Máte ze sucha a klimatických změn obecně obavy?
Samozřejmě si uvědomuju, že to je velký prů*er, a dlouhodobě dodržuju aspoň nezbytné minimum, abych ten prů*er nezhoršoval. Tím myslím třídění odpadu a podobně. Na druhou stranu dál žiju, jak umím. Žádný velký aktivista nejsem.
Ve filmu Sucho režiséra Bohdana Slámy hrajete velkostatkáře Viktora, který vlastní rozsáhlé monokulturní lány a ničí půdu chemickými hnojivy. Přesto jsem měl možná i díky vašemu hereckému výkonu pocit, že je v jádru dobrák. Jak ho vnímáte vy?
Dobrák asi je. Celý život se chce vymezit vůči svému otci, který polnosti v 90. letech výhodně skoupil od zanikajících družstev. Zároveň se ale ve všem řídí podle státních regulí. Proto má pocit, že nedělá nic špatného. Stát nijak zvlášť neprosazuje, aby se pole nechala načas ležet ladem, a půda se tak úplně nezlikvidovala. Není tedy divu, že se najdou zemědělci, jako je Viktor, kteří lány sypou chemikáliemi, aby se neustále vytvářel ekonomický růst. Jak Viktor sám říká, dává spoustě lidí ve své vesnici práci a v tom vidí dobro.
Viktorův protipól v Suchu představuje bývalý ajťák Josef, který svou rodinu vede k životu bez jakýchkoli moderních vymožeností. Dětem zakazuje mobily a počítače, manželce nechce pořídit ani pračku a svému sousedovi nemůže přijít na jméno. Považujete jeho přístup za bláznivou utopii, nebo mu svým způsobem rozumíte?
Přestože k němu mám jisté sympatie, přijde mi zároveň příliš dogmatický a hlavně do svého dogmatu zatahuje taky svou manželku a děti. Pokud Josef svou dospívající dceru posílá do normální školy, zdá se mi trochu zhoubné, když se ji zároveň snaží od materiálního světa a sociálních sítí držet odstřiženou. Film ukazuje, že by se obě strany měly především přestat hádat, vyčítat si, co ten druhý dělá špatně, a místo toho hledat konsensus. To samé ostatně platí v politice. Opozice spotřebuje spoustu energie, aby se vymezila vůči vládě, a naopak. Pokud mezi nimi ale nenastane dialog, tak to stejně nikam nepovede. A nemyslím tím všeobjímající lásku, zas takový romantik nejsem.
Je pravda, že Josef jde v přírodním způsobu života až do extrému. Malé útěky mimo civilizaci jsou ale v dnešní příliš rychlé, stresující a přetechnizované době čím dál oblíbenější. Ukázalo se to třeba za covidu, kdy řada lidí vyjela z města na chalupu. Nemíváte někdy taky sto chutí zmizet do lesů?
Určitě. S manželkou a dětmi jsme si už před šesti lety pořídili chalupu v malé osadě u Dobříše, takže jsme se tam za covidu snažili trávit co nejvíc času a vracíme se tam, kdykoli můžeme. Až nám děti vyletí z hnízda, plánujeme tam se ženou být ještě víc. Sám jsem přece jenom pořád zvyklý na městský život, takže je otázka, jestli bych se na venkov dokázal přesunout natrvalo. Rozhodně ale patřím mezi lidi, kteří si tam rádi odpočinou.
Jednak se mi líbí, že mohu jít na procházku do lesa, a taky si rád propláchnu myšlenky při manuální práci. Vždycky jsem byl kutil, takže mě baví, když mohu něco vyrábět. Jen se mi to v poslední době tolik nedaří, protože se musím v jednom kuse připravovat na nějaké herecké projekty. Než jsem ale šel za vámi na rozhovor, měl jsem zrovna volných deset minut, tak jsem si řekl, že doma ještě přesadím kytku. Sliboval jsem si to už dlouho a pořád jsem to odkládal. Když jsem byl uprostřed činnosti, znova jsem si připomněl, jak skvělý je to relax.
Vraťme se ještě k filmu Sucho. Důležitou úlohu v něm sehrávají taky Viktorův syn a Josefova dcera, kteří se bouří nejen proti svým rodičům, ale taky proti drancování planety fosilním průmyslem a účastní se protestů klimatických aktivistů. Kdybyste dnes byl v jejich věku, připojil byste se k nim taky? Je v mládí jistý radikalismus přirozený?
Myslím, že ano. Když jste teenager, probíhají vám v mozku chemické reakce, které vás k nějakému radikalismu přirozeně vedou. Pak už je jen otázka, kde si ten vzdor vybijete. Sám jsem taky protestoval, i když jinak. Dospíval jsem v 80. letech, kdy jsme se spolužáky na střední škole byli skoro všichni metalisti. Nešlo přitom jen o hudbu, která někoho bavila víc a někoho méně, ale taky o revoltu vůči bolševickému státu. Kdybych byl tedy puberťák dneska, třeba bych se zase přidal ke klimatickým aktivistům a vymezoval se vůči fosilnímu průmyslu. Rozhodně je nijak neodsuzuju.
