Cesta Knihy smíchu a zapomnění byla od Milana Kundery k tuzemskému čtenáři trochu kostrbatá. Kundera ji napsal ještě v češtině, poprvé však vyšla roku 1979 ve francouzském překladu.
O dva roky později českou verzi vydali manželé Škvorečtí v exilovém nakladatelství '68 Publishers… a bylo hotovo. Teprve nyní, po čtyřiceti letech, vychází knížka v Česku.
Humor jako obranný mechanismus
Román klame tělem, při prvním čtení totiž působí jako kompilace několika na sobě nezávislých textů. Až po desítkách stran se začnou opakovat určité postavy a hlavně společné motivy a myšlenky, které knize v závěru dávají pevné vyznění.
Název je doslovný, všechny příběhy se více či méně točí okolo smíchu a paměti, přirozené součásti lidského života. Ne však pro Kunderovy postavy, pro ně jsou to nucené obranné mechanismy. Po čase se totiž do románu coby třetí činitel zapojí smrt. Vypravěč i postavy pak berou smích a vzpomínky do ruky jako zbraně, případně jako konejšivé polštáře.
Lze namítat, že paměť a humor jsou elementy všech Kunderových knih. Je to pravda, jeho texty si desítky let drží podobnou úroveň obsahu, formy, a co je důležité, i kvality. V Knize smíchu a zapomnění ale Kundera s těmito motivy pracuje záměrně, neboť poprvé mluví k jinému publiku.
Příběhy se proplétá motiv emigrace, symbolická smrt doma a začátek života v nové zemi. Cizincově samotě opět pomáhá humor a vzpomínky, Pražské jaro, sovětské tanky, Gustáv Husák, ale i Klement Gottwald a budovatelské písně vylézají z textu jako jehly.
Kundera však nepopisuje svou bezprostřední zkušenost. Politické zásahy a historické okamžiky lehce předžvykuje a nabízí je publiku nepolíbenému středoevropskou historií. Taktně a nenápadně, přesto už v knize stojí k Československu zády.
Nejde přitom o (pomyslnou) zradu, kterou Kunderovi kritici často vyčítají. To jen vypravěčská forma trochu signalizuje poemigrační smíření: doma si mě už moc nepřečtou, je tedy potřeba začít vyprávět trochu jinak, jako kdyby Kundera říkal.
Ačkoliv se Kniha smíchu a zapomnění asi nezařadí mezi autorovy zásadní romány, je třeba zdůraznit, že obsahuje několik pasáží, jež patří k tomu nejlepšímu, co kdy napsal.
Flám básníků mohl být kouzelný námět pro československou filmovou novou vlnu, izolace jedné z postav na ostrově dětí je zase nekompromisní a mrazivou alegorií společnosti slabochů, jež si silné jedince dokáže postavit do latě.
Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění
Vydal Atlantis, 2017
260 stran
Kniha poprvé vyšla ve Francii v roce 1979.
Zapomnění je pojem, který dnes dopadá i na českou společnost. Jak jinak si například vysvětlit, že v novinových anketách si lidé na ulici nemohou vzpomenout, co se stalo v srpnu 1968?
Je dobře, že Kniha smíchu a zapomnění konečně vyšla. To, co světové publikum potřebovalo vysvětlit, české potřebuje připomenout. Kundera se ke čtenářům v "novém" románu opět obrátil čelem a pustil se do trpělivého povídání.
