Kdyby cihelna na místě dnešní myslivecké chaty s přilehlým hájem a pozemcích rodinných domů stála, oslavila by letos stejné výročí jako Československo. Přesně před sto lety ji odkoupila vesnice společně se statkem od Slezské zemědělské společnosti ve Vratislavi za 1,3 milionu marek. Nemovitosti následně rozprodala svým občanům.
Vlastníky parní cihelny a domu se stodolou (neboli dvorem) se tak v roce 1920 stal mistr stavitel Emil Hartoš a o tři roky později i jeho manželka Anna.
"Strojní parní cihelna byla stále malou, ale na svou dobu slušně technicky vybavenou provozovnou s výkonnou kruhovou pecí. Její kapacita byla poměrně vysoká - krátce po zahájení provozu dosahovala ročně 200 tisíc kusů kvalitních plných cihel, v roce 1921 byla produkce 350 tisíc kusů. Pracovalo zde celkem 24 osob a pro rozvoz cihel byl jeden nákladní automobil," píší manželé Plačkovi v kronice obce vydané v roce 2017.
Rodinu nejprve zasáhla druhá světová válka
Z hněvošických cihel byly postaveny desítky domů i hospodářských stavení v širokém okolí a podle Evelyn Buchtové, vnučky původních majitelů, měl majitel se svými zaměstnanci velmi dobrý vztah. V cihelně pomáhali nejen sousedé, ale také děti Hartošovy.
Nejstarší syn Erwín měl po svém otci cihelnu převzít. Pak ale přišla 2. světová válka, Hněvošice se jako součást Sudet připojily k Německu a muži museli narukovat, nebo odjet na nucené práce. To byl i případ dvou nejstarších synů Hartoše - Erwína a Bertholda.
Cihelna tak zůstala na několik let zavřená. Válka se Hartošových dotkla hned v několika ohledech. Nejstarší syn Erwín padl na frontě a cihelna byla kvůli dubnovým osvobozovacím akcím v rámci ostravsko-opavské operace zasažena bombou. Poškozeny byly komíny a kruhová pec.
"Díky houževnatosti a píli majitele Emila Hartoše byly záhy po skončení války zahájeny práce na jejím obnovení," píše se v hněvošické kronice. Manželé Hartošovi si na obnovu svého podnikání vzali půjčku zhruba 300 tisíc československých korun, a výroba tak byla obnovena již v roce 1946. Cihelna opět zaměstnávala 24 lidí, z toho osm mužů a šestnáct žen a vyráběla až milion kusů cihel ročně.
Pak přišel komunistický puč
Pak však přišel komunistický puč v únoru 1948 a dva roky nato byla živnost Emila Hartoše vyňata z obchodního rejstříku. Mistr stavitel se však s rozhodnutím státu nechtěl smířit a odvolal se.
Výroba cihel se zastavila, a Emil Hartoš tak nebyl schopen splatit zbytek půjčky. Dluh ve výši 67 tisíc korun byl vyrovnán zabavením majetku, do kterého spadala pole, zahrada i dům, kde žila celá širší rodina až do roku 1965.
Pře o znárodnění majetku se táhla téměř deset let. Rodina Hartošova o parní cihelnu definitivně přišla koncem roku 1957, kdy přešla pod správu Okresního průmyslového kombinátu pro výrobu stavebních hmot. Vedoucím byl jmenován Rudolf Levák, jeden z občanů Hněvošic. Ve výrobně pak ještě nějakou dobu pracoval druhý nejstarší syn původního majitele Berthold, i ten však musel později odejít.
Děti Hartošových pracovaly jako dělníci. Evelyn Buchtová pro Aktuálně.cz vzpomíná, že její strýcové nemohli dostudovat ani střední školu.
Její matka Elfrída v čestném prohlášení z května 1996 situaci popisuje: "V roce 1948 jsem se provdala a žila jsem ve společné domácnosti s rodiči, dvěma bratry a invalidní sestrou, která byla odkázána na lůžko a duševně nemocná. Celá naše rodina žila od tohoto roku pod velkým a trvalým nátlakem. Pro náš názor a hluboké náboženské přesvědčení jsme byli minulým režimem neustále pronásledováni. Moji mladší bratři Evžen a Berthold nemohli dostudovat střední školu." Syn Emila Hartoše Evžen byl dokonce v roce 1964 nepodmíněně odsouzen k jednoletému vězení za své protirežimní názory.
"Chodily k nám delegace z okresní správy"
Elfrída Buchtová dále v prohlášení přiznává, že celá rodina byla pod neustálým dohledem Bezpečnosti: "Postiženy byly i naše děti ve škole a zaměstnání. Problémy vznikaly nejen údajně tím, že se nevyrovnaly s náboženskou otázkou."
Na časté návštěvy delegace z okresní správy si vnučka majitelů pamatuje velmi dobře. "Chodily k nám delegace z okresní správy, společně s lidmi z národního výboru a hledali po domě snad zlato. A děda jim řekl, že ho najdou u zlatníka za výlohou, ale u nás doma nic není," vzpomíná Evelyn Buchtová.
Sama měla problémy s úřady už při studiu na gymnáziu, a to kvůli svému "kapitalistickému původu" i katolickému vyznání. "Říkali mi, že budu poklízet krávy, že se nikam nedostanu," říká dnes osmašedesátiletá zubařka. I přes nedoporučení k dalšímu studiu na vysoké škole nakonec úspěšně dokončila stomatologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, stejně jako její mladší bratr. Dnes provozují stomatologickou ordinaci v Opavě.
