Omayru Sánchezovou, třináctiletou školačku, našli záchranáři uvězněnou v troskách. Dům, ve kterém žila se svou rodinou v kolumbijském městě Armero, se v noci z 13. na 14. listopadu 1985 proměnil v past. Bahenní proud - lahar - způsobený erupcí sopky Nevado del Ruiz ji pohřbil pod betonem. Voda a bahno, které ji svíralo, jí sahaly až po bradu. Byla zaklíněná a nebylo jí pomoci.
Záchranáři se k ní nemohli dostat. Jakýkoliv pokus o vyproštění bez těžké techniky, která do odříznuté oblasti nedorazila, hrozil, že se trosky zhroutí. Omayra tak strávila více než 60 hodin uvězněná a při plném vědomí.
Slyšel ji zpívat, usmívat se a komunikovat se záchranáři i novináři. Kameramani ji natáčeli, fotograf Frank Fournier pořídil snímek, který později získal cenu World Press Photo 1986.
Tři dny čekala na pomoc, která nepřišla. Její příběh se v přímém přenosu stal symbolem utrpení. Když Omayra 16. listopadu, vyčerpaná, podchlazená a s gangrénou, zemřela, svět znal její jméno. Fournier později vysvětlil pohnutky pro pořízení snímku: "Svět musel vědět, že Armero existovalo a že jeho lidé byli zapomenuti."
Když se údolí promění v cestu smrti
Omayřina smrt byla jen jedním z 23 tisíc tragických osudů v katastrofě, která se stala jednou z nejhorších v moderní historii Jižní Ameriky.
Sopka Nevado del Ruiz, ležící 50 kilometrů od Armera, byla celá desetiletí považována za "spící". V noci z 13. na 14. listopadu 1985 se probudila. Explozi doprovázelo roztavení ledovce pokrývajícího kráter. Voda, popel a bahno se spojily v obrovskou masu - lahar -, která se údolím řítila až šedesátikilometrovou rychlostí.
"Svět musel vědět, že Armero existovalo, a že jeho lidé byli zapomenuti."
Proud zkázy dorazil do třicetitisícového Armera v noci. Lidé spali. Během několika minut se město změnilo v jezero šedé, husté hmoty, která pohltila ulice, domy i auta. Přežilo jen něco přes desetinu obyvatel.
Selhání, které stálo 23 tisíc životů
Tragédii přitom bylo možné předejít. Aktivita sopky byla patrná už od března téhož roku. Vědci opakovaně varovali kolumbijské úřady před rizikem laharu, geologové žádali okamžitou evakuaci, ale úřady otálely. V osudnou noc tak většina obyvatel šla spát s myšlenkou, že "všechno bude v pořádku".
Armero přitom leželo přímo v údolí řeky Lagunilla, zóně s nejvyšším rizikem.
Omayra se stala i symbolem selhání státní správy. Její příběh vyvolal mezinárodní debatu o odpovědnosti a přiměl kolumbijskou vládu k zásadní reformě: vznikl nový systém sledování sopek a zlepšily se krizové plány záchranných složek.
Dnes, o desítky let později, je Armero tichým a pietním místem. U vstupu na památné místo, kde kdysi stálo prosperující město, stojí nápis: "Nezapomínejme". Na kameni, kde zemřela Omayra, hoří svíčky - připomínka třináctileté dívky, která svým utrpením přinutila svět k akci.
