsem asi čtyři roky běhat, abych se dostal do formy. Při natáčení filmu o Bedřichu Smetanovi je pro mě zase výhodou, že jsem hrál dvanáct let na klavír. Samozřejmě jsem už ale klavírně docela zakrněl a některé skladby jsou tak složité, že tam moje úroveň nesahá. Jiřinkovou polku jsem se ještě naučil, ostatní věci už ovšem ve filmu hraje klavírista Stanislav Gallin. Za Honzou Chalupeckým jsem pak chodil na lekce dirigování, protože Smetana byl taky dirigent v Prozatímním divadle. A ještě jsme s mými kolegy museli zvládnout dobovou polku, v jedné scéně tancujeme na Skočnou z Prodané nevěsty.
Zmiňoval jste, že chcete Smetanu ukázat jako člověka z masa a kostí. V jednom rozhovoru jste dokonce naznačoval, že nebyl žádný beránek. V čem tedy může jeho životní příběh diváky překvapit?
Smetana byl myslím dost citlivý, možná až přecitlivělý člověk, který ve svém životě potřeboval emoce, lásku, vášeň a blízkost milovaných lidí. Když si přečtete třeba jeho deníkové zápisky z doby, kdy mu bylo mezi šestnácti a osmnácti let a studoval na gymnáziu v Plzni, narazíte na vášnivé výkřiky i prokletí nešťastných lásek. Zároveň trpěl mindrákem kvůli svému malému vzrůstu. Z toho nejspíš pramenila jeho sveřepost a urputnost. Obojí ale stonásobně převyšoval jeho obrovský talent.
O tom, že Smetana nebyl žádný kliďas, koneckonců svědčí i jeho hudba. Pusťte si Z českých luhů a hájů nebo Prodanou nevěstu. Ta díla mají takovou emoční hloubku a ve druhém případě takové tempo, jako kdyby se člověk v Praze rozběhl a skončil až někde u Chebu. Jsou brilantním otiskem Bedřichovy duše.
Poslouchal jste vážnou hudbu už dřív, nebo jste jí přišel na chuť až díky roli Bedřicha Smetany?
Tím, že jsem se v sedmi letech začal učit na klavír, byl jsem vážnou hudbou odmalička obklopený. Hrál jsem všechny možné menuety, etudy, Bacha, Strausse a tak dále. Přestože jsem klasiku nijak zvlášť nehltal a nešel jsem do hloubky, některé melodie a motivy mě už v dětství zasáhly a nikdy mě neopustily. Když tedy vážnou hudbu slyším, rozhodně ji nevypínám. Všechny ostatní žánry jsou na ní navíc chtě nechtě postavené. Do hudby Bedřicha Smetany jsem se teď samozřejmě položil o to víc, poznal jsem ji mnohem detailněji a sám pro sebe jsem si ji nazval urputnou snahou o dokonalost.
Ještě víc než vážné hudbě ale přece jenom holdujete hip hopu. Dokonce jste si před časem střihl rapovou sloku na desce Filipa Konvalinky ze skupiny Pio Squad. Kdy jste s rapováním začal?
Fandou rapu jsem se stal někdy ve svých třinácti čtrnácti letech. Začalo to tím, že jsem se zamiloval do dua Kris Kross a jejich hitu Jump. Pak jsem přešel ke kapelám Cypress Hill, Public Enemy, Naughty by Nature nebo House of Pain. K českému rapu jsem se dostal až později, vyrůstal jsem na tom americkém. Vždycky jsem byl ale jenom posluchač, první popud, abych sám začal rapovat, přišel až zvenku, právě od Filipa Konvalinky.
Napsal mi, že chystá sólové album a že by byl rád, kdyby mu na něm hostoval někdo mimo rapovou komunitu. Věděl o mně, že jsem fanoušek hiphopu, protože jsem jeho skupině Pio Squad kdysi na koncertě v Lucerna Music Baru křtil desku Stromy v bouři. Dlouho jsem ho odmítal, říkal jsem mu, že mám hiphop natolik rád, že ho nechci prznit. Nakonec mě ale přece jenom přemluvil.
Musel jste rapování trénovat doma před zrcadlem, nebo vám to šlo samo od sebe?
Rap se natrénovat nedá, ten musí mít člověk přirozeně v sobě. Musíte cítit rytmus a pak do něj plivat tu flow. Jak na to jdete, už je na vás. Je to hra.
