reklama
 
 

Ludwig: Češi se naučili, že lepší je nevyčnívat. Svoboda nám k optimismu už nestačí

18. 9. 2018 8:32
Proslavil se knihou Konec prokrastinace o tom, jak vyzrát na chorobné odkládání povinností. Na pozdějším bestselleru přitom paradoxně začal pracovat v době, kdy se měl ještě jako student práv místo psaní učit na zkoušky. Kromě toho, jak se mají lidé konečně pustit do úkolů, které jim leží na stole, ale dnes Petr Ludwig přednáší také o kritickém myšlení a v půlce září pořádá konferenci o tom, jak má správný leader ostatní přesvědčit o své vizi. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví také o diskusích mezi zdánlivě nesmiřitelnými názorovými tábory, nebo o pesimismu, který si podle něj česká společnost předává z generace na generaci.

V následujících týdnech pořádáte v Praze a v Brně konferenci Leadership, na které se svým poselstvím vystoupí řečníci z mnoha různých oborů. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít správný leader, ať už působí v byznysu, nebo v neziskové organizaci?

Každý leader by měl mít v hlavě vizi ideální budoucnosti a umět ostatní pro svou vizi nadchnout. Měl by být empatický a dokázat pracovat s emocemi, ale současně by měl dokázat svou vizi lidem racionálně vysvětlit. V neposlední řadě musí leader dobře zacházet s informacemi a mít schopnost kritického myšlení.

Mají být leadeři pro společnost zároveň morálními elitami, které ukazují dobrý příklad?

Všeobecně se dá říct, že leadeři bývají současně elitami a naopak. V Česku si ale slovo elita nese poměrně negativní konotaci, lidé si ho spojují s nadřazeností, a proto ho sám nerad používám. Česká společnost nemá ráda, když někdo dlouhodobě vyčnívá a je všude vidět. Náš odpor vůči autoritám může být na druhou stranu v některých případech příznivý, protože se elitou nenecháme tak snadno zlákat k něčemu špatnému.

Má Česko v současnosti inspirativních leaderů dostatek?

Dnes jich máme spíš extrémní nedostatek. Za doby první republiky tu byla spousta spisovatelů, lékařů či učitelů, kteří představovali pro společnost morální vzory. Ty jsme si ale v následujících historických obdobích vyhnali, vyvraždili, nebo zavřeli, a tak bude pár generací trvat, než najdeme nové morální elity, které už nebudou zatížené ani divokým podnikáním v devadesátých letech.

Když si projdete internetové diskuse u vyjádření českých intelektuálů, často to vypadá, že velkou část společnosti spíš iritují. Jak by měli komunikovat, aby jim naslouchal i někdo mimo jejich sociální bublinu?

Shazování těchto osobností v komentářích často svědčí o nízké schopnosti argumentace na straně diskutujících. Uživatelé by se měli naučit debatovat se svými názorovými oponenty slušně, používat věcné argumenty a hledat, co je spojuje. V diskusích na sociálních sítích dnes bohužel mnozí z nich dělají argumentační fauly, urážejí lidi, s nimiž nesouhlasí, a na elity si rádi plivají. Tím pádem nedochází k debatě, ale jen k utvrzování se ve vlastních názorech. Když navíc dostanete ke svému útočnému komentáři od ostatních hodně "lajků", cítíte se jako vítěz.

Vrátím se ale k původní otázce. Elity by své myšlenky měly umět vyjádřit tak, aby je pochopila i druhá strana. Hezky to shrnuje citát připisovaný Einsteinovi, který říká, že pokud něco nedovedeš vysvětlit jednoduše, nerozumíš tomu dostatečně dobře. Sám to řeším při své práci, kdy čas od času přednáším i ve výrobních firmách například pro lidi s dělnickou profesí nebo pro skladníky. V takové situaci se snažím nijak se nevyvyšovat, mluvit jednoduše a tehdy to funguje.

Mediální experti předpokládají, že lidé mají obecně sklon věnovat pozornost jen informacím, které potvrzují jejich stanovisko. Mohou tím pádem elity někoho, kdo nesdílí jejich pohled, vůbec přesvědčit, aby se zamyslel nad jejich argumenty?

