Téměř po 40 letech se megaledovec rozpadl. Zánik dokumentují snímky ze satelitů

Ještě nedávno byl ledovec známý jako A-23A největším na Zemi. Zabíral plochu zhruba jako celý Moravskoslezský kraj a na moři strávil téměř 40 let. Jeho pouť se uzavřela letos na jaře v jižním Atlantiku, více než dva tisíce kilometrů od místa, kde se kdysi zrodil. Jeho postupný úbytek navíc pravidelně monitorovaly satelitní mise.

Ledovec A-23A patřil k několika obřím ledovým masám, které se v listopadu 1986 najednou odlomily z Filchnerova ledového šelfu. Brzy poté ho dokonce zachytil satelit Landsat 5, takže ho můžeme vidět na snímku společně s dalšími ledovci ze stejné události.

Většinu své existence strávil v oblasti Weddellova moře. Dlouhá léta byl dokonce částečně „uvězněn“ na mořském dně u antarktického pobřeží, takže se téměř nepohyboval. Teprve v roce 2022 se uvolnil a začal skutečně driftovat. Oceánské proudy ho během následujících let postupně odnesly dál od Antarktidy do otevřeného oceánu.

Nakonec doplul do vod severně od Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů – více než 2300 kilometrů od místa, kde se původně odlomil. S rostoucí vzdáleností od Antarktidy však přibývalo i teplejší vody, což znamenalo rychlé tání a postupný rozpad.

Přestože je pravděpodobné, že v dávné minulosti Země existovaly ledovce, které přežily ještě déle, odborníci A-23A považují za nejstarší známý ledovec na světě – alespoň mezi těmi, které zachytily satelity a které vědci systematicky sledují. „Jeho cesta je opravdu pozoruhodná, už jen kvůli své mimořádné dlouhověkosti,“ říká Christopher Shuman, bývalý vědec z Marylandské univerzity.

Od pobřeží Antarktidy až do jižního Atlantiku

Zatímco ještě v roce 2020 měl A-23A rozlohu přes 6000 kilometrů čtverečních, tedy zhruba desetkrát velikost Prahy nebo jako Moravskoslezský kraj, na konci března 2026 z něj podle odhadů zůstalo už jen něco přes 170 kilometrů čtverečních.

V posledních měsících své existence se ledovec intenzivně rozpadal, tál a uvolňoval menší fragmenty. Na jeho povrchu se zároveň tvořila velká jezírka tmavě modré roztáté vody, která podle vědců přispěla k destabilizaci ledové masy a jejímu konečnému rozpadu.

Satelitní snímek z družice NOAA-21 pořízený 3. dubna 2026 už zachycuje pouze zbytky někdejšího obra. Jeho poslední dny navíc často zakrývala oblačnost. „V posledních týdnech jsem si všiml, jak příroda jako by zahalovala umírající ledovec závojem mraků, jako by mu chtěla dopřát trochu soukromí,“ uvedl australský meteorolog Jan Lieser, který jeho pohyb dlouhodobě sledoval pomocí satelitních dat.

Pohyb ledovců zůstává částečně záhadou

A-23A je zajímavý i z jiného důvodu: jeho život téměř přesně kopíruje vývoj moderního pozorování Země z vesmíru. Od 80. let ho dokumentoval program Landsat, později i družice Terra a Aqua, které poskytují pravidelné globální snímky planety. V posledních letech sledovala jeho cestu celá řada dalších satelitních misí. Astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici pořizovali detailní fotografie a nové družice dokonce zaznamenávaly i dopady ledovce na okolní mořské ekosystémy.

„Technologie, které nám umožňují vyprávět příběhy ledovců, jsou výsledkem práce inženýrů a investic do družicových senzorů,“ říká americký glaciolog Christopher Shuman z Marylandské univerzity. „Díky nim dnes mnohem lépe rozumíme obecným vzorcům pohybu ledovců kolem Antarktidy.“

Navzdory velkému množství dat zůstává pohyb obřích ledovců částečně záhadou. Vědci například stále zkoumají, jakou roli hraje tvar mořského dna nebo oceánské proudy. „O obecných vzorcích driftu ledovců víme poměrně hodně. Když ale sledujeme konkrétní kus ledu a jeho přesnou trasu, stále je před námi ještě hodně otázek,“ dodává Lieser.