Rozhovor - Emma Smetana se v Česku proslavila především jako televizní moderátorka. Vystudovala prestižní Pařížský institut politických věd Sciences Po, později promovala z politologie a mezinárodních vztahů na berlínské univerzitě.
Diplomacie a politika jí vždycky byly blízké, a to nejen proto, že její maminkou je bývalá diplomatka a výrazná studentská osobnost sametové revoluce Monika MacDonagh-Pajerová.
Moderování a hraní ve filmech, seriálech a muzikálech tak možná jednou vymění za veřejnou funkci, přestože se kvůli slavným rodičům snaží od politiky držet co nejdále. "Pokud se objeví subjekt, který na mě zapůsobí natolik důvěryhodně, že bych byla ochotná ho podpořit a aktivně se tím zapojit do veřejného života, udělám to," říká otevřeně. Zároveň si uvědomuje, že nejdřív musí mít "něco odžito". "Aby směl člověk rozhodovat o životech druhých, prostě podle mě musí mít určitý kredit," dodává.
Aktuálně.cz: Značnou část svého dětství jste prožila ve Francii, máte dokonce dvojí občanství. Berete to jako výhodu?
Emma Smetana: Výhodou je především to, že mám dva mateřské jazyky, dvě kulturní zázemí, dva domovy. Z toho vyplývá určitý pocit bezpečí, vnitřního bohatství a svobody.
A.cz: V čem vidíte největší rozdíl mezi Čechy a Francouzi?
V jedné větě to shrnout opravdu nelze. Tak tedy jen namátkou. Francouzi mají přirozenou sebedůvěru, kritické myšlení, hezké muže, každý den trhy s čerstvým jídlem, vkus a dokonalou Paříž. Češi mají hezčí ženy, schopnost nebrat se příliš vážně, větší zájem o to, co se děje mimo jejich zem, Švejka a dokonalou Prahu.
A.cz: Studovala jste mezinárodní vztahy a politologii. Měla jste namířeno do diplomatických služeb po vzoru svojí maminky?
Odmala jsem toužila zpívat a věděla o sobě, že jsem duší spíše bohém. Nicméně moje umělecké sebevědomí donedávna příliš vysoké nebylo. Proto jsem se nikdy neodvážila hlásit na školu typu konzervatoř nebo DAMU a pokusila jsem se uspět u přijímaček na nejtěžší francouzskou školu v oblasti humanitních věd. Zázrakem jsem se tam dostala a druhého magistra v oboru politologie jsem si udělala ještě v Berlíně. Věřila jsem, že se uplatním ve vysoké politice nebo v diplomacii, jenže to jsem měla na mysli politiku a diplomacii evropskou. Poté, co jsem se z osobních důvodů rozhodla vrátit a žít v České republice, jejíž politická reprezentace a státní správa mají do mých ideálů opravdu daleko, jsem se tedy raději vrátila ke svým snům z dětství a kupodivu to vyšlo.
A.cz: V diplomacii jste pracovala půl roku, byla jste asistentkou tiskového mluvčího českého premiéra. Předhazoval vám někdo vaši slavnou matku?
Právě tehdy bylo zcela patrné, že mě řada lidí pozoruje a porovnává právě s mojí maminkou, případně s tetou Kateřinou (politička Kateřina Jacques, pozn. red.), a zároveň ve vzduchu visel takový nevyřčený otazník v souvislosti s tím, jak jsem se vlastně na ten atraktivní post dostala. Vzhledem k tomu, že bytostně nesnáším jakoukoli protekci, byl mi ten stín podezření mimořádně nepříjemný. A i to přispělo k mému rozhodnutí, že dokud žiju v Čechách, budu se raději od státního aparátu držet dál.
A.cz: A bavila vás tahle práce?
Bavilo mě to moc, v průměru jednou týdně jsem spolu s českou vládní delegací létala na zahraniční cesty a jednání, psala jsem projevy, rozhovory, měla jsem na starosti oficiální bulletin českého předsednictví a veškerou komunikaci se zahraničními novináři, čili jsem měla možnost uplatnit všech pět jazyků, které ovládám, a jakožto silná eurooptimistka jsem zkrátka měla pocit, že jsem u něčeho důležitého. Nehledě na to, že jsem díky tomu potkala v podstatě všechny evropské prezidenty a premiéry, nebo například Baracka Obamu.
A.cz: Přemýšlela jste o tom, že byste se do "politiky" někdy vrátila?
Přemýšlela. A pokud se objeví subjekt, který na mě zapůsobí natolik důvěryhodně, že bych byla ochotná ho podpořit a aktivně se tím zapojit do veřejného života, udělám to. Nicméně si myslím, že vstup do politiky je nevhodný do té doby, než se člověk nejprve vyznamená ve své původní profesi a získá určité zkušenosti, přehled, kompetenci. Na to, aby směl rozhodovat o životech druhých, prostě podle mě musí mít určitý kredit. A proto mě strašlivým způsobem vytáčí, když zákony schvalují lidé nevzdělaní, morálně závadní nebo prostě jen nekulturní.