Téma názorové propasti mezi různými částmi společnosti se projevilo u brexitu i u amerických prezidentských voleb a studie, které vznikají, naznačují, že dobrým začátkem debaty mezi zdánlivě nesmiřitelnými názorovými tábory je nejdřív hledat věci, na kterých se obě strany shodují, a pokusit se vůči sobě nevymezovat. Když rovnou arogantně přijdete s větou "co ty mi budeš povídat", nikam se nepohnete. Řešením by mohlo být zavedení povinného předmětu kritického myšlení na školách, v jehož hodinách by se studenti učili rozpoznávat argumentační fauly a vyhýbat se jim. Taky by si osvojili dovednost ověřování zdrojů, která je obzvlášť důležitá, když vezmeme v úvahu, že na internetu dnes najdete obrázek dokazující cokoli.

Petr Ludwig (32)

Petr Ludwig (32)

  • Vystudoval informační technologie na Vysokém učení technickém. Studium práv na Masarykově univerzitě nedokončil.
  • Ještě při studiích založil společnost GrowJOB, která radí podnikatelům, jak lépe motivovat své zaměstnance a zvýšit tak efektivitu jejich práce i firemní kulturu.
  • V roce 2013 vydal knihu Konec prokrastinace, která se stala bestsellerem a byla přeložena do devíti světových jazyků, nejnověji do korejštiny a japonštiny.
  • Každoročně pořádá konferenci o kritickém myšlení pojmenovanou #krimyš a konferenci Leadership o tom, jak nadchnout tým pro svou vizi.
  • Na sociálních sítích pravidelně komentuje společenské dění a na svém YouTube kanálu vede talk show Deep Talks.

Různé hoaxy dnes na svých profilech sdílejí klidně i politici, což mnoha lidem může dávat pocit, že jde o naprosto legitimní zdroje informací. Jak se dá tomuto bránit?

V celém západním světě jsme svědky toho, že politici dokážou dobře zjistit, co chtějí jejich voliči slyšet, a pak jim to slíbit, aniž by to byli schopni splnit. Političtí leadeři by přece měli voličům spíš ukazovat, že věci nejsou černobílé a že všechna zdánlivě jednoduchá řešení bývají obvykle špatná, protože něco podstatného opomíjejí. Platí, že čím víc se do nějaké oblasti ponoříte, tím víc zjišťujete, jak komplikovaná ve skutečnosti je a tím pokorněji o ní budete mluvit. Už Charles Darwin říkal, že ignorance spíš než inteligence plodí sebevědomí, takže čím méně o něčem víme, tím jistěji si stojíme za svým názorem. Voliči by si tak měli dávat pozor na příliš sebejisté politiky, protože ti jsou nejnebezpečnější.

Ve své knize Konec prokrastinace píšete, že hrdinství znamená vystoupit z davu. Neslaví ale sebejistí politici úspěch právě díky tomu, že jejich názory jdou proti proudu?

Dneska už hrdinství definuji trochu jinak a říkám, že jde o schopnost stát si za svými hodnotami a udržet si morální integritu. Ta současným českým politikům chybí, což pozorujeme mimo jiné u Andreje Babiše, který dneska říká A, ale zítra může tvrdit B. Vůbec se nemůžeme spolehnout na to, že třeba za čtyři roky nebude chtít vystoupit z Evropské unie. Hrdinství sice někdy znamená vyslovit svůj názor, ale jindy může být hrdinské i mlčet.

Opravdový leader by měl dokázat spojit rozdílné názorové tábory a učit je táhnout za jeden provaz ve jménu vyšší myšlenky. Tohle by se mělo dít v celé společnosti, ale příliš se to nedaří. Zahrát na strunu jedné společenské skupině je jednoduché, ale chybí nám někdo jako Masaryk. Když se podíváte na jeho život, zjistíte, že měl období, kdy byl kvůli svým postojům velmi nepopulární, protože nechtěl sklouznout na populistickou notu a otevíral kontroverzní otázky. Přesto se stal prezidentem, z čehož je patrné, že člověk musí vytrvat a nevzdat se hned, když má pocit, že mu ostatní nerozumějí. Lidé si nakonec uvědomili, že Masaryk ve svých názorech není přelétavý, jako je dnes Babiš, že ve svých hodnotách zůstává konzistentní a může tak zemi přinést dlouhodobou stabilitu.

