Co říkáte svému uvedení do rozhlasové Síně slávy?
Je fakt, že v rozhlase, nebo kolem rozhlasu působím už dlouho. Období normalizace jsem tam neprožila - soudruzi mě vyhodili, což pro mě bylo dobře. Zato jsem se po převratu roku 1989 vrátila a v redakci zahraničního zpravodajství působila třináct zajímavých let. Za tu dobu se ovšem rozhlas podstatně změnil, podle mého názoru ne vždy k lepšímu. Nabízené ocenění jsem přijala s myšlenkou na své kolegy, pro které je rozhlas - stejně jako pro mě - především posláním. S rozhlasem ještě spolupracuji a jsem za to vděčná.
Vy si zakládáte na tom, že nepíšete cestopisné knihy, nýbrž reportáže, v nichž nezprostředkováváte zážitky z cest, ale informace z daných zemí, a že nejste cestovatelka, ale novinářka. Lpíte na tomto jasném vymezení?
Jistě existují velmi dobré a osobní cestopisy. Pravděpodobně jsem se také o něco podobného snažila. Ale cestuji již padesát let, a jak víte, soustřeďuji se především na země třetího světa. Slovo "exotika", jakkoliv přesné, pro mě nemá velký význam. Když pomine chvíle překvapení z jiné přírody, barev, chutí, zvyků, zjistíte že na celém světě jsou lidé stejní, jen mají jinou situaci, danou především klimatem a dějinami. Snažím se tuto rozdílnost pochopit, což vyžaduje poznání. V něm se sice propadám stále hlouběji, vím však, že i nadále zůstávám na povrchu. Ale během doby kdy poznávám svět, si ledacos dávám do souvislosti. A snažím se o tom psát.
Toto vymezení je v dnešní době možná čím dál důležitější, neboť zážitky z cest již dnes píše kde kdo a nezřídka i prosté cestovatelské blogy se přetaví v knihu. Co si o této expanzi cestovatelů a cestopisů myslíte?
Má své opodstatnění, je to přirozená reakce zejména mladých lidí na možnost cestovat a sdílet.
Proč se soustředíte na země třetího světa?
Původně zcela jistě kvůli uzavřenosti naší společnosti během totality a nevědomosti z toho plynoucí. Lidé v té době vzhlíželi k západnímu pokroku. Ale svět je velký, složitý a stále více propojený. Co se děje v Africe, Asii i v Latinské Americe se nás vždy týkalo a dnes, v době globalizace, už o tom už nelze pochybovat.
V naší neklidné době, tváří v tvář neznámému, jsme zmatení, dezorientovaní. Na celém světě toho pak využívají lidé toužící po moci, nabízejí prosté, zjednodušující odpovědi, které ale v důsledku mohou mít zlé a nenapravitelné důsledky, jak ostatně víme z dějin. Svou roli pak musí hrát vzdělání, informace podané v souvislostech, profesionálně, zajímavou, srozumitelnou formou. Což je úkol školy a médií. Často slýchám, že lidé jsou unavení a více než informaci hledají zábavu. Z vlastní zkušenosti vím, že to není pravda.
Zaujala mě vaše myšlenka, že v zemích třetího světa, kdo nemá prachy, jako kdyby neexistoval a že zdejší chudí lidé jsou fascinovaní bohatými a mocnými lidmi, váží si jich. Často ale panuje přesvědčení, že třeba chudí Indové, Nepálci či Tibeťané jsou povzneseni nad moc a bohatství, nezajímají je a žijí duchovním životem. Jak to tedy je?
Myslím, že takový názor je právě výsledkem zjednodušeného, povrchního vnímání světa, byť možná i touhy, aby to tak bylo. Nad moc a bohatství je ovšem povzneseno mnoho lidí a to na celém světě. Mnoho lidí také žije duchovním životem. Jak to však souvisí se skutečnou bídou? Právě například v Nepálu či Tibetu, kde na tisíce zbídačených, podvyživených dětí nečeká žádná budoucnost. Ať se lidé do jejich vesnic jedou podívat. Pokud jde o fascinaci bohatstvím, nemusíme k tomu jezdit do ciziny.
