Kdy je luaz pohodlné auto? Když ho vezete na odtahovce. Mohl by to být docela trefný vtip, kdyby to nebyla pravda. Ale i pak je to vlastně vtipné. Jen je to takový smích se skřípáním zubů. Nejpohodlnější jízda v luazu ale rozhodně je, když sedí na zádi odtahovky, vy sedíte v něm a veze vás nocí z Turkmenistánu do uzbecké Buchary. Náš útěk z totality, který je tak bizarní, že se podle něj dá točit komedie, je za námi.
Teď už musíme vyřešit jen takovou drobnost. Nějak zařídit, aby naše žába zase jezdila bez odtahovky. Ale na to je ještě čas, máme to ještě sto kilometrů a příjemně to houpe, neřve tu žádný motor ani neječí převodovka. Ideální na to si za volantem pospat.
Rarita na kolech
Druhý den ráno, když naše auto spokojeně odpočívá pod krásně vyřezávaným stropem vjezdu do hostelu, který bude, obáváme se, že na docela dlouho, naší dočasnou základnou, se vydáváme ověřit, zda to, že máme auto z bývalého SSSR, má v bývalém SSSR nějakou výhodu. Moc nadějí tomu ale nedáváme, luaz jsme viděli za celou cestu jediný, kousek od Ašchabadu v Turkmenistánu, a to ještě mnohem známější neplovoucí verzi. A záporožců, aut, ze kterých naše stroje vychází a kterých se vyrobilo přes tři miliony, je tu jak šafránu. Ale za pokus nic nedáme. A tak se vydáváme na mošina bazar, místo, které bychom hrozně moc potřebovali doma. Jak název napovídá, je to místo, kde se prodávají věci na mašiny, jen slovo bazar tady znamená trh.
A je to trh ve své nejryzejší podobě. Desítky stánků prodávají všechno možné i nemožné na auta a vše kolem nich. Nic jiného. Nic na motorky, nic na traktory, na to jsou jiná místa. Tenhle zvyk soustředit všechny obchody a služby z jednoho oboru na jedno místo je ohromně praktický.
Cukrárna pro petrolheady
S rozzářenýma očima procházíme mošina bazar, na který se v příštích dnech ještě mnohokrát vrátíme, takže nás tady už budou vítat jako stálé zákazníky. Bloudíme mezi stánky, přístřešky a obchůdky a ptáme se na díly do záporožce. Občas zkusíme i luaz, ale zjevně je to tu naprostá rarita. A záporožec? Starý, moc starý… to nemáme. Ono se není čemu divit, Uzbekistán je země bílých chevroletů, stará sovětská auta tady vidíte už jen zřídka.
Chevrolety se sem dostaly, když tu na začátku devadesátých let začalo vyrábět auta Daewoo, které později přešlo pod značku Chevrolet. Vozový park tu tak tvoří směs aut z Japonska, Koreje a Uzbekistánu, kterým občas sekunduje nějaká ta lada či volha, které tady s obrovskými zahrádkami dosluhují jako muly pro tvrdou práci. Ale záporožec? Ani náhodou. Ale sehnali jsme alespoň víčko nádrže za 20 korun, to jde!
Mezinárodní spiknutí
A tak rozjíždíme mezinárodní slovensko-maďarsko-česko-uzbecký plán. Díky našim novým kontaktům v Maďarsku, zemi, kde je v Evropě luazů asi nejvíce, se nám podaří sehnat celý nový motor a k němu i dvě převodovky (mít tyhle kontakty před rokem, ušetřili bychom si tolik starostí…) a obratem pro ně vyráží z Banské Bystrice naše prodloužená ruka Lukáš. My mezi tím v Buchaře rozebíráme motor a převodovku, která nás zradila už v Íránu, abychom mu mohli říct, jaké díly jsou potřeba.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby sem nějak dokázal dostat motor i převodovku, ale na to nemáme peníze ani čas. Je to moc velké a moc těžké. Když motor otevřeme, je to úplné africké déjà vu. Motor se zadřel na pístním čepu (to je tyčka, na které se hýbe píst, když lítá v pístu nahoru a dolů). V roce 2009 se nám přesně takhle kus před Káhirou v poušti zadřel motor trabanta a úplně stejně jsme řešili, jak tam dopravit potřebné díly. V Africe nás zachránil zástupce našeho velvyslance, který nám je dovezl. Tady to nepůjde. Musíme vymyslet něco jiného.
Nejpodivnější turista v Buchaře
Probíráme to zleva zprava, ale nakonec nejrychleji, nejpraktičtěji a ve své podstatě i nejlevněji vychází, aby s díly Lukáš prostě přiletěl. Asi ne každému se stává, že se ho zeptají, jestli by nezabalil válce, písty, ojnice, kus spojky a nějaké ty hadry a za pár dní přiletěl do Uzbekistánu na záchrannou misi. Lukášovi se to stalo právě teď a o pár dní později už míří na Istanbul a Samarkand. Vše proběhlo skoro bez problémů, jen tedy nechápeme, proč nechtěli na palubu letadla vzít přítlačný talíř spojky, který vypadá jako mina. Ty aerolinky už nejsou, co bývaly!
