Ve známé americké písničce z 60. let se zpívá o tom, že Vánoce jsou nejlepší část roku. Zejména v posledních dnech před svátky to ale spíš často vypadá, že jde o psychicky nejnáročnější období. Čím to je?
Vánoce si spojujeme s pěknými prožitky, které ale stojí spoustu příprav. Ty jsou často spíše materiálního charakteru - musí být nakoupeny dárky, uklizeno a navařeno. Zapomínáme ale na to, že bychom si měli uklidit i v sobě, abychom mohli prožít to, co chceme a očekáváme. Zároveň se jedná o konec roku, lidé častokrát už po Vánocích nejdou do práce, takže musí stihnout všechno dokončit. Zvýšené pracovní vytížení se tak mísí s tím, že máme pocit, že musíme doma dohnat všechno tak, aby to bylo co nejhezčí. Vánoce jsou dny, na kterých si dáváme záležet, a chceme, aby byly podle našich představ.
Bojí se lidé víc toho, že něco nestihnou, nebo jak se na ně budou dívat ostatní?
Je zvláštní, že ačkoliv Vánoce většinou prožíváme v soukromí, panuje ve společnosti jakýsi mustr na to, jak by měly vypadat. A i kdyby se rodina rozhodla trávit svátky jinak, než je obecná představa, bude pro ně těžké, aby si to obhájili sami před sebou. Společenský tlak na to, jak bychom měli Vánoce prožít, je velký, přestože nás při nich nikdo nevidí.
Předvánoční čas je spojený s masivní reklamou, fotkami perfektních vánočních stromečků, adventních věnců a cukroví. Násobí tato marketingová iluze tlak na to, jak by Vánoce měly vypadat?
Určitě. Prodejci potřebují udat zboží a přesvědčit nás, že bez jejich výrobků naše Vánoce nebudou to pravé. Ale to je smysl jejich existence, těžko jim vyčítat, že to tak dělají. Na Vánocích je složité to, že od nich očekáváme především prožitek. Že strávíme hezké chvíle se svými blízkými, které máme rádi. To se ale dá zařídit mnohem hůř než ozdobený stromek nebo bohatá tabule.
Před svátky se spousta lidí snaží také narovnávat pošramocené mezilidské vztahy. Je vůbec možné a dobré zlepšit dlouhodobě špatné vztahy během pár dní?
Myslím si, že stojí za to zkusit to. Vánoce mohou být dobrá příležitost napravit věci, které dlouho odkládáme. Zkusit navázat komunikaci tam, kde se přerušila. Zároveň to ale může dopadnout špatně. Čím víc očekáváme, že se něco změní, tím hůř bereme, když se tak nestane.
V tabulce životních událostí, kterou se měří míra psychické zátěže, jsou Vánoce na předposledním místě. Chodí k vám před svátky nebo po nich více klientů než během roku?
Určitě je to v jistém ohledu rizikové období. Problémy lidí, kteří nemají urovnané vztahy, nebo v nich mají výkyvy a konflikty, o Vánocích zesilují. Kromě toho si během svátků mnohem více uvědomujeme, že nám někdo chybí. Už teď, dva týdny před Vánocemi, řada lidí očekává, že svátky budou náročné. Ti, kteří během nich již zažili eskalaci konfliktů, se na ně psychicky připravují. Po Vánocích za mnou přicházejí mí dlouhodobí klienti s tím, jak byly svátky hezké, ale dost často taky s nepěknými zážitky, které zažili.
Dá se předvánočnímu stresu vůbec vyhnout?
Nevím, jestli se mu dá úplně vyhnout. Začal advent, pro křesťany je to čas očekávání. Když je žena těhotná, neboli v očekávání, má taky pocit, že musí zařídit spoustu věcí. Ale zároveň jí vlastní tělo říká, že se nemůže úplně uštvat a musí myslet na dítě. Možná kdybychom k tomu přistupovali stejně, že se nemůžeme uštvat, prožili bychom radostnější a láskyplnější chvíle se svými blízkými. Pokud si to budeme připomínat každý den alespoň na chvíli, předvánoční stres nás úplně nesemele.
Petr Hudlička
- Psycholog a ředitel centra Fokus Praha.
- Vystudoval psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval výcvik v terapii zaměřené na člověka (PCA) v rámci Komplexního vzdělávání v psychoterapii při 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
- Působí také jako výcvikový terapeut Pražského institutu PCA.
- V terapii využívá také takzvanou poetoterapii.
- Ve volném čase rád relaxuje v přírodě, nebo na zahradě.
Podceňují Češi stres?
Myslím si, že ano. Stále podléháme společenskému tlaku s tím, že je před nás něco postaveno a my to zkrátka musíme zvládnout. Stále není ve výchově ani vzdělávání zakořeněna psychohygiena a odpočinek.