Posuňme se k problému nedostatku kritického myšlení, jehož jste se dotkl. Odvíjí se tato dovednost od inteligence konkrétního člověka?

Existují výzkumy, které ukazují, že schopnost kritického myšlení s výškou inteligenčního kvocientu nemusí souviset a je dána spíš racionálním kvocientem. Tím pádem někdo může mít nižší IQ, ale zároveň vyšší RQ a racionalitu lze navíc na rozdíl od inteligence tréningem zvýšit. Proto teď spoluvytvářím kurz kritického myšlení pro studenty vysokých škol, který bude online, a podobné videokurzy by mohly fungovat i na středních školách. Paní učitelka jen stiskne tlačítko play a pak studentům například rozdá několik zpravodajských článků, z nichž některé budou zahrnovat nepravdivé informace a žáci budou muset vybrat, které to jsou, a svou volbu argumentačně podložit.

Takové řešení mi přijde rychlejší než deset let učit kritické myšlení učitele, kteří by to až pak předávali studentům. Kritické myšlení dnes navíc neschází jen učitelům, ale třeba i lékařům a lidem z dalších profesí. Při studiu medicíny třeba nemusíte o kritické myšlení ani zavadit, což se projevuje, když lékař argumentuje z pozice síly a řekne jen "já to mám vystudované, tak mi věřte".

Manipulativní články nemusí vždycky přinášet vyloženě nepravdivé informace, jen některá fakta zdůrazňovat a jiná zamlčovat. Jak s takovými zdroji pracovat?

Je pravda, že některé fake news jsou konstruované natolik složitě, že se jen těžko jednoznačně vyvracejí. Na druhou stranu i v takových případech využívají argumentační fauly, které se u podobných zdrojů neustále opakují, existuje jich třeba deset a když si jednou natrénujete je ve zprávách vidět, je snadné na ně pak upozorňovat.

Není kromě studentů potřeba naučit kriticky myslet i zbytek společnosti? Jak vzdělávat lidi, kteří stráví celý den v práci, a po náročné směně už nemají čas ani chuť ověřovat, jestli je to, co si někde přečetli, pravdivé, nebo ne?

Náš nadační fond Lepší senior teď dostal grant na kurz kritického myšlení pro seniory, takže se aktuálně prodíráme řetězovými maily, které si senioři vzájemně posílají, a vypadá to dost děsivě. Chápu, že spektrum zdrojů, které starší lidé konzumují, bývá omezené, ale z debat v domovech důchodců mi přijde, že tato generace si je svým názorem příliš jistá. Přitom bych od nich čekal daleko střízlivější pohled, když vezmeme v úvahu dlouhé období mediální manipulace, s níž mají zkušenost. Proč se najednou nechávají ovlivňovat třeba svou známou Alenkou, která jim poslala řetězový mail, když zažili dobu, kdy se ničemu, co bylo v novinách, nedalo věřit?

Pokoušel jste se už někomu ze starší generace ukázat, jak dnes manipulace v médiích funguje?

Trénuji si to u svého dědy, kterému je osmaosmdesát let a zároveň pořád dovede pohotově argumentovat a o veřejné dění se zajímá. Debatovat s ním je těžký úkol, ale mladší generace by měly najít sílu se o společenských problémech se svými rodiči a prarodiči bavit. Základ je ale vzájemný respekt, a to i respekt starších vůči mladým, kteří umí daleko lépe pracovat s internetem a kupříkladu rozpoznat, co vzniklo ve Photoshopu.

V pořadu DVTV Apel jste hovořil o tom, že česká společnost je jednou z nejpesimističtějších zemí světa, což spojujete s dlouhými roky pod vládou komunistů. Není ale totalita pro mladou a střední generaci už vzdálené období, které by na ně nemělo mít vliv?