"Děda pletl košíky a staral se o úly"
Když Evelyn Buchtová vzpomíná na svého dědu, v hlavě jí vyvstane především obraz toho, jak seděl pod lípou a pletl košíky. "Pamatuji si, že seděl pořád v křesle a pletl košíky. Babička se o nás starala, naši chodili do práce. Dědu ztráta cihelny psychicky vzala, ale nevzdával se. Ani jsem v něm nikdy necítila nenávist. Byla v něm bolest ze ztráty, ale neslyšela jsem ho třeba nikdy nadávat," popisuje.
Za někdejším majitelem parní cihelny docházeli pravidelně také jeho někdejší zaměstnanci. Evelyn Buchtová vzpomíná, že mu třeba přišli zahrát k narozeninám.
Její prarodiče pobírali v 60. letech dohromady důchod ve výši 260 československých korun. "Kdyby s námi nežili ve společné domácnosti, asi by umřeli hlady. Navíc se starali o těžce postiženou dceru, na kterou nedostávali žádný příspěvek a nechtěli ji dát do ústavu," popisuje Buchtová.
Její babička se starala o rodinu a menší hospodářství, dědeček později o včely. "Měl úly na zahradě a proseděl u nich v létě celé dny, což mu dělalo radost," vzpomíná.
Můj dědeček nebyl zlý kapitalista
Speciál k 70 letům od Února 1948
Neuvěřitelný příběh českého Monte Christa. Cestu nástupu komunistů umetla akce opsaná od gestapa
Život samopalníka Raichla na unikátních fotografiích: Mukl z gulagu, který bojoval proti komunismu
Komunisté terorizují občanstvo a Gottwald lže, psali novináři před únorovým pučem. Po něm už nemohli
Fotoblog: Zlo s tváří Lidových milicí. Přísahali, že za KSČ položí i život
Místo života v komunismu si raději vybrali emigraci. Podívejte se, kdo opustil zemi po únorovém puči
Truhlář se služkou prvním párem Československa. "Kléma a Martička" předznamenali úpadek země
Komunistická zvěrstva v Československu? Humorista Žák vše předpověděl již v roce 1948
Hotel Klenov na Bystřičce postavil válečný veterán, znárodnění jej rodině vzalo. Dnes budova chátrá
"Žili jsme normální život. Neměli jsme moc, ale nic nám nechybělo. Říkám si, že dnešní děti jsou třeba ochuzené, když nemají prarodiče, protože naši prarodiče nám toho předali hodně. Byli jsme strašně rádi, že jsme s nimi mohli trávit čas. Pamatuji si, že když pak děda neměl nohu, dostal vozíček s jedním kolem vpředu jako z filmu Už zase skáču přes kaluže. A jednou jsme ho s bratrem vzali a jezdili jsme na vrbové proutí, jindy na maliny…," říká s úsměvem na rtech Evelyn Buchtová.
A k dobru přidává další historku ze školy: "Když jsme se ve škole učili o ,těch zlých kapitalistech', kteří vykořisťují lidi, jeden můj spolužák se přihlásil a řekl: 'Prosím, soudružko učitelko, od Evelyn staříček byl kapitalista.' A já jsem to brala těžce, protože můj dědeček byl nejhodnější člověk na světě, vůbec nebyl zlý."
V domě společně s prarodiči, rodiči i rodinami strýců žili až do roku 1965. Poté jej opustili a jednotlivé rodiny si postavily domky na místě svých bývalých pozemků, které si však musely koupit od obce. Stěhování se Emil Hartoš již nedožil, zemřel v roce 1964 po komplikacích způsobených těžkou cukrovkou.
Cihelna byla v roce 1979 zbořena
Mezitím cihelna dále fungovala. Po jejím převzetí okresním průmyslovým kombinátem byla nakoupena nová výbava a roční výroba cihel stoupla na necelé dva miliony kusů. Rodina se ale do cihelny už nikdy nevrátila. Její provoz v 70. letech začal stagnovat a v roce 1979 byla hněvošická parní cihelna nadobro zrušena.
"Nastala její úplná likvidace s následnou demolicí všech objektů včetně komínů a vyklizený pozemek byl využit jako stavební místo," píše se v hněvošické kronice. Stržení cihelny se nedožila ani Anna Hartošová. "Bylo bolestné, když ji bourali. Lidi pak přicházeli s vozíky a brali si z ní dřevo nebo cihly," popisuje Buchtová. Na pozemcích, které měla vlastnit rodina Hartošova, vznikly postupně nové domy.
Po sametové revoluci získala rodina část majetku zpět v restituci. Z cihelny ale byly ohodnoceny jen zdi budovy, protože vybavení bylo během její likvidace odvezeno jinam a informace o strojích se nenašly. Odhadní cena tak neodpovídala skutečné plné hodnotě cihelny.
I přese všechny těžkosti, které rodina prožila, vzpomíná Evelyn Buchtová na své dětství ráda. "Měli jsme hezké dětství, protože jsme všechno tak nějak prožili spolu, i s prarodiči," vypráví. A stejně jako její děda, ani ona dnes necítí nenávist k těm, kteří celé roky rodině způsobovali příkoří.