V Dejvickém divadle od loňského roku hrajete v představení Kde je ta ryba? režiséra Davida Ondříčka, což je tak trochu muzikál. Rapujete i tam?
Ano, dokonce tam v jednom tracku rapujeme úplně všichni. Někdo si svou sloku napsal sám, někomu ji napsal David Ondříček. Do toho nám v představení hraje naživo kapela Hm… v čele s Markem Doubravou, máme tam basu, klavír i bicí. Kde je ta ryba? je záměrně přiblblá komedie, hra s pokleslým žánrem, která ve velké míře vznikala improvizací.
Kdo je v Dejvickém divadle nejlepší raper?
Moje ego mi říká, že já. Mám ale jednoho silného konkurenta - a to je Pavel Šimčík.
Václav Neužil (44)
- Vystudoval činoherní herectví na JAMU. Po škole působil jednu sezónu v Národním divadle v Brně, následující sezónu strávil v HaDivadle a v roce 2006 se stal členem souboru Dejvického divadla. Za roli Mugsyho v inscenaci Dealer’s Choice získal Cenu Thálie.
- Zahrál si v pohádce Sedmero krkavců, dramatech Bába z ledu a Národní třída či seriálech Čtvrtá hvězda, Svět pod hlavou, Dabing Street a Zkáza Dejvického divadla. Za hlavní roli ve filmu Zátopek získal Českého lva i Cenu české filmové kritiky.
- V poslední době ho diváci mohli vidět jako Ctibora Nováka ve filmu Bratři nebo v roli agenta Mansfelda ve sci-fi Bod obnovy, která mu vynesla další nominaci na Českého lva. Nejnověji účinkuje v seriálu Metoda Markovič: Hojer na platformě Voyo a natáčí film o Bedřichu Smetanovi pro Českou televizi.
Vraťme se k filmu. Momentálně jste nominovaný na Českého lva za vedlejší mužskou roli agenta Mansfelda ve sci-fi Bod obnovy. Potěšilo vás, že jste si mohl v tuzemsku nepříliš rozšířený žánr vyzkoušet?
Určitě. Přiznám se ale, že jsem v žánru sci-fi zatím zelenáč. Četl jsem snad jenom Arthura C. Clarkea, ke kterému jsem se dostal jako interpret jedné jeho audioknihy. Když mě tedy režisér Robert Hloz obsadil do Bodu obnovy, objevil jsem díky tomu nový svět. Zjistil jsem, že sci-fi nabízí obrovské pole působnosti, že je v něm prostor pro komedii, dystopii i filozofii. Vnímám ho jako takový myšlenkový trenažér, díky němuž si můžeme představit, čeho všeho bude lidstvo jednou schopné, a zároveň reflektovat náš život tady a teď. Proto bych svoje manko v žánru sci-fi rád dohnal.
Když zůstaneme v naší nudné současnosti, fascinuje vás například nedávný pokrok na poli umělé inteligence, nebo si nejnovější technologie držíte od těla?
Sám si je teď sice držím od těla, ale nevylučuju, že když se v budoucnu setkáme nad nějakým dalším rozhovorem, budu už mluvit jinak. To, co dneska někteří z nás odmítají, může být za pár let klidně běžnou součástí našich životů. V umělecké branži nás ale myslím umělá inteligence nikdy úplně nenahradí. Tam je přece jenom důležitý ten jedinečný, nezaměnitelný rukopis osobností. Samozřejmě můžou vznikat díla, která je budou věrohodně imitovat, a nikdo nic nepozná. Pro mě je ovšem v umění zásadní chyba a ta napodobit nejde. Proto vnímám potenciální působení umělé inteligence v oblasti umění jako dietní placebo. Může být nicméně dobrým pomocníkem. Když to bude náš pes, bude to v pohodě.
Na závěr mi prozraďte, jestli vás diváci kromě filmu o Bedřichu Smetanovi uvidí ještě někde jinde.
Hodně se těším na film, který jsem točil loni v létě a do kin by měl jít příští rok. Je to celovečerní debut režiséra Ondry Hudečka s pracovním názvem Poberta, černá komedie z doby covidu. Odehrává se ve Strážnici a mluvíme tam slováckým nářečím. Pobertu neboli zlodějíčka hraje Matyáš Řezníček, já jsem dostal roli jeho otčíma, největšího kokota v celém příběhu. Mám ohromnou radost, že vznikl film, který se vymyká českým pseudokomediím, jimiž jsou v posledních letech kina tak zaplavená. Film, který je vtipný, ale zároveň mrazivý.
