Na střední škole vystudoval obor zaměřený na sociální činnost, ale už tehdy věděl, že chce pracovat na dráze. V nemocnici na pozici sanitáře proto vydržel jen měsíc a pak si začal plnit svůj sen. Nejprve pracoval u soukromého dopravce, před třemi lety pak nastoupil k Českým drahám. Přiznává, že "jako každý kluk" chtěl být strojvedoucím, ale nakonec se rozhodl pro práci vlakvedoucího označovaného také jako průvodčí.
Uvědomil si totiž, že práce strojvedoucího je velmi náročná jak psychicky, tak dopravně. "Takže být vlakvedoucím mi momentálně stačí," říká s tím, že má na starosti mnohem víc než jen kontrolu jízdenek. "Zajišťujeme bezpečnost cestujících, reagujeme na výzvu strojvedoucího a dáváme souhlas k odjezdu, spolupracujeme se strojvedoucím na zkoušce brzdy nebo na posunech ve stanici, na tratích, kde nejdou výpravčí, chodíme házet výhybky," vyjmenovává.
Někdy je navíc jeho práce značně dobrodružná a nemá nouzi o vtipné historky, které sdílí na svém instagramovém profilu Večerka na kolejích a tiktokovém účtu Phocem. Musí si poradit s cestujícími, kteří mají jízdenku s QR kódem v tlačítkové Nokii nebo s těmi, kteří jsou poněkud ztracení. "Často mám 'na krku' cestující zmatené, dezorientované, takové, kteří nevědí, kde přestoupit, někteří ani nevědí, kam jedou, jsou v podnapilém stavu nebo pod vlivem omamných látek. Jsem ale nekonfliktní typ, takže se snažím jednat diplomaticky a většinou se domluvím i s opilými," říká.
O absurdní situace nemá nouzi, ani když odloží uniformu průvodčího. Když byl před několika měsíci na nákupu ve vietnamské večerce ve svém domovském Turnově, žena, kterou potkal mezi regály, byla přesvědčená, že večerka patří jemu. "Říkala mi: Vy to musíte mít těžké, jak jsou teď drahé energie. Pak dál šmejdila po krámě, a když na mě narazila znovu, pokračovala: Ale já si stejně myslím, že to máte velmi těžké, já jsem ráda, že jsem zaměstnaná. Usmál jsem se na ni a vysvětlil, že jsem taky zaměstnaný, že pracuju na železnici," vypráví.
Co je ten průvodčí zač?
Někteří cestující ve vlacích se zase neostýchají zeptat se Phana na jeho původ. "Mají zvídavé dotazy. Někdy opatrně přijdou s tím, jestli se mohou zeptat, odkud jsem, jindy se prostě zeptají, co jsem zač, ale s žádnou formou agrese nebo rasismu jsem se nesetkal," říká průvodčí s tím, že ví jen o dalších dvou Vietnamcích, kteří pracují na železnici, a je tak pravděpodobně prvním vietnamským vlakvedoucím v Česku.
Zatímco na vlacích se s rasismem nesetkává, přiznává, že během dětství a dospívání čelil hloupým poznámkám i posměškům. "Češi měli vždy vytříbený smysl pro humor: rýpali do mě, měli nemístné poznámky nebo si ze mě utahovali. Byly chvíle, kdy mě to fakt štvalo, jako mladší jsem nevěděl, co s tím, připadal jsem si bezmocný. Nebyl jsem taková prořízlá huba, jako jsem teď. Říkal jsem si, že jednoho dne chci nějakým způsobem lidem ukázat, že neodpovídám jejich stereotypní představě o Vietnamcích. Chtěl jsem nabourávat předsudky a ukázat, že Vietnamci nejsou jen prodavači ve večerkách nebo na tržnicích," poodhaluje jednu z dalších motivací k práci na železnici.
Humorem proti rasismu
Na svých sociálních sítích si sám ze sebe dělá někdy až krutou legraci, vysvětluje ale, že je to pro něj spíše obranný mechanismus. "Během dospívání se ve mně vytvořil smysl pro humor jako takový štít proti rasistickým narážkám a hloupým vtipům. Kolikrát sdílím opravdu drsné vtipy na svou osobu, tím chci ale jen ukázat, že by si lidé neměli nic dělat z toho, co o nich říkají ostatní, že já si z podobných poznámek taky nic nedělám. Legrace, kterou si dělám sám ze sebe, mě dokáže ochránit před blbými narážkami ostatních lidí," míní.
Přesto Phan pozoruje, že se česká společnost v posledních patnácti letech posunula, a skrytého i otevřeného rasismu pomalu ubývá. "Občas přijdou nějaké vtipy na téma večerka, tržnice Sapa či pěstování konopí. Není to ale takové jako dříve," srovnává.
Přiznává, že sám se cítí být spíše Čechem než Vietnamcem. Pochutná si raději na českém jídle, i když má i některé oblíbené vietnamské pokrmy, nedodržuje některé vietnamské tradice, nemá v domácnosti oltář a slaví spíš Vánoce než Lunární nový rok. Některé vietnamské hodnoty jsou mu cizí, na druhou stranu na Vietnamcích oceňuje, jak jsou semknutí. "Ať jedu kamkoliv v republice, když potkám Vietnamce, pokecám si s ním, jako by byl můj dlouholetý známý. Češi k sobě takto blízko nemají," míní.
K jeho příklonu k české kultuře přispělo zřejmě i to, že od svých patnácti let žije kvůli rozpadu původní rodiny u své české pěstounky, která mu dříve byla chůvou. V české rodině se setkal s větší otevřeností a respektem ke svým tužbám a přáním. "Když Češi vidí, že jejich dítě chce něco dělat, většinou jej nechají. Vietnamci jsou striktnější, chtějí, aby jejich děti měly prosperující povolání - byly doktory, právníky, obchodníky. Přejí si, aby měly hodně peněz," říká s tím, že jeho biologický otec neměl pro jeho vysněnou práci pochopení.
Práce na dráze je mezi Vietnamci obecně považována za průměrnou až podřadnou, což může vycházet i ze špatného stavu železnice v zemi jejich původu. "Ve Vietnamu, co jsem pochopil, je to práce málo placená a neprestižní, což je dáno i tím, že infrastruktura je velmi zastaralá, proto práce nemá takovou prestiž jako třeba v Japonsku," říká průvodčí. "Pěstounská rodina mě ale vždy podporovala, díky ní jsem dosáhl svých cílů a jsem jí za to vděčný," oceňuje.
