Historické centrum Českého Krumlova přirovnáváte k sociálně vyloučeným lokalitám, jako je například brněnský Cejl. V čem jsou si tato dvě na první pohled zcela rozdílná místa podobná?
Samozřejmě se na to musíte dívat trošku s nadsázkou a uvažovat o místě především v rámci vztahů. Hned po příjezdu do Českého Krumlova jsem si nemohla nevšimnout tří základních věcí, při nichž jsem si podobnost uvědomila. Domy, ve kterých nikdo nežije, obchody se zbožím, které nikdo nepotřebuje, ulice, kde se lidé spíš vzájemně vyhýbají. Později jsem zjistila, že těch podobností je ještě mnohem více.
A to jakých?
Brněnská oblast Cejlu byla historicky několikrát vysídlená, Krumlov je na tom stejně. Historické centrum Krumlova bylo před rokem 1989 zabydlené převážně romskou komunitou, po revoluci se začalo kompletně měnit a většina těchto obyvatel se musela přestěhovat do okolních sídlišť. Kolem Cejlu si neustále někdo stěžuje na nedostatek laviček, ale když jsme se tím začala zabývat, tak jsem zjistila, že se místní vlastně obávají, že na nich budou sedět Romové a bude tam hluk. Přesně to stejné jsem zaregistrovala v Krumlově s turisty. Požádala jsem radnici o další lavičky do historického centra, aby se dalo v ulicích sedět. Po pár dnech začaly lavičky kolovat po městě, protože je vlastně nikdo moc nechtěl - turisté pak sedí místním před domem a je tam do noci hluk. A taky musím zmínit, že na obou dvou místech je výrazně přítomen princip krádeže.
V případě Cejlu zřejmě narážíte na negativní pověsti, které o této části města v Brně kolují. Jak se ale objevuje princip krádeže v Českém Krumlově?
Krumlov je pro řadu místních vnímám jako ukradené město a lidé se skutečně vzájemně odcizili. Můžeme se ptát, zda turisté ukradli místním centrum, nebo si ho místní ukradli sami, ale to je na delší debatu. V každém případě, když se podíváte na ceny zboží v některých obchodech, hospodách a penzionech v centru, porozumíte větě, kterou jsem v ulicích několikrát zaslechla: "To jsou teda zloději!". Já tento stav tímto nehodnotím, jak mi pořád někdo podsouvá, snažím jen popsat, jak jsem ho několikrát během pár měsíců zažila na vlastní kůži.
Měl projekt UNES-CO primárně "vzbudit Krumlováky", aby začali o problémech souvisejících s masovým turismem vzájemně komunikovat?
Projekt není primárně o Českém Krumlově, ale o všech městech, která mají s turismem problém. Rovnováhu mezi turismem a "normálním" životem v centru řeší řada měst a řada dalších ho začne řešit v budoucnu. Lidé nepřestanou cestovat. Naopak. Lidí, kteří si budou moci cestování dovolit, ještě přibude.
Můj projekt má několik cílů, snažím se nejen pomocí netradičního experimentu ukázat, jak funguje turisticky přetížené město, jeho kvality i problémy, ale především poukázat na turismus obecně.
Proto jsem i v prvním katalogu (závěrečná kniha vyjde na jaře 2019, pozn. red.) zkoumala problémy v řadě evropských měst včetně Benátek, kde je teď projekt vystavený. Bylo by nefér říct, že se Krumlováci o problému turismu nebaví, bylo to i jedno z klíčových témat při vzniku jejich strategického plánu. Ale problém takových míst nemá jednoduché řešení, neví si s ním rady vlastně nikdo. V Benátkách jsou sice v regulacích dopředu, ale zdaleka to nestačí.
V Českém Krumlově jste rovněž absolvovala celou řadu rozhovorů s místními. Jak Krumlováci život s turisty vnímají?
Především mě překvapilo, že velká většina mi rovnou řekla, ať se o nic nesnažím, že už se nedá nic dělat. Ta rezignace mě zarazila a zjišťovala jsem její příčiny. Došla jsem k tomu, že když dlouho v určitém místě žijete, řadu věcí přestanete vidět. I proto mi přišlo důležité přinést impulz odjinud a v ukradeném městě centrum symbolicky skutečně "ukrást". To znamená nechat tam bydlet rodiny z úplně jiných míst. Tento záměr měl provokovat a vyvolávat diskusi i s těmi, kteří se o centrum už přestali zajímat. A to se skutečně podařilo.
V diskusích na sociálních sítích často zaznívalo, že jste Krumlovákům nastavila zrcadlo. Vnímáte to stejně?
Projekt ještě není hotový, pořád na něm pracuju. Výsledky v podobě knihy, výstavy a mezinárodní konference v Národní galerii budou až na jaře 2019, teď je ještě moc brzo říct, co se mi podařilo a co ne. Zrcadlo se nastavit snažím, ale to určitě nestačí, to je pouze jedna část mé práce.
Některé vaše projekty v minulosti vzbudily i hodně negativní reakce. Bylo to tak i v případě UNES-CO?