Syn teď chodí do osmé třídy a dcera je v šesté, takže jsou oba ve věku, kdy o ně mám v některých věcech trochu strach. Zároveň si uvědomuju, jak je období objevování fascinující, a přeju jim, aby si tohle dobrodružství co nejvíc užili. Hledám tedy balanc, abych jim byl jako rodič co nejlepším průvodcem, a to je strašně těžké. Obzvlášť když si zvolíte povolání, ve kterém si víceméně pořád hrajete. Sám jsem uvnitř trochu zastydlá osobnost a najednou je ze mě tatínek, který má vychovávat teenagery. Přiznávám, že to vždycky nezvládám úplně nejlépe, ale zatím dobrý - děti se učí, nechlastají, nekouří, nefetují ani nedělají jiné hrůzostrašné věci.
Před chvílí jste se dotkl politiky. Když jste ještě točil satirický seriál Kancelář Blaník, přiznával jste, že jste býval z politických kauz někdy už unavený a nechtělo se vám do nich nořit. Jak to s veřejným děním máte teď, když si od Tondy Blaníka dáváte pauzu?
Prezidentské volby jsem na začátku loňského roku silně prožíval, stejně jako jsem předtím silně prožíval poslední volby do Poslanecké sněmovny. Po nich jsem se ale od politiky úplně odřízl - nejdřív na týden, pak na delší dobu a ohromně mi to vyhovovalo. Nicméně rok se s rokem sešel a už jsem zase v tom. Není totiž vyloučené, že Blaníka začneme opět natáčet. Politickou situaci tedy sleduju, nejsem z ní úplně veselý, ale zatím na mě naštěstí nemá tak negativní vliv.
Jak pravděpodobné je, že se po zatím poslední řadě, kterou jste točili za covidu, k Blaníkovi vrátíte?
Původně jsme se k němu plánovali vrátit už před dvěma lety. Měli jsme připravenou novou sérii s novým přístupem. Nejdřív jsme seriál točili na pomezí čtvrt roku, kdy jsme co čtrnáct dní dělali dva díly. Na rok 2022 jsme si naplánovali další řadu zaměřenou na novou vládní partu, kterou bychom naopak natočili v tahu, během dvou týdnů. Chtěli jsme přijít s více nadčasovými úvahami o politických kauzách a pokusit se Blaníkův styl trochu změnit. Jenomže potom Rusko napadlo Ukrajinu, a tak jsme do série z etických důvodů nešli.
Systém natáčení jsme se rozhodli změnit i proto, že členové našeho tvůrčího týmu byli během covidu rádi za každou pracovní nabídku a začali vstupovat do jiných projektů. Na Blaníka jsme tak najednou měli čím dál méně času a těžko se nám vymýšlely termíny, kdy bychom se mohli všichni sejít. Ne že by nám Blaník vůbec nevydělával. Sám o sobě by nás ale neuživil, je to taková normálně, podprůměrně placená práce. Každopádně jsme nezemřeli a doufám, že 17. listopadu 2024 nastane nová éra.
Teď jste myslím spoustu diváků navnadil. Kancelář Blaník se stala osvědčeným ventilem frustrace z české politické scény a vzhledem k počínání současné vlády byste o náměty jistě neměli nouzi.
Kdybych vám měl vyprávět, co jsme tehdy měli vymyšlené… Doteď mě mrzí, že nám do toho Putin hodil vidle. Byli jsme připravení, na nové partě by nezůstala nit suchá. A to vláda tehdy ještě neměla takovou nedůvěru jako dneska. Ne že by mi to dělalo radost, jako občana mě to samozřejmě mrzí. Už kdysi dávno jsme si nicméně řekli, že nebudeme nikomu nadržovat, a například takový ministr spravedlnosti rozhodně není osoba, ze které by nevypadl nějaký zajímavý materiál.
Loni jste po letech na volné noze nastoupil do stálého angažmá v Národním divadle. Co vás do místního činoherního souboru přilákalo?
Bylo to hlavně režijní duo SKUTR, se kterým jsem za posledních patnáct let asi šestkrát spolupracoval. Když převzali vedení činohry a nabídli mi, ať se k souboru přidám, říkal jsem si, kdy jindy vstoupit do Národního divadla než právě teď. Poprvé jsem tam hostoval v rámci inscenace Human Locomotion, kterou jsme před deseti lety dělali právě s dvojicí SKUTR. Podruhé s režisérkou Eliškou Říhovou a představením Všem se nám uleví. Obojí jsme hráli v Laterně magice. Celý život jsem se ale toužil podívat taky do historické budovy a teď jsem šťastný, že jsem nabídku na plný úvazek přijal. Nedávno jsme měli premiéru Hamleta a teď jsme zase začali zkoušet Mefista od Klause Manna.
Než jste se přestěhoval do Prahy, strávil jste dvanáct let v souboru brněnského HaDivadla, kam vás vzali hned po studiích na JAMU. Nakolik se angažmá v Národním divadle od práce na malé, alternativní scéně liší?
