Retro frčí. Na Žižkově přes 30 let boduje cukrárna s dezerty za pár korun i skrytou zahrádkou

„Bála jsem se, že když cukrárnu pojmenuji po sobě, tak to bude směšné. Ale nakonec jsem to tak udělala,“ říká s úsměvem. |

Foto: HN - Honza Mudra

Mezi proudem autobusů, aut a uspěchaných lidí stojí retro cukrárna, která působí skoro jako časová kapsle. Stačí otevřít její dveře a ruch Žižkova během vteřiny nahradí klid a atmosféra starých časů. Vítejte v Cukrárně Lucie – místě, kde už více než tři dekády pečou klasické české zákusky a dokazují, že oldschool cukrařina rozhodně nevymřela.

Hartigova ulice na Žižkově patří k těm, které nikdy nespí. I proto je retro Cukrárna Lucie uprostřed téhle tepny příjemným překvapením.

Hned po vstupu do ní narazíte na vitrínu s legendárními marcipánovými postavičkami a vedle nich leží vyladěné chlebíčky, které střídají řady nazdobených dortů a zákusků. A za pultem na vás číhá nabídka, která kdysi nemohla chybět v žádné samoobsluze: levné víno, retro české bonboniéry a další drobnosti, na které vzpomínáme s láskou i smíchem.

Ačkoliv přední část podniku působí spíše tmavším dojmem, když projdete dál, otevře se před vámi prostor prosvětlený okny a dveřmi, které vedou do vnitroblokové zahrádky – tichého dvorku, který by na tak frekventované ulici čekal asi jen málokdo.

A přímo v této části nás majitelka Lucie Zrucká vítá se slovy: „Dobrý den, já jsem Lucie. Dáte si dortík a kafíčko?“ Působí přirozeně, srdečně – a zároveň je z ní cítit zkušenost ženy, která se v obchodě pohybuje už 35 let.

Rodinná tradice

Lucie se do byznysu s cukrářskými výrovky pustila krátce po revoluci. A inspirace byla jasná. „Můj děda byl cukrář, dost dobrý v padesátých letech. Po revoluci jsem přemýšlela, co bych mohla dělat, a měla jsem ambice v jeho řemesle pokračovat,“ vzpomíná maminka dnes již dospělých dvojčat.

Původně přitom pracovala jako zdravotní laborantka a ke sladkému řemeslu ji přivedla až praxe: brigády u dědečka a později zkušenosti v Ovocném Světozoru. „Prodávali jsme a vyráběli poháry a zmrzliny. Byl to dril, ale měli jsme úžasného šéfa a já jsem se tam hrozně naučila a ujasnila si, že v tomhle odvětví chci podnikat,“ popisuje. Svou první cukrárnu otevřela v roce 1991 na Prokopově náměstí, ale po roce a půl přišla tvrdá realita devadesátek – nečekaně objevený majitel prostoru a rychlé vystěhování. A další nový začátek pak přišel díky náhodě.

„Na OPBH (relikt socialismu, v Praze Obvodní podnik bytového hospodářství, který spravoval státní byty a domy) mi paní řekla, že když se někde objeví prostor na cukrárnu, dá mi vědět. A už za tři dny mi volala: přihlásil se jí osmdesátiletý pán, kdysi pekař za první republiky, který chtěl v domě na tehdejší Koněvově ulici právě cukrárnu,“ líčí. A přesně tak se Lucie dostala do domu na dnešní Hartigově ulici, který jí dnes říká „paní“. „Postupně jsem vše dávala dohromady, zmizela kamna na uhlí i šedivé zdi a v roce 1993 jsem tady otevřela a už tu zůstala,“ dodává.

Z rodinného projektu stabilní byznys

A co začátky? Ty prý byly skromné a náročné. „Začínali jsme s bratrancem a tetou. Ve třech, pak ve čtyřech, v pěti, v šesti… a postupně jsme se dostali až na 24 zaměstnanců a šest učňů,“ popisuje Lucie, jejíž tým dnes čítá třináct lidí včetně řidičů na rozvoz. Cukrárna totiž není jen místem, kam si zajdete na dort.

„Hlavní předmět podnikání je výroba a rozvoz. Denně máme zhruba deset až dvacet míst, kam dodáváme – restaurace, kavárny, firmy. Prodej přímo v cukrárně je vlastně jen doplněk,“ říká. „Musím však přiznat, že dříve bylo lépe. Nejdřív krize v roce 2010 a potom covid nás vyškolily. Každopádně lidi nás už znají. Jsme 35 let na trhu, takže nějaké jméno snad máme,“ dodává s úsměvem.