Mnoho studií ukazuje, že v postkomunistických zemích skutečně větší míra negativity panuje, což je patrné například na tom, jak se východní Německo liší od západního ve výsledcích voleb. Vzorce chování se předávají z generace na generaci a děti v postkomunistických zemích se od svých rodičů podvědomě učí přístup, že nic nejde a nic se nezmění. Přejímají postoj, že lepší je nevyčnívat, držet hubu a krok, jak se lidově říká, a najít si teplé stabilní zaměstnání. Samotná svoboda nám evidentně nestačí k tomu, abychom se výrazně změnili.

Co podle dostupných výzkumů dělá optimistické země optimistickými?

Jako krásný příklad může sloužit japonský ostrov Okinawa, který se může chlubit nejdelší průměrnou délkou života na světě. Zásadní faktor, který tento ukazatel ovlivňuje, představuje vysoká míra smyslu v práci. Obyvatelé pociťují, že jejich zaměstnání má význam, a vychovávají své děti tak, aby si práci vybíraly podle podobného klíče. Člověk by přitom řekl, že Okinawu pořád trápí tajfuny, takže Japonci k optimismu nemají důvod.

Generaci mileniálů rodiče často předhazují, že má svobodu, o které se jim samotným mohlo jen zdát. Vy však v Konci prokrastinace zmiňujete takzvanou rozhodovací paralýzu, kdy mladí lidé ve své kariéře stojí před tolika možnostmi, že si z nich nedovedou vybrat. Vidíte nějaké řešení?

Ve chvíli, kdy člověk může všechno, tak často nedělá nic, a když už se pro něco rozhodne, tak nad svou volbou pochybuje. V rámci osobního rozvoje bychom se proto měli učit u něčeho, čemu se začneme věnovat, vydržet a kultivovat svoje nadšení. Spousta lidí se dnes na věci rychle vykašle, a proto si v nich nikdy nevybuduje mistrovství.

Pokud mladí lidé nad svými rozhodnutími neustále pochybují, jakou roli v tom hrají sociální sítě a reklamy, ve kterých vidí obrazy zdánlivě dostupné slávy a úspěchu?

Některé studie napovídají, že čím víc času tráví lidé na sociálních sítích, tím větší riziko deprese a úzkosti u nich hrozí. Úplně nejvíc tento trend podporuje Instagram, na kterém se mezi sebou nejvíc porovnáváme. Čím větší propast vidíme mezi svým obrazem na sociálních sítích a tím, jak se tam prezentují slavní lidé, tím větší zažíváme frustraci. Místo toho, abychom se inspirovali a řekli si, že podobného úspěchu dosáhneme taky, tak nás to spíš demotivuje. Dřív jste se třeba nadchl pro hraní na kytaru, okamžitě jste odešel do garáže a tam hrábl do strun. Dneska se na YouTube podíváte na videa jiných kytaristů a řeknete si, že takhle dobrý stejně nikdy nebudete. Proto bychom měli online svět občas opustit.

Na závěr se vraťme na Okinawu. Ve své knize zdůrazňujete, že aby nám naše práce dávala smysl, nesmí nás motivovat jen to, že bez ní neuživíme rodinu, nebo že si díky ní naopak můžeme pořídit vilu a bazén. Výsledky pro nás tedy nemají být důležité?

Čím víc něco budete dělat jen pro radost ze samotného procesu, tím víc vás to bude bavit a tím lepších budete dosahovat výsledků. Když Jágr miluje hokej a baví ho trénovat, šance, že dostane medaili, se zvyšuje a přitom to nedělá jen kvůli ní. Jednotlivé krůčky by si ve své práci měli užívat i zaměstnanci firem, a proto bych chtěl svými konferencemi a přednáškami inspirovat mimo jiné byznysové leadery, aby ve firmě budovali dobrou atmosféru, a aby své podřízené nefrustrovali. Ovlivňovat přístup firemních leaderů představuje jeden z mála účinných způsobů, jak české společnosti pomoct, protože když budou lidé chodit z práce spokojení, budou se k sobě navzájem jinak chovat a budou mít také jiné volební preference.

Podívejte se na rozhovor se spoluautorem Nejlepší knihy o fake news.

Mladí lidé nezkoumají zdroje informací, pokud kamarád nasdílí něco na Facebook, berou to jako zprávu, tvrdí politolog Miloš Gregor. | Video: Martin Veselovský |  17:56

autor: Tomáš Maca | 18. 9. 2018 8:32

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama