Nejšťastnější zemí světa je podle OSN Finsko, které tento titul v mezinárodní studii obhájilo už potřetí. Velmi dobře jsou na tom také další skandinávské země nebo Švýcarsko a Island. V čem právě tyto severské státy vynikají, že jsou jejich obyvatelé tak šťastní?
Ještě než se dostanu k vaší otázce, je třeba uvést, že zpráva World Happiness Report není založená jenom na tom, že by se výzkumníci ptali lidí z různých zemí světa, jak šťastní se cítí. Tato mezinárodní studie měří celkem šest ukazatelů, konkrétně míru hrubého domácího produktu, kvalitu sociální opory a mezilidských vztahů, délku dožití ve smyslu délky aktivního života, možnost žít autonomně, tedy dělat rozhodnutí v souladu s vlastními hodnotami, ochotu pomáhat druhým a vnímanou míru korupce.
Pro severské země, které v žebříčku vedou už od jeho vzniku, je typická vysoká kvalita veřejných institucí. Jejich obyvatelé jsou výrazně spokojenější se svými vládami, ke své politické reprezentaci chovají velkou důvěru a také se na řešení věcí veřejných hodně spolupodílejí. Protože je v těchto zemích nízká míra korupce, lidé jsou tam přesvědčení, že stát skutečně pracuje v zájmu jejich potřeb. Státy severní Evropy ovšem vynikají i tím, že v nich mají lidé pocit, že mohou žít v souladu se svým individuálním přesvědčením a vysoká je tam také míra sociální důvěry, která se často spojuje s termínem sociální kapitál. Ten určuje, jestli má člověk ve svém okolí dostatek lidí, na které se může spolehnout, a to nejen těch nejbližších. V severských zemích základní mezilidská důvěra dobře funguje třeba i při obchodních kontraktech.
Takže se tam zjednodušeně řečeno lidé méně bojí, že je chtějí druzí podfouknout?
Přesně tak. Zatímco u nás se lidé stále často obávají, že je ostatní podvedou, nebo si na ně alespoň vymyslí nějaké kličky, ve Skandinávii se například ještě donedávna nezamykaly domy nebo auta, protože tamní obyvatelé tolik nepočítali s tím, že by jim chtěl někdo škodit.
Když lidé slyší o tom, že mezi nejšťastnější země patří ty skandinávské, tak mnohdy namítají, že tam přece mají vysokou sebevražednost, alkoholismus, nebo se tam kvůli dlouhým zimám hodně vyskytují deprese. Výsledky novějších studií ovšem ukazují, že vliv počasí na míru štěstí je zanedbatelný a že vyšší míra sebevražd byla pro tyto země typická hlavně v 70. a 80. letech a nyní už se tam jejich počet nijak výrazně neliší od situace v jiných rozvinutých evropských zemích. Stejně tak lze namítnout, že do Skandinávie přišlo v posledních letech mnoho imigrantů, což mohlo negativně ovlivnit spokojenost obyvatel. Dostupné studie ovšem naznačují, že ani vliv imigrace na míru štěstí v severských státech není významný.
Česko ve stejném žebříčku skončilo na 19. příčce. V čem za favority v první desítce stále zaostáváme?
V porovnání se zbytkem světa jsme na tom velmi dobře z hlediska HDP a náskok nejrozvinutějších zemí dotahujeme i v délce aktivního života. Náš problém ale spočívá v nižší míře sociální důvěry a především ve velmi nízké důvěře v naši politickou reprezentaci. Od roku 2013 se podílíme na mezinárodním výzkumu Barometr naděje, v rámci něhož se lidí mimo jiné ptáme, vůči čemu mají do budoucna pozitivní nebo negativní očekávání. Ukazuje se, že Češi jsou velmi optimističtí ohledně toho, jak se bude vyvíjet jejich osobní život, a naopak výrazně pesimističtí vůči krokům své vlády a politickému vývoji. Lidé tu často pociťují bezmoc nad kontrolou politiky, mívají pocit, že i když půjdou k volbám, tak situaci příliš neovlivní.