Vy jste velkým zastáncem rozšiřování vzdělání do zemí třetího světa. Vede tudy podle vás cesta k jejich záchraně?
Podle mě jednoznačně ano. Gramotnost a vzdělání dává lidem šanci vymanit se z bídy, zlepšit své postavení. Ve třetím světě víc než jinde.
V nedávno vyšlých knihách novinář Břetislav Tureček či historik Vlastimil Vondruška tvrdí, že arabské země rozvrátil Západ svými necitelnými zásahy. Jaký je váš názor?
Pokud jde o země Blízkého východu, odpověď na současnou situaci lze nalézt v jejich dějinách. Po pádu Osmanské říše se staly protektorátem západních zemí, které si je podle vlastních zájmů a ropných nalezišť rozdělily bez ohledu na kmenová území. Tyranští vládci pak měli zajistit stabilitu a určovat vývoj. Je patrné, že západní zásahy, byť proti tyranům, a dokonce připustíme-li, že v dobrém úmyslu, většinou nepřinesly mnoho kladného. Těmto zemím mělo být umožněno, aby se změnily uvnitř, vlastní silou a svou cestu ke svobodné společnosti hledaly samy.
Když už jsme u Vlastimila Vondrušky, ten ve své knize Breviář moderní anarchie předpovídá převyspělé západní civilizaci plné lidí zhýčkaných luxusem pád, podobně jako to postihlo říši římskou. A varuje před novodobými "barbary". Jaký je váš názor?
Docela bych názor pana Vondrušky sdílela - a zase jsme u dějin, z kterých si tak často neumíme vzít poučení. Každá civilizace zatím zažila svůj vzestup, vrchol a následný pád. Ta naše je opravdu přesycená, zdeformovaná. Hluboce zadlužení lidé tráví své neděle v supermarketech nakupováním věcí, které nepotřebují - možná aby ztlumili pocit frustrace z života, který vedou.
Mladí lidé odmítají mít děti, různým způsobem se přehlušují. Důsledkem dějin je i rozdělení světa na bohaté a chudé, vzájemná nenávist a strach, nepochopení, kterého tak obratně využívají nejen v Evropě různí manipulátoři ke svým cílům. Říká se ovšem, že kdo seje vítr, sklízí bouři. A my jsme uprostřed té bouře.
Takže za současnou migrační vlnu si v podstatě můžeme sami?
Ano, migrační vlny, kterých jsme svědky, z velké části vznikly právě působením naší západní civilizace. Mám na mysli například změny klimatu, které v Africe způsobují sucho, hladomory a pohromy umocněné právě kořistnickou politikou bohatých. A již zmíněné západní zásahy do vývoje na Blízkém východě. Právě západ - ve svém zájmu - udržoval u moci tyrany, kteří dovedli své země tam, kde jsou.
Vy jste měla iráckého manžela, takže jistě dobře znáte poměry, které tam panovaly za Saddáma Husajna. Bylo dobře, že Západ jeho diktaturu svrhl, nebo to naopak byla osudová chyba?
Saddám Hussajn byl krutý diktátor, který na počátcích své vlády uměl těžit z ropného bohatství své země. Pak přišla válka s Íránem, do které z velké části zavedly Irák a Spojené státy. Trvala osm let a způsobila Iráku vážné hospodářské problémy. Aby se zahojil, napadl Saddám Kuvajt - údajně mu USA k tomu daly zelenou. Následovala první americká intervence, při které Američané zůstali na půl cesty, Saddáma si ponechali a uvalili na Irák sankce, které zemi zcela zbídačily. Nemluvě o diktátorově krutosti vůči vlastnímu lidu, která se vyrovná snad jen krutosti současného syrského diktátora.
