Cejlu se Brňané bojí, vidí v něm jen nepořádek, drogy a Romy. Chci to teď změnit, říká výtvarnice

Petra Jansová Petra Jansová
14. 11. 2016 10:33
Více než rok se výtvarnice Kateřina Šedá pohybovala v okolí brněnské ulice Cejl. Vyloučenou lokalitu ve středu města, kam se spousta Brňanů bojí vstoupit, vnímá ale jinak než většina. Cejl podle ní není ghettem, ale vesnicí uprostřed města. "Na sloupech visela parte, místní se procházeli po ulici v papučích, v oknech ležely peřiny, a především se mnou otevřeně mluvili. Zní to jako banalita, úplná blbost, a přitom právě tohle bychom se od Romů mohli naučit," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Cejl
Cejl | Foto: Adam Holubovský

Proč jste se rozhodla vytvořit zrovna průvodce brněnskou ulicí Cejl?

Před dvěma lety mě vyzval jeden se zakladatelů festivalu Ghetofest Pavel Strašák, zda bych nechtěla vytvořit nějakou akci právě v Bronxu. Po několika setkáních mi došlo, že o tom místě vůbec nic nevím a jakákoliv větší akce by byla spíš trapas, který by to potvrdil. Současně mě ale lokalita přitahovala, protože jsem ji nevnímala jako ghetto, ale jako vesnici uprostřed města. Na sloupech visela parte, místní se procházeli po ulici v papučích, v oknech ležely peřiny, a především se mnou otevřeně mluvili. Zní to jako banalita, úplná blbost, a přitom právě tohle bychom se od Romů mohli naučit. Proto mě napadlo pokusit se vytvořit průvodce Bronxem z pohledu člověka, který si o něm myslí všechno a zároveň neví nic, což dobře reprezentovalo většinový názor. 

A ten je jaký?

Většinový názor je určitě negativní. Lidem se při slově Cejl vybaví nepořádek, postávající skupiny Romů u vyhlášené masny, sexshop, prostitutky a drogy. Ať se sebevíc snažím tento obraz zvrátit a nabídnout daleko pestřejší pohled na tuhle lokalitu, všímám si, že třeba starší generace na něm urputně trvá. Místo toho, aby poslouchali moje vyprávění, rychle hledají protiargumenty, které si často vytvořili pohledem z tramvaje. Jejich námitky zní vlastně logicky. Bojí se tam vystoupit z tramvaje, vadí jim bordel v ulicích, nějaké "drama" viděli v televizi a podobně. Jejich zkušenost je tak povrchní, jako byla zpočátku ta moje.

Vnímáte teď tuto lokalitu jinak?

Ano. A nejsem sama. V Brně existuje nemalá skupina lidí, kteří to místo vnímají z úplně jiné perspektivy. Záměrně tady bydlí, líbí se jim atmosféra v ulicích, snaží se upozornit na historický význam této lokality, organizují tady festivaly, otevírají galerie nebo tady pracují. Takže když by případný turista narazil na takového Brňáka, dovedu si klidně představit, že ho pošle právě sem.

Název přesto asociuje newyorský Bronx, který býval spojován s vysokou mírou kriminality.

Zpočátku jsem hlavně chtěla, aby se tomu přestalo říkat Bronx, s čímž logicky souvisí změna pohledu na to místo samotné. Dlouho jsme sbírala všechna možná označení lokality (Indočína, Cigánov, Brooklyn, Bubákov nebo Ghetto) a snažila se místo nějak nově, pozitivněji, sama pojmenovat. Z Brna-Střed se nakonec stal Brnox, což podle mě skvěle spojuje řadu věcí. Brnox obsahuje Brno, Bronx i vzájemný střet.

Průvodce by tedy měl ideálně změnit negativní pověst, kterou Cejl v Brně má?

Vidím stovky věcí, které bych si přála změnit, a řada jiných lidí na nich intenzivně pracuje, ale zůstaňme u konkrétních jednoduchých příkladů. Chtěla bych docílit třeba toho, aby se čtenář průvodce začal na zastávce normálně bavit s Ukrajincem nebo Romem. Nebo se našel investor, který by pomohl uskutečnit sen, založit unikátní romskou restauraci, která tady chybí. Výsledek ale může být i daleko prostší. Někdo se s knihou v ruce rozhodne vystoupit na Cejlu a jít do centra pěšky.

Většina tamních obyvatel jsou Romové. Průvodce se tedy týká především jich?

Od začátku jsem nechtěla, aby se jednalo o romského průvodce, ale průvodce lokalitou, který bude reflektovat úplně všechny obyvatele, kteří tady bydlí, nebo tady tráví hodně času. Narazila jsem na řadu lidí z nejrůznějších zemí, z Ukrajiny, Arménie, Sýrie, Afghánistánu, Vietnamu, a jejich názor měl pro mě stejný význam jako od ostatních. I přesto si myslím, že romská komunita je v průvodci v převaze, a to z mnoha důvodů. Jsem přesvědčená, že toho o Romech víme hrozně málo, daleko méně než oni o nás. Nehledali jsme senzace, ale věci a informace, které široká společnost nezná a můžou být impulsem ke změně uvažování.

Největší problém tedy souvisí právě s uvažováním většiny?

Těch problémů je celá řada, protože Bronx nemá dostatek pozornosti. Děti z problematické lokality chodí do jedné školy, a přestože jsou v Muzeu romské kultury a místních neziskových organizacích nasazeny desítky dobrovolníků na doučování, stále to není dostačující. Děti už jsou vlastně odmalička nějakým způsobem vyloučené, některé berou drogy už na základní škole. Zásadní vliv má logicky rodina, se kterou je potřeba pracovat, a odborníků v terénu je podle mě strašně málo.