Je jasné, že odpočinek je pro každého velmi individuální. Máte ale nějaké tipy na to, jak by měl ideálně vypadat?
Obecně se dá říct, že ideální odpočinek je kompenzací naší práce a musí vycházet z toho, co je nám příjemné a blízké. Je dost pravděpodobné, že ti, kteří pracují mezi lidmi, budou potřebovat strávit část volného času o samotě nebo v menší společnosti. Pokud někdo pracuje fyzicky, tak si v rámci odpočinku třeba něco přečte nebo se podívá na film. Jestliže někdo pracuje celý den vsedě za stolem, měl by si raději dopřát nějaký pohyb, ať už se bude jednat o sport, nebo třeba práci na zahradě. Vedu lidi k tomu, aby si sami hledali aktivity, u kterých si odpočinou a vyčistí hlavu.
Umí lidé plnohodnotně odpočívat?
(zamyslí se) Je to velmi individuální. Častokrát se setkávám s lidmi, kteří se musí naučit odpočívat. Kteří teprve ve chvíli, kdy se u nich něco zasekne, ať už po psychické, nebo fyzické stránce, zjišťují, že jejich síly a zdroje nejsou nevyčerpatelné. A pokud chtějí v životě fungovat normálně, musí si hlídat míru svého nasazení.
Musí dávat pozor na signály, které jim hlava nebo tělo dávají s tím, že je všeho moc a musí si odpočinout. Tlak nás často žene k tomu, abychom stíhali co nejvíce, a ještě vydělali na lepší auto, nový mobil, lepší zařízení bytu a tak dále. Nakonec ti, kteří narazí na limit svých sil, jsou šťastnější, protože jsou nuceni si uvědomit, že tímhle štěstí stejně nedosáhnou a musí jej hledat jinde.
Signály vyčerpání jsou u každého jiné, nicméně dají se alespoň trochu specifikovat?
Určitě. Může to být zjištění, že člověka najednou nic netěší, z ničeho nemá radost. Nebo že nemá čas na své nejbližší, vůbec neví, čím momentálně žijí. U lidí, kteří jsou zaměřeni na výkon a svou psychiku zvládají, dává signály vyčerpání jejich tělo. Rozvíjí se u nich nějaké psychosomatické onemocnění, ale mohou být také častěji nemocní, trpět bolestmi hlavy nebo poruchami trávení. Někdy trvá hodně dlouho, než si uvědomíme, že tělesné signály souvisejí s psychickou zátěží.
Proč se o psychických problémech a jejich řešení v posledních letech začíná mluvit čím dál hlasitěji? Přestali se lidé bát?
Určitě se o psychických problémech ví a mluví více než dříve, což je dobře. Nejhorší totiž je řešit problémy pozdě, když už jsou rozvinuté. Žijeme v době, která je velmi stresující, na lidi je vyvíjen mnohem větší tlak. Zároveň žijeme ve velmi svobodné době, která před lidi staví spoustu možností, což vytváří specifický druh psychických problémů. Je mnohem těžší najít si svou identitu a životní cestu než v době, kdy tolik možností nebylo.
Kumulace stresu může vést i k syndromu vyhoření. Dá se rozpoznat, kdy je člověk na pokraji sil?
Určitě existují signály, které syndromu vyhoření předcházejí. Jak už jsem zmiňoval, může jít o pocit, že člověka nic nebaví, nic jej netěší, žije v šedi bez pozitivních emocí. Jeden z typických doprovodných faktorů je pocit ztráty smyslu. Třeba když máme v práci pocit, že to, co děláme, nemá smysl nebo je k ničemu. Často můžeme pociťovat i odpor k tomu, vstát a do práce se vypravit. To se může projevit i na našem fyzickém stavu. Je jasné, že z práce chodíme unavení, ale když alespoň čas od času neodcházíme s pocitem, že se něco povedlo a stojí to za to, pak jde o varovný signál.
Je pak jediným řešením odchod z dosavadní práce?
Určitě je čas na změnu. Může to být změna vnitřního nastavení, že si v práci najdu něco, co mě bude bavit. Nebo to může být změna vnější, tedy že si člověk najde práci, která mu bude přinášet naplnění.
Lidé si na začátku nového roku často dávají novoroční předsevzetí. Mají podle vás smysl?
Využít přelom roku k nějaké změně může být dobré. Všichni ale víme, že je mnohem více předsevzetí, která se nepovedou, než těch, která se povedou. Takže není dobré od nich čekat zázraky a to, že by nám kompletně změnila život. Na druhou stranu, pokud chce člověk udělat ve svém životě změnu, je dobré najít k tomu určité datum. A může to být dneska i 1. ledna.