Na úplně první otevření si pak Lucie pamatuje dodnes. Jako by to bylo včera. „Otevřeli jsme 14. února – na Valentýna, který se tehdy ještě neslavil. Měly jsme fialová trička, růžové zástěrky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ babička nám je ušila, a na hlavě kytičky. A před cukrárnou byla fronta,“ popisuje. Vzhledem k tomu, že šlo o jednu z prvních nových cukráren po revoluci na Žižkově, byl to pro všechny pořádný zážitek. A když pak o dva roky později otevírala provoz na dnešní adrese, už měla méně stresu díky nabraným zkušenostem. „Dávali jsme dětem zmrzlinu zdarma a vítali jsme lidi. Byl to krásný den,“ doplňuje.

Klasika a překvapivé ceny

Retro cukrárna si dodnes drží svůj charakter. A hlavně klasické české zákusky. „Dělali jsme špičky, indiány, věnečky, větrníky, punčáky. A musím říct, že lidi to mají pořád rádi – mladí i starší,“ říká. Zároveň se ale museli přizpůsobit novým chutím. „Zákazníci teď chtějí víc lehké dorty. Ovocné, jogurtové. A také málo sladíme,“ dodává. Velkým hitem jsou pak tematické dorty pro děti.

Ať už sem lidé přijdou na českou klasiku, modernější verze dezertů či pro objednávku, jedna věc zaujme skoro každého návštěvníka: ceny.

V době, kdy moderní kavárny prodávají dezerty za více než 140 korun za kus, tady najdete dorty často kolem 80. „Lidi mi říkají: ‚Vy to máte tak hezky levný‘, a já jsem ráda, že tu cenu ještě můžu nabídnout, i když už je to opravdu na hraně,“ přiznává Lucie. „Pečeme z pravých vajíček, mouky. Žádné vaječné melanže. Šlehačku máme zásadně živočišnou. A všechny zákusky vznikají přímo zde –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to je neskutečná výhoda. Proto si, alespoň zatím, můžeme dovolit mít takové ceny,“ říká. Zároveň ale dodává, že snad ji třeba válka či jiné problémy světa nedonutí zdražit, nerada by totiž přišla o letité klienty.

Spektrum zákazníků má však překvapivě široké, nejde tedy jen o stálice v důchodovém věku. Posedět sem chodí i rodiny s dětmi, studenti či nejrůznější lidé ze sousedství. „Starší klientela si tady posedí, popovídá, klidně hodiny. Mladší si dají dort a jdou dál,“ popisuje. Ale stereotypy někdy neplatí. „Nikdy opravdu nevíme, co si kdo dá. Nedokážeme to odhadnout. Mladší si klidně vezme indiána a starší cheesecake,“ směje se.

Síla Instagramu

Po letech klasického podnikání přišlo překvapení z moderního světa – sociální sítě. Když influencer a kontroverzní postava internetu Luboš Bailador natočil video přímo z cukrárny, majitelka nejdřív netušila, co čekat. „Já jsem ho vůbec neznala, ale paní prodavačka mi dala signál, ať ho tady nechám točit. Pak jsem byla jsem překvapená, jak ten Instagram běží a jakou nám to udělalo reklamu,“ přiznává. A zákazníci to potvrzovali: „Hodně lidí nám říkalo: viděl jsem to video a přišel jsem kvůli tomu.“

Nové hosty kromě zákusků přilákala i dnes už celkem unikátní retro atmosféra, které by Lucie jednou za čas nejradši zamávala. „Každý druhý nám říká, že to tady máme roztomilé a ať to neměníme. A tak retro styl zůstává, i když já bych to tady jednou za čas nejradši celé předělala,“ říká pobaveně.

Tragédie i místo plné štěstí

Po 35 letech v oboru Lucie přiznává i velké obavy. „Třicet holek jde studovat cukrařinu a dvě u toho zůstanou. Je to tragédie,“ říká smutně. A mnoho cukráren podle ní zavřelo kvůli věku majitelů nebo nedostatku lidí. „Za poslední rok skončilo hodně výroben. Já si říkám, že to ještě nějak odtáhnu,“ dodává. A co bude dál přímo s Cukrárnou Lucie? To prý zatím neví. „Možná to po mně jednou převezme některá zaměstnankyně. Dcery totiž mají jiné zájmy,“ krčí rameny. Z toho, že u ní nenajdete dezerty jako od pražských špiček či buchty jako od babičky, si ale vrásky nedělá - po tolika letech ví, co jí funguje.

Na otázku, zda by si cukrárnu otevřela znovu, kdyby mohla vrátit čas, pak odpovídá okamžitě a s jiskrou v očích: „Udělala bych to znovu. Rozhodně ničeho nelituji. Zažila jsem tady kus života a vždy jsem tu byla šťastná.“

A to je možná důvod, proč má tahle cukrárna na rušné Hartigově ulici stále své místo. Klasický větrník, chlebíček s vajíčkem či lidský přístup jednoduše nikdy nevyjdou z módy.