Příval negativních reakcí v Krumlově mě překvapil jak svou zlobou na sociálních sítích, tak naprostou neinformovaností občanů, i přesto že se o projektu psalo a mluvilo všude. Medializace projektu přinesla spoustu nedorozumění, některá média záměrně zkreslovala a překrucovala smysl projektu, jiná uváděla naprosté lži, například že v centru zaměstnávám herce, nebo o výši honoráře, já jsem vyplácela pouze minimální mzdu. Za zmínku jistě stojí i udání na úřad práce, podle kterého jsem zaměstnávala děti a nutila je být třeba hodinu na slunci. Kvůli tomuto nesmyslu chodila na moje rodiny kontrola, musela jsem psát vysvětlující zprávy. Skončilo to tak, že moje rodina se mnou už do Českého Krumlova jezdit nechce.
V diskusích na Facebooku se také často probíralo financování projektu. Odkud tedy peníze pocházejí?
S projektem jsem vyhrála veřejnou soutěž v Národní galerii na prezentaci na bienále architektury a hlavní částka tedy pochází odsud. Pořád mě ale někdo podezříval a napadal za to, že projekt si objednalo a platí město, což je samozřejmě nesmysl, a z peněz na projekt pro bienále by zcela určitě nemohli mít místní nové chodníky ani bazén. Na radnici jsem přišla s projektem, který už vyhrál v soutěži, a nikoho jsem na ní neznala. Z mého pohledu je vedení města odvážné, že se za podobný projekt postavilo, a přijde mi naprosto absurdní si myslet, že by si podobnou věc někdo objednal. Lidé si ale bohužel nechtějí dohledávat informace, je to prostě moc práce.
Kateřina Šedá
V minulosti přestěhovala moravskou vesnici před londýnskou galerii Tate, zabývala se životem na jednom z brněnských sídlišť a v průvodci Brnox mapovala život obyvatel nechvalně proslulé čtvrti Cejl v Brně. Ve svých projektech, za které rovněž získala ocenění Architekt roku, se zabývá především mezilidskými vztahy a sociálně vyloučenými lokalitami.
Nenávistné komentáře byly v řadě případů extrémní, někteří vás a vaši rodinu dokonce posílali do plynu. Co to vypovídá o naší společnosti?
Myslím, že agresivita ve společnosti roste obecně. Kdybych vydala knihu anonymů, které mi letos přišly, dostala bych určitě minimálně Magnesii literu. O naší společnosti to vypovídá řadu věcí, za sebe bych uvedla dvě. Česká závist je kapitola sama pro sebe, jaká hrůza, že by se měl soused líp než já. Myslím, že závist stojí opravdu za velkou spoustou negace. Neumíme vzájemně slušně diskutovat ani naslouchat, většina lidí si nechce zjišťovat žádné informace a okamžitě přejde do útoku. Máme se prostě moc dobře a z toho plyne velká řada problémů.
A nepřemýšlíte v souvislosti s "hejty" třeba o nějakém dalším projektu?
Určitě ano, ale tato věc bude i součást výstupů projektu UNES-CO. Název projektu vztahuju i sama na sebe - co jsem vlastně schopná unést.
A jak vnímali projekt lidé, kteří se s projektem seznámili na bienále?
Zatím jsem zaznamenala jen pozitivní reakce. The Guardian a jiná zahraniční média vybrala dokonce česko-slovenský pavilon jako jeden z nejlepších na bienále. Dostala jsem několik nabídek ze zahraničí, abych šla něco vytvořit do turistických měst. Nakonec jsem si vybrala Lofotské ostrovy v Norsku, kde má sice turismus naprosto odlišnou tvář, ale trápí obyvatele úplně stejnou měrou. Do Krumlova přijeli a pořád jezdí zahraniční novináři, kteří o projektu píší reportáže. V pavilonu za mnou přišlo několik Benátčanů, kteří drželi můj katalog a přede mnou ho líbali jako symbol toho, že přesně porozuměli, co tady ukazuju.
Změnil se za tu dobu váš názor na Český Krumlov?
Nevím, zda se úplně změnil, spíš jsem se v některých věcech utvrdila a některé nechávám dál otevřené, protože pořád ještě v terénu pracuju. Teď se pomalu blíží zimní období, to je druhá strana turisticky přeplněného města. Loni v lednu jsem měla opravdu pocit, že to je město duchů. Domy svítily zvenku místo zevnitř, v ulici jsem skoro nikoho nepotkala. Chvíli mě tehdy napadlo, zda tam neprobíhá natáčení nějakého filmu a nejsou všechny cesty do města uzavřené. A taky mě ještě čeká práce na periferii města, protože i když se po celou dobu vyjadřuju o centru jako o vyloučené lokalitě, okolí je paradoxně vyloučené taky. I proto vnímá řada místních město rozděleně.
Dají se problémy s masovým turismem vůbec nějak řešit?
Určitě dají, ale nejdřív je potřeba začít spolu normálně mluvit a jasně si stanovit priority. To je největší problém takových míst, protože zájmy lidí jsou logicky velmi roztříštěné. Ale i přesto, že některá města mají priority dávno určené, tak se těžko shodují na jejich řešení - dobrým příkladem jsou třeba turnikety v Benátkách, které vyvolaly naštvání místních obyvatel. A mnoho lidí vidí taky řešení v tom, že je město schopné na turistickém ruchu vybrat daleko více financí a potom občanům kompenzuje přetížené centrum města různými výhodami a finančními úlevami.