Pak už jen sednout na vlak dosahující rychlosti, kterou u nás žádné vlaky nejezdí (umí to rozjet až na 250 km/h) a Lukáš i s díly je na naší dočasné základně pod vyřezávaným stropem. Takového turistu ještě Buchara neviděla, většinu času strávil nad motorem a převodovkou, kterou nám pomohl rozebírat a skládat. Po čase byl náš pobyt ve městě divný i turistické policii, která se přišla zeptat, co že tady už více než týden děláme. Asi to tu není normální. Když je všechno hotovo, motor vrčí jako nový, převodovka řadí jako nikdy a Lukáš vyráží domů a my na náš nejdelší přejezd. Máme před sebou skoro 3 tisíce kilometrů přes Uzbekistán a Kazachstán… a pak už bude Mongolsko za rohem.
Jak ve frontě na oběd
Hltáme kilometry po stovkách. Doslova po stovkách, protože při naší rychlosti jedeme každých 100 kilometrů dvě hodiny a po nich už toho máme v hluku, horku a prachu tak akorát, abychom zastavili, vydechli si a vydali se na další stovku… a další a další a další. Z našeho tempa nás vytrhne jen uzbecko-kazašská hranice. "To je tak na deset hodin," pronese s klidem Tádžik stojící před námi ve frontě, o které se nám nechce věřit, že je až na hranice. Ty jsou ještě pěkně daleko. Ale je to tak. Posouváme se kousek po kousku, hodinu za hodinou.
Stání ve frontě tady připomíná frontu na oběd na základní škole. Pořád se někdo snaží předbíhat, cpe se dopředu. Když všechno hodiny stojí a náhle se řada pohne, propukne panika, jako kdyby se, když se všichni hned nerozjedou, už pak na hranici nedalo dostat. Troubení, hulákání, kličkování… Místní policie to zjevně zná, protože prochází frontou a píše si pořadí aut. Když se před nás pak nacpe několik nervózních řidičů (které si před chvílí zapsali), zase se vše urovná tak, jak to bylo. Já tě pustím, když ty pak pustíš mě, tu zjevně nefunguje.
Vzhůru na sever
Pomalu se suneme dál a dál a odpovídáme na stále stejné otázky okolních řidičů a náhodných kolemjdoucích. Z Česka a Slovenska… ano, z Československa, LuAZ, ano, ze SSSR, na benzin, na naftu, ne, těch sto dvacet, co to má na tachometru, to nejezdí, ne, nestavěli jsme si to sami, ano, vážně to plave… a tak stále dokola, hodinu za hodinou.
Až jsme konečně za masivními vraty a konečně pochopíme, proč to jde tak strašně pomalu. Celníci auta prohledávají snad ještě precizněji, než když jsme vjížděli do Číny. Při představě, že budeme všechno vyndávat a zase nakládat, skřípeme zuby. Ale stejně jako u trabantů zafunguje kouzlo žlutého cirkusu. Takže jen ještě jednou z Česka a Slovenska… atd. atd. A jsme v Kazachstánu! Ani to nebolelo. A teď vzhůru na sever!
Úplně jiný Kazachstán
V Kazachstánu jsme byli už několikrát, byla to země nekonečné pouště a špatných cest. Tohle je ale něco úplně jiného. Stovky kilometrů nových dálnic a širokých silnic. A hor, nádherných vysokých hor, které se táhnou po naší pravé ruce jakoby donekonečna. Nejprve na hranicích Kyrgyzstánu, pak Číny. "Jsme 50 kilometrů od Číny a luazem!" září oči našemu fotografovi Michalovi. "No, jo, jsme. Kde jinde bychom měli být? Čína není přece tak daleko.
Už jsme tam byli…" pomyslím si. Jenže ono je to opravdu něco. My jsme 50 kilometrů od Číny. Luazem a naprosto nesmyslnou tříkolkou! Je to sice úplná blbost, ale nikdo před námi tohle nezkusil. Je to něco! A je potřeba dovolit sám sobě být tím ohromený. Vždyť přece proto cestujeme, proto abychom se nechali ohromit. Jsme 50 kilometrů od Číny a luazem! To je sakra něco!
Ještě pomaleji
Máme za sebou skoro polovinu z tří tisíc kilometrů na další hranice Kazachstánu, když se z opravené převodovky začne ozývat nejprve chrastění, které už vydávala, a záhy se k němu přidá temné hučení… to už tady taky bylo. Udělali jsme, co šlo, vyměnili všechno, co jsme zvládli vyměnit. Udělali jsme to nejlépe, jak to šlo. Prostě pojedeme a budeme věřit, že to půjde. Podivné zvuky se ozývají, když zrychlíme nad 55 kilometrů za hodinu, což je u žáby, která jede maximálně osmdesát, už docela dost. A tak zpomalíme na padesát. A najednou je kolem vlastně docela klid. Motor se nežene, krajina kolem se nežene, my se neženeme. A jedeme, jedeme, pomalu poklidně. Někdy je nejrychlejší zpomalit.