Mám štěstí, že na každé inscenaci, kterou jsem zatím zkoušel, spolupracovala řada mých kamarádů. Po lidské stránce mi tedy nepřipadá, že bych se ocitl ve výrazně jiné společnosti, než jakou znám z menší scény. Hrát v historické budově je ale samozřejmě jiné z technického hlediska. Najednou musíte obsáhnout mnohem větší prostor. Zatímco v HaDivadle stačilo mrknout okem a posunout se o deset centimetrů, v Národním divadle se musíte pohnout o tři metry a používat daleko výraznější gesta. Můj kolega Ondra Pavelka na druhou stranu taky vzešel z malých scén - působil v Divadle na okraji nebo v Rubínu - a přesto dokáže hereckou drobnokresbu přenést i na velké jeviště. Beru to tedy jako výzvu.
Marek Daniel (52)
- Vystudoval dřevařskou průmyslovku ve Volyni. Po maturitě nastoupil na JAMU, kde začínal na Katedře alternativního a loutkového divadla a později přešel na Katedru činoherního divadla. V polovině 90. let získal stálé angažmá v brněnském HaDivadle, kde strávil dvanáct let.
- Ve stejné době dostal malou roli v oscarovém filmu Kolja. Výrazněji pak na stříbrném plátně zazářil v nultých letech ve snímcích Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel Bohdana Slámy, dramatu Paralelní světy Petra Václava či komedii Nuda v Brně Vladimíra Morávka.
- Hlavní role ve filmu Protektor Marka Najbrta mu vynesla nominaci na Českého lva. Se stejným režisérem následně natočil také komedii Polski film nebo pohádku Čertí Brko. Spolupracovali pak i na satirickém seriálu Kancelář Blaník, který původně vznikl pro internetovou televizi Stream.cz.
- Poslední dobou ho diváci mohli vidět na obrazovkách České televize ve druhé řadě seriálu Osada, ale i na scénách Národního divadla, kam loni nastoupil do stálého angažmá. Účinkuje rovněž v jedné z hlavních rolí filmu Sucho, který kina promítají od půlky letošního února.
Do brněnského HaDivadla jste kdysi nastupoval se svými spolužáky Pavlem Liškou, Josefem Poláškem a Tomášem Matonohou. Všichni jste pak začali vystupovat v pořadu Na stojáka. Co vás ke stand-upům přivedlo?
Když Ondřej Trojan jako producent zakládal pro HBO pořad Na stojáka, dělali jsme v HaDivadle už několikátým rokem kabaret Komediograf a zároveň jsme pořádali takzvaný Souboj Titánů mezi námi a divadlem Sklep. A protože Ondřej působil ve Sklepě, oslovil pro začátek primárně herce ze Sklepa a z Komediografu. V roce 2006 jsme tedy všichni vstoupili do Na stojáka a zatímco Pavla Lišku stand-upy nakonec tolik nechytily, já, Polášek a Matonoha jsme se tam udrželi celkem dlouho.
Jednak nás to bavilo a taky se z toho stal docela příjemný kšeft. Do oblastních kulturáků jsme jezdili vlastními auty, nepotřebovali jsme vlastní osvětlovače ani zvukaře, stačilo zapnout mikrofon. Náklady byly poměrně nízké a výplata slušná. Dneska už ale na stand-upy bohužel nemám čas a taky se o ně po covidu snížil zájem, takže mi je pořadatelé ani tak často nenabízí. Zároveň jsem líný. Sednout k papíru a začít ze sebe něco sypat je docela frajeřina.
Stíháte aspoň sledovat stand-upy svých kolegů?
Občas dostanu záchvat, a když mám méně práce, udělám si stand-upový večer. Podívám se na Comedy Club a v návalech sleduju taky komiky ze zahraničí. Pokud je někdo, u koho se těším na každý nový stand-up, tak je to Ricky Gervais. To je pro mě král současných stand-upů.
Žijeme v době, kdy Ricky Gervais, ale i další zahraniční stand-up komici sklízí kritiku za to, že nejsou dostatečně citliví vůči nejrůznějším společenským menšinám. Jak se na debatu o takzvané politické korektnosti díváte vy?
Pokud budu vycházet ze stand-upů, které jsem od Rickyho Gervaise viděl, přijdou mi naopak velice uctivé. Někomu se mohou zdát nekorektní, ale rozhodně nejsou zlé, natož nehumánní. Jenom lidi vrací zpátky na zem. Když to hodně přeženu, připadá mi absurdní, že někdo ve jménu práva na vlastní identitu vyžaduje, aby se mu říkalo apačský vrtulník.
V pořádku, ať si každý dělá, co chce. Možná jsem jenom starý a nerozumím dnešní generaci. Stejně jako můj táta nerozuměl mně, když jsem mu v době dospívání pustil death metal a vysvětloval jsem mu, že ten rachot je v podstatě vážná hudba. Z čeho jiného si má ale člověk dělat legraci než z věcí, které považuje za nesmysl? I kdyby byl můj pohled scestný, legraci bychom si přece měli dělat ze všeho. Co jiného nám zbývá než humor?