I výzkum World Happiness Report, o kterém jsme mluvili, svědčí o tom, že štěstí nemůžeme redukovat jen na ekonomické ukazatele, že jde o mnohem komplexnější fenomén. Jak psychologové štěstí vůbec definují?
Ani za 20 let, co směr pozitivní psychologie existuje, se vědci neshodli na jediné definici štěstí. Část z nich štěstí definuje spíše jako krátkodobou pozitivní emoci. Člověku se něco podaří, dosáhne nějakého cíle, něco si koupí, chvíli je šťastný, ale příliš dlouho mu to nevydrží. V tomto případě mluvíme spíše o hédonickém přístupu ke štěstí. Existuje ale ještě štěstí eudaimonické, kdy máte dobrý pocit z toho, že jste udělali něco dobrého, užitečného nebo smysluplného. Něco jste se naučili, někomu jste pomohli, využili jste svůj čas a energii nejen pro sebe, ale i pro dobro druhých.
Lidé, kteří sledují spíše hédonické štěstí, se zaměřují více na vlastní potřeby a potěšení. Plní si převážně vnější cíle, usilují například o to, mít velký dům, luxusní auto nebo drahou dovolenou. Když vám na druhou stranu jde o trvalejší, eudaimonické štěstí, tak využíváte svých možností a silných stránek k tomu, abyste svět kolem sebe posunuli lepším směrem.
Výzkumy ukazují, že lidé, kteří smýšlejí spíše druhým zmíněným způsobem, bývají šťastnější než ti, co jsou orientovaní spíše hédonicky. Když se totiž v životě zaměřujete primárně na výkon a dosahování materialistických cílů, může vám to sice přinášet uspokojení, ale zároveň musíte často fungovat v daleko větším stresu a čelíte vyššímu riziku vyhoření. Typické je, že poté, co člověk něčeho vysněného dosáhne, brzy se to pro něj stává všední a okoukané, míra jeho štěstí klesá a to jej nutí usilovat o něco dalšího. Postupně se tak stává křečkem v kolečku, který pořád někam běží, ale nikdy nedosáhne úplného cíle.
Je tohle důvodem, proč si v žebříčcích štěstí nevedou špatně některé východní země, které za západními státy z hlediska ekonomiky významně zaostávají?
Ano, ve východních zemích totiž štěstí bývá spojené s pocity klidu, harmonie, vyrovnanosti a spokojenosti s tím, co máme. V tamních společnostech je oproti těm západním méně vyzdvihován individualismus. Větší důraz se tam klade na to, být dobrým rodičem, partnerem, přítelem či kolegou, a i když se tam člověk dostane do materiálních nebo zdravotních problémů, má k dispozici hustou síť mezilidských vztahů, na které se může spolehnout. Najdou se dokonce výzkumy, které naznačují, že čím víc lidé v nějaké zemi lpí na materialismu, tím nižší je tam životní spokojenost.
Rozhodně ale neplatí, že v čím skromnějších podmínkách lidé žijí, tím jsou šťastnější. Lidé, kteří žijí v chudobě a materiálním nedostatku, pochopitelně nemohou uspokojit některé základní životní potřeby a potýkají se s existenční nejistotou, takže i míra štěstí je u nich nižší. Pokud má člověk materiálních prostředků víc, může se kromě toho, aby uživil sebe a svou rodinu, starat i o rozvíjení svých zájmů a věnovat se seberozvoji. To ale neznamená, že čím je člověk bohatší, tím se cítí šťastnější. Výzkumy potvrzují, že zvyšující se ekonomická úroveň má na štěstí vliv jen do určité úrovně a jakmile tohoto limitu člověk dosáhne, tak už mu hromadění dalších materiálních prostředků více štěstí nepřináší.
Je ale pro obyvatele západních zemí vůbec možné dosáhnout štěstí ve smyslu spokojenosti s tím, co mají, když je společnost neustále nabádá, aby se srovnávali s úspěchem druhých?
Na samotném srovnávání nemusí být nic špatného. Pokud se srovnáváme s dobrými vzory, s lidmi, kteří vynikají svým charakterem, moudrostí či kreativitou, může to pro nás být inspirující. Problémem je sociální srovnávání na základě vnějších stránek, kdy řešíme, jestli je někdo krásnější, hubenější nebo bohatší. V takovém případě srovnávání s druhými ke štěstí vůbec nepřispívá a naopak vyvolává negativní pocity jako závist, nepřejícnost či nižší sebehodnocení.
Výkonově zaměřená společnost bohužel lidi vede k tomu, aby se mezi sebou porovnávali na základě vnějších atributů. Ke šťastnějšímu životu ale vede spíš autenticita, schopnost být sám sebou a dostatečná sebedůvěra, která zaručuje, že necítíme potřebu být kopií někoho jiného. A jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů, které posilují životní spokojenost, je také vděčnost, schopnost oceňovat pozitivní stránky života, které nám často připadají běžné a samozřejmé.
Nemá ale člověk od přírody sklony zaobírat se spíš tím, co ho trápí, co mu přijde problematické?
Ano, lidé mají tendenci se soustředit spíše na negativní zprávy, což může mít své evoluční důvody. V době, kdy neexistoval rozhlas, natožpak internet, bylo důležité věnovat špatným zprávám zvláštní pozornost. Mohly nás totiž informovat o rizicích a nebezpečích, třeba o tom, že se ve vedlejší vesnici objevila nějaká nemoc nebo přírodní pohroma, a to nám dalo možnost se na ně lépe připravit. V současné situaci, kdy žijeme v podmínkách blahobytu, ovšem může být takový způsob uvažování problematický, protože nás ponouká k tomu, abychom přehlíželi všechno dobré, co nás potkává.
Proto může být užitečné osvojit si některé postupy, jak si pozitivní věci připomínat a více je oceňovat. Jedna z nejčastěji používaných technik spočívá v tom, že si pozitivní zážitky po každém dni zapisujeme. Do určité míry to souvisí i s naší schopností všímavosti neboli mindfullness, snahou mít přítomnou mysl, která si uvědomuje, co je tady a teď, a neodbíhá neustále do minulosti či budoucnosti. Podstatou tohoto cvičení ale není jenom zaznamenat si, co nám šlo během dne dobře, to by bylo moc jednoduché. Cílem také je si uvědomit, jakou jsme v dané situaci hráli roli, jestli jsme k věcem, které hodnotíme pozitivně, sami přispěli vlastní aktivitou. Dalším krokem pak je si z této příznivé zkušenosti něco vzít a vědomě podobné příznivé situace vyhledávat a rozvíjet i v budoucnosti.
Cílem podobných metod určitě není potlačovat starosti a problémy a předstírat, že neexistují. Jejich účelem je naopak to, aby lidem, kteří se s těžkostmi potýkají, dodaly sílu je lépe zvládat. Drobná pozitiva, která máme sklony přehlížet, totiž představují ohromný zdroj energie a psychické odolnosti.
Odkud se sklony vnímat svět spíš optimisticky či naopak pesimisticky berou? Je pozitivní pohled něčím, s čím se do jisté míry rodíme, nebo se i ze zachmuřených bručounů mohou při dostatečném úsilí stát rozzáření optimisté?
Mezi vědci panuje obecná shoda, že tendence k optimismu či pesimismu jsou asi z 50 procent vrozené. Existují studie, které zkoumaly už batolata, a všímaly si, že některé děti jsou odmalička spíše plačtivé a plné obav. Do nových situací se jim spíše nechce a vůči výzvám jsou odmítavé. A pak se najdou naopak děti, které jsou od narození jako sluníčka a do všeho nového se vrhají s radostí. Z ryzího pesimisty sice naprostého optimistu nikdy neuděláte, ale na škále optimismu a pesimismu se většina z nás pohybuje někde mezi těmito póly, takže vhodnou výchovou a sebevýchovou můžeme s těmito charakteristikami do jisté míry pracovat.