A dá se to nějak změnit?

Těžce a pomalu. Hlasovala bych pro smíšené školy, jinak je to uzavřený kruh, ze kterého se dostanou jen výjimky. Navíc i pro učitele je to vyčerpávající a frustrující věc. Jedna paní učitelka svou profesi definovala větou "to není učení, ale boj". Když tohle řeknu nahlas kamarádkám, vrhnou se na mě s útoky, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ať si posadím svoje dítě s Romem, že oni ho ve třídě nechtějí. Chápu to, je strašně těžké ukázat tyhle věci z delší perspektivy.

Fungují obyvatelé Cejlu jako komunita?

Určitě, je to pro mě skutečná vesnice ve městě, což ale neznamená, že to je "jedna rodina". Lidé v Bronxu se znají, denně se zdraví, potkávají na ulici, společně oslavují, což ale pořád neznamená, že spolu dokážou něco vytvářet.

A jak moc jsou uzavření? Pustili vás do svého soukromí? 

Sběr jsem prováděla několika různými způsoby a pokaždé jsem nějak změnila názor. Když jsem trávila čas na ulicích, žasla jsem nad otevřeností místních, když jsem ale obcházela byty, už to bylo mnohem těžší. Další způsob výzkumu byly domluvené schůzky na základě různých doporučení, které jsem v mnoha případech podnikla právě s Alešem Palánem, takže jsme na to byli dva.

Z pohledu veřejnosti je tamní romská komunita uzavřená, ale když máte chuť do ní proniknout, podaří se vám to. Řada Romů se v myšlenkách neustále vrací do období komunismu, kdy "systém" zařídil, že se v zaměstnáních běžně potkávali s bílými, navazovali přátelství a nikdo v tom neviděl fatální problém. Po roce 1989 vznikla obrovská propast, jen výjimečně potkáte Romy v běžných zaměstnáních a kontakt s nimi se smrsknul na minimum.

Brněnský Bronx přeci jen doznal jistých změn, například se tam postavil luxusní hotel. Vnímáte tyto změny pozitivně?

Je dobře, že se Bronx promění, otázkou ale je, jakým způsobem. Zatím se bohužel bourají historicky významné budovy, jak na to pravidelně upozorňuje třeba spisovatelka Kateřina Tučková. Osobně postrádám nějakou komplexní vizi, která by místo uchopila jako celek a nějak ho udržela v jeho jedinečnosti. Obávám se, že se z Bratislavské stane nakonec obchodní bulvár a Bronx bude další zaměnitelnou městskou čtvrtí.

Máte za sebou rovněž projekt v americkém Los Altos, kde žijí ti nejbohatší. Byli přístupnější? 

Určitě ne, protože třeba v Los Altos nikoho na ulici nepotkáte. Oni nemají žádné chodníky, nastoupí v garáži do auta a večer na stejném místě vystoupí. Můžete s nimi navázat vztah, jedině když vás někdo někomu doporučí, u něj to musíte obhájit, aby vás doporučil dál. Je to strašně zdlouhavý proces a nesmíte udělat žádnou chybu. V tom je to asi podobné. V Bronxu taky nemůžete udělat chybu, musíte vždycky jakoukoliv příležitost hned využít, jelikož se nikdy nebude opakovat. Když se chcete k někomu přiblížit, musíte navázat vztah bez vypočítavosti, bez uvažování, že za to něco dostanete.

A jsou tato místa podobná i jinak?

Jak v Los Altos tak v Bronxu vnímají obyvatelé veřejný prostor jako soukromý, jen se to odlišně projevuje. V Los Altos lidé považují veřejný prostor za svůj, nechtějí, aby se v něm dělo něco mimo jejich kontrolu. Když se procházíte po silnici kolem nějakého domu, hned na vás volají policajty. Zatímco v Bronxu se to projevuje tím, že ho tak využívají. Ulice je pro ně obývákem.

Umělec Tomáš Třeštík nafotil portréty bezdomovců, které potkával v sousedství na Letné. Kdo jsou lidé, kteří žijí několik let v křoví u cesty? A jak se změnil pohled autora na problém bezdomovectví? | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 3 minutami

Nash začala Světový pohár v cyklokrosu druhým místem v Iowě

Kateřina Nash dojela na úvod Světového poháru v cyklokrosu v Iowa City druhá. Českou závodnici porazila jen Kanaďanka Maghalie Rochetteová, která vybojovala první vítězství v seriálu. Nash ztratila na vítězku sedm sekund. Mezi muži vyhrál při svém debutu v elitní kategorii Světového poháru jednadvacetiletý Belgičan Eli Iserbyt.

 

Nash, která žije v USA, navázala druhým místem na předloňský triumf v Iowa City. Třetí Američanku Claru Honsingerovou za sebou jednačtyřicetiletá rodačka z Prachatic nechala o osm sekund.

 

Úvodní závod sezony vynechaly úřadující trojnásobná mistryně světa Belgičanka Sanne Cantová a vítězka uplynulého ročníku Světového poháru Nizozemka Marianne Vosová.

 

Úvodní závod Světového poháru v cyklokrosu v Iowa City (USA):

Muži: 1. Iserbyt 1:05:27, 2. Toon Aerts -54, 3. Soete, 4. Vermeersch oba -1:00, 5. Sweeck (všichni Belg.) -1:01, 6. Van der Haar (Niz.) -1:25.

Ženy: 1. Rochetteová (Kan.) 46:23, 2. Nash (ČR) -7, 3. Honsingerová (USA) -15, 4. Van der Heijdenová (Niz.) -25, 5. Richardsová (Brit.) -32, 6. Kaptheijnsová (Niz.) -44.

Další zprávy