A.cz: Kudy vedly vaše kroky do Novy? Táhlo vás to k "showbyznysu" vždycky, nebo to byla náhoda?
Když jsem se v roce 2011 vrátila z Berlína, zapsala jsem se do hereckých castingových agentur v Praze a začala se živit herectvím a soukromou výukou francouzštiny. Hrála jsem v několika filmech, seriálech i reklamách a zhruba po půl roce se mi ozval tehdejší šéf talentového oddělení TV Nova. Pozval mě na casting do jednoho filmu a následně na kamerové zkoušky do zpravodajství. Absolvovala jsem moderátorský kurz v rádiu Applaus pod vedením skvělých lektorů Pavla Hronka a Pavly Mullerové a v srpnu 2012 jsem nastoupila jako moderátorka Televizních novin.
A.cz: Co máte ráda na práci v televizi?
Člověk neupadá do profesního stereotypu. Horší je v tom, že moderátor zpravodajství je neustále středem pozornosti, a nemůže si tedy dovolit vypadat jako strašák, takže si musím častěji mýt hlavu, navštěvovat kadeřníka a zabývat se tím, jestli například nemám na tváři zaschlý mrkvový džus (smích). A lepší je v tom, že se vše odehrává teď a tady, živě, což je vzrušující. Zároveň to znamená, že po skončení vysílání si neodnáším žádnou práci domů a můžu se s čistou hlavou věnovat čemukoli jinému.
A.cz: Od šesti let hrajete na klavír, máte také svoji kapelu, zpíváte v muzikálu. K hudbě vás vedl tatínek?
Řekla bych, že mě tatínek vychoval k lásce k hudbě a díky němu mám celkem solidní hudební přehled o kapelách, které jinak moje generace spíš nezná. Ke klavíru mě také přivedl on, odmala jsme si spolu zpívali dvojhlasně! Že by mě ale nějak výrazně podporoval v tom, abych se hudbě věnovala profesionálně, to se říct nedá. Spíš naopak.
A.cz: Co vás víc baví? Moderování, nebo muzikál?
Moderování mi přináší každodenní adrenalin z živého vysílání a také průběžnou informovanost o tom, co se děje. Moderování společenských akcí, plesů či konferencí mě zase obohacuje o setkání s novými lidmi, což mě baví, protože ráda prozkoumávám neznámá prostředí. A hraní v muzikálu Lucie je nepopsatelně dokonalý zážitek ze dvou důvodů.
A.cz: Z jakých?
Za prvé v tom představení lítám, za druhé nám diváci na konci představení z devadesáti procent tleskají vestoje. Vidět tisíc nadšených tváří naživo je tak překrásný pocit a zajímavé je, že to člověku nikdy nezevšední, nejde si na to zvyknout. Vždycky jsem znovu překvapená a šťastná, že se nám to opět podařilo.
A.cz: Objevila jste se rovněž v novém internetovém seriálu Pizza Boy. Jaká to byla zkušenost?
Stream.cz mám ráda od té doby, co spustili Kancelář Blaník. To je podle mě absolutně nejlepší věc, co v Čechách v poslední době vznikla. A v Pizza Boy má hlavní roli můj oblíbenec Vladimír Škultéty, takže to byl pro mě druhý důvod, proč tu nabídku přijmout. Měla jsem jenom jeden natáčecí den, ale režisér Adam Hobzík na mě působil jako správný nadšenec a talentovaný mladý tvůrce. Takové bychom měli podporovat!
A.cz: Vidíte v internetových projektech budoucnost?
Upřímně? Já se kromě zpráv nikdy nedívám na televizi v živém čase. Vše si pouštím ze záznamu v okamžiku, kdy se to hodí mně, a ne když to předepisuje televizní program. Čili sama jsem spíše internetový divák.
A.cz: A díváte se i na seriály?
Já sama jsem nikdy žádné seriály nesledovala. Nedávno jsem ale objevila seriál Breaking Bad a to je teda něco! Geniální scénář, herci, režie, naprostá absence skriptových chyb. A hned potom jsem zhlédla neméně skvělý Homeland, taktéž impozantní a vysoce návykové dílo. A líbí se mi také produkce HBO, ať už minisérie True Detective, kterou mimochodem režíroval Cary Fukunaga, s nímž jsem před čtyřmi lety točila reklamu v Praze, nebo české verze izraelských formátů Terapie a Až po uši. A neříkám to proto, že jsem se v obou seriálech mihla (smích).
A.cz: Co děláte nejraději, když vám zůstane trocha času pro sebe?
Spím, jím, cestuju, vařím, procházím se a užívám si přítomnosti svých nejbližších, po kterých se mi v těch časově nabitějších dnech velmi stýská.