Americký psycholog Martin Seligman, který je zakladatelem směru pozitivní psychologie, si ve svém výzkumu všiml, že optimisté a pesimisté se liší v tom, jak si vysvětlují věci, co se jim dějí. Když optimista například neudělá zkoušku, řekne si, že k jeho neúspěchu přispěly i vnější vlivy - že šel na řadu poslední, učitel už byl unavený nebo že kantorovi nebyl sympatický. Nad selháním obvykle mávne rukou a řekne si, že to vyjde příště. Pesimista má v takové situaci naopak tendenci vinit hlavně sám sebe, myslí si, že se na zkoušku dostatečně neučil, že je hloupý a že ji nezvládne ani při dalším pokusu. Navíc má na rozdíl od optimisty sklony neúspěch v jedné oblasti přenášet i do jiných. Když se mu nedaří v kariéře, snižuje to jeho sebedůvěru třeba i ve vztazích. Pesimisté jsou totiž přeborníky ve vymýšlení katastrofických scénářů.
Tenhle způsob uvažování se však dá do určité míry přeučit a podle Seligmana k tomu lze dojít opakováním několika kroků. Člověk si musí uvědomit, co jako negativní událost vnímal, jaké negativní a iracionální myšlenky ho v souvislosti s ní napadaly a jaké pocity a chování u něj tyto myšlenky v důsledku vyvolaly. Potom následuje vnitřní dialog, kdy se ke svým negativním přesvědčením snaží hledat alternativy, pokouší se dojít k tomu, že se na danou událost může dívat i jinak, realističtěji, nebo dokonce optimističtěji.
Nemůže být na druhou stranu pesimista šťastný i takový, jaký je? Proč by měl pesimista chtít svůj skeptický pohled na svět měnit?
Výzkumy ukazují, že ryzí pesimisté mají mimo jiné slabší imunitní systém, vyšší riziko úmrtnosti u kardiovaskulárních onemocnění nebo nižší spokojenost se životem. To ale samozřejmě neznamená, že každý typ pesimismu je špatný. V případě pesimismu, o němž jsme hovořili doteď, často funguje takzvané sebenaplňující se proroctví. Student se začne bát, že zkoušku nezvládne, dostane se do stresu, který zhorší jeho kognitivní schopnosti, takže se mu bude hůře učit a zvýší tak riziko, že skutečně neuspěje.
Existuje ovšem také takzvaný defenzivní pesimismus, kdy si člověk uvědomí, že ho čeká náročná situace nebo těžká zkouška, takže se na ni snaží o to víc a lépe připravit. Pokud uspěje, tak je příjemně překvapený, a pokud ne, řekne si, že to stejně čekal. Určitá míra tohoto defenzivního pesimismu může být v řadě situací užitečná. Sám Seligman uznává, že ani v případě optimismu neplatí, že čím je ho víc, tím líp. Pokud je člověk naivním snílkem, který se na všechno dívá růžovými brýlemi a jakékoli známky problémů či rizik zlehčuje nebo potlačuje, přestává být v kontaktu s realitou, což může mít na jeho životní spokojenost i zdraví negativní dopady. Také lidé v jeho okolí ho pak mohou vnímat jako neautentického, což je pochopitelné, protože takový přehnaný optimismus může opravdu být jenom fazóna.
Alena Slezáčková
- Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykově univerzitě v Brně a dnes tam působí jako docentka.
- Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje především na to, jak duševní zdraví člověka ovlivňuje naděje a všímavost neboli mindfullness.
- V roce 2008 založila Centrum pozitivní psychologie, které si klade za cíl rozvíjet v českém prostředí výzkum témat, jako jsou kvalita života, prožívání kladných emocí či silné stránky lidské osobnosti.
- Je také zástupkyní Česka v Evropské společnosti pozitivní psychologie, členkou vedení Mezinárodní asociace pozitivní psychologie a věnuje se i lektorské činnosti a popularizaci svého oboru.
Letos na jaře Češi spolu se zbytkem světa čelili výzvě. Museli se pokusit nacházet štěstí a optimismus i v mantinelech omezení, která do jejich životů vnesl koronavirus. Jak by teď podle vás lidé přijali, kdyby v blízké době přišla druhá vlna pandemie a vládní opatření by se vrátila? Vyrovnávali by se s tím z vašeho pohledu lépe či hůře než na jaře?
Nad tím zatím můžeme jen spekulovat. Myslím ale, že při vší úctě k tomu, co se během pandemie podařilo dobře zvládnout a zabezpečit, mohla česká vláda s veřejností o veškerých dosavadních opatřeních a jejich změnách lépe komunikovat. Kdyby to dělala, mohlo by to u lidí zvýšit ochotu se omezením přizpůsobit a přijmout větší díl vlastní zodpovědnosti za svoje zdraví i zdraví svých blízkých.
Na začátku pandemie byli všichni natolik vyplašení, že dělali, co se jim řeklo. Po postupném uvolnění vládních opatření ale řada z nich získala dojem, že krize je za námi, že koronavirus se nás už netýká. V současnosti alespoň ze svého pohledu pozoruji mezi lidmi spíš individualismus, touhu užít si dovolenou, ať to stojí, co to stojí. Nyní by to chtělo správně vyvážit optimismus a pesimismus, abychom byli připravení na horší časy a nemysleli si, že jsme nebezpečí úplně zažehnali, ale zároveň se nebáli, že nepřežijeme do konce roku.
Jsou lidé v západních společnostech, které na podobné krizové situace v posledních dekádách téměř vůbec nebyli zvyklí, vůbec schopní žít šťastně i s vědomím toho, že se tu šíří nebezpečí a oni ho nemají pod kontrolou?
Myslím, že pandemie nás může přimět brát věci s větší pokorou. Znovu si zvykneme, že může nastat období, kdy budeme muset žít jinak, než jsme žili doteď. A je otázka, jestli se k dosavadnímu životnímu stylu po odeznění krize zcela vracet, nebo pandemii uchopit jako výzvu k tomu ho přehodnotit a ledacos začít dělat jinak a možná i lépe.
Když se podíváme na zkušenosti z minulých krizí, tak třeba Island, kterému se v žebříčcích štěstí dlouhodobě daří, výrazně zasáhla ekonomická krize v roce 2008. Spousta firem tam tehdy zkrachovala, mnoho lidí přišlo o práci a výzkumníci z oblasti pozitivní psychologie se zajímali, jestli to pro zemi mělo i nějaký příznivý vliv. Zjistili, že v důsledku toho, že lidé přišli o práci, začali trávit více času s rodinou, což vedlo třeba ke snížení dětské kriminality nebo konzumace alkoholu u nezletilých.
Psychologové mluví o takzvaném posttraumatickém rozvoji osobnosti. Člověk, který prožije nějakou traumatickou životní událost, třeba autonehodu nebo vážnou nemoc, přirozeně reaguje smutkem, hněvem nebo depresí. Poté co negativní emoce odezní a on se s pomocí svých blízkých a vlastních mechanismů zvládání vrací k běžnému životu, však může mnohdy začít žít jinak než před tou negativní událostí. Více si váží svého zdraví, vztahů s druhými lidmi, soustředí se na věci, které jsou opravdu důležité, a malichernosti najednou pomíjí. Příklad Islandu potvrzuje, že podobně to může platit i v případě socioekonomických krizí. Uvidíme tedy, jací ze současné krize vyjdeme my.