Nakonec se, pod záminkou jaderných zbraní, které měl mít Irák k dispozici, rozhodl západ Saddáma svrhnout. V roce 2003, kdy začala tzv. Pouštní bouře, byli mnozí lidé přesvědčení - včetně mě - že intervence je k prospěchu. Můj bývalý manžel, mimochodem Saddámem pronásledovaný, už tenkrát tvrdil, že to byla osudová chyba. Západ měl naopak pomoci Iráčanům zbavit se diktátora vlastní cestou. Dnes nemohu než souhlasit.
Dobře znáte také Sýrii, kterou jste opakovaně navštívila. Nedávno jsem dělala rozhovor s novinářkou, která do oblasti také jezdívala, a říkala mi, že tam plno dívek chodilo v minisukýnkách a nikdo to neřešil. Proč tato relativně moderní a tolerantní země dopadla z celého arabského světa nejhůř?
Ano, Sýrie byla relativně moderní a tolerantní země, ale jen do jisté míry. Proč se tedy lidé vzbouřili proti Asadově dynastii? Háfiz Asad byl diktátor, který nesmírně krutě potlačoval veškerou opozici. Stačil jeden odlišný názor a lidé mizeli v jeho kobkách a mučírnách, udávali se navzájem, báli se jeden druhého. Asad mladší byl stejný jako jeho otec, ale režim by byl možná vydržel, nebýt tzv. Arabského jara, kdy lidé následovali příkladu okolních zemí a vyšli do ulic.
Ovšem s tím rozdílem, že do pokojných manifestací se nelítostně střílelo, a každý kdo tam šel, riskoval život. Ale manifestovalo se dál, až vypukla občanská válka. Do ní postupně zasahovaly další a další cizí síly, včetně vrahounů z tzv. Islámského státu a jim podobných, až se změnila v krutý chaos, ve kterém každý zabíjí každého. Děti jsou mučeny před svými rodiči, bombardují se nevinní civilisté, nemluvě o chemických zbraních, jako naposledy v Idlibu. O své opozici prezident mluví paušálně jako o teroristech a všechnu vinu dává jim. Ale zeptejte se syrských uprchlíků a těch, kteří riskují své životy ve vlnách Středozemí, co si o Assadovi myslí.
Co říkáte globalizaci, která pohlcuje další a další ještě nedávno svébytné národy a kmeny? Etnolog Mnislav Zelený mi nedávno vyprávěl o indiánském kmeni Jawalapitiů z amazonského pralesa, kteří mají v osadě internetovou místnost a v chýši sledují na plazmách anglickou fotbalovou ligu. Dá se tenhle trend nějak zastavit či přibrzdit?
Globalizace se opravdu šíří jako tsunami a zcela určitě má právě tak dobré jako špatné stránky. Lidé, kteří žili, nebo žijí v primitivních podmínkách, rozhodně nebudou nic namítat proti pohodlí elektřiny nebo tekoucí vody. Není důvod odmítat jim přístup k moderní medicíně, vzdělání a podobně. Stejně jako my si chtějí kupovat mobilní telefony a nosit pohodlné značkové boty.
Ty špatné důsledky spočívají například v tom, že společnosti přemisťují své podniky tam, kde je levněji, takže obyvatelé jejich zemí ztrácejí práci, že chudé země nemohou stačit západní konkurenci, což znamená, že indický či africký rolník musí své produkty prodávat pod výrobní cenou, že propast mezi chudými, znevýhodněnými a bohatými mocnými se stále prohlubuje, což je hrozivé. Nemyslím, že propojení světa lze zastavit, ale věřím, že zcela určitě je možné tento postup reformovat.
Jste ráda, že jste zažila dobu, kdy se dalo v podstatě bezpečně cestovat prakticky po celém světě?
Ano, některé země jsou dnes nebezpečné, ale v minulosti to nebylo jiné - například v Africe, nebo v Latinské Americe. Procházíme vývojem, který svým postojem i konáním pomáhá určovat každý z nás. Svět bude takový, jaký si ho vytvoříme.
