K čemu se vlastně Vietnamci na Facebooku přiznávají?
Po pravdě to zní strašně, vím. V podstatě jde především o "přiznání“ mladých Vietnamců. Ti jednak popisují svoje lapálie ve vztahu k rodičům nebo i historky, které naopak zažívají s Čechy. Zážitky vlastně vychází zpravidla z toho, že my, mladí Vietnamci, kteří jsme se tu narodili, jsme víc Čechy, což i určuje náš vztah k vietnamským rodičům, se kterými se zpravidla ani nedorozumíme. Například i já osobně umím vietnamsky velmi málo a často pak narážíme doma na různé komunikační překážky. Často také očekáváme od rodičů něco, co nám zkrátka se svojí asijskou náturou nemohou poskytnout, jako třeba česká výchova, kterou vidíme u svých kamarádů a spolužáků. Ti jsou například běžně svými rodiči chváleni, vietnamská kultura ale něco takového nezná. Teď naposledy přišlo jedno přiznání, které to jasně vystihuje: "Stalo se mi jednou, že mě rodiče pochválili."
Jednou mamka omylem viděla s kým si píšu, tak se hned vyptávala, kdo to je a tak. Tak jí povídám, že ho moc dlouho neznám (tehdy 1 měsíc), ale že je hodný, vysoký, vysportované tělo, chytrý, za rok inženýr, umí jak česky tak vietnamský, bratr doktor, další strojař bla bla bla.. mamka: jaký je ročník? já: "199x" mamka hned: "Ne! S ním nemůžeš chodit, podle horoskopu se k sobě nehodíte...a až se vezmete, tak se vám nebude dařit. Toho neschvaluji." #PVsoutez #ochutnejvietnam
Zveřejnil(a) Přiznání Vietnamců dne 05. Září 2016
Přiznání Vietnamců je tedy spíš o mezigeneračních problémech mladé a starší generace než o odlišnostech vietnamské komunity v Česku?
Přesně tak.
A na co mladí poevropštění Vietnamci u svých rodičů naráží nejčastěji?
Například velmi často nechápeme, proč jsou naši rodiče tak pověrčiví. Dále velmi často diskutujeme o vztazích. Nejde jen o to, že chodíme i s Čechy a Češkami, ale vůbec o to, že randíme ještě před tím, než jsem dostudovali. Pro ně je primární vzdělání a vztahy podporují až poté, co dostudujeme. Dostáváme se tak mnohdy do velmi bizarních situací a partnery mnohdy raději tajíme. Například i já sám mám českou partnerku a také s tím mám trochu problém. Nicméně zdá se, že si pomalu začali zvykat.
Máte zkušenosti s rasismem?
Samozřejmě tu a tam se najde někdo, kdo na mě pokřikuje třeba v metru. Ale ve škole ani v práci jsem to nezažil.
Jsou podle vás Češi k Vietnamcům smířlivější než k jiným národnostním menšinám?
Asi ano. Myslím si, že si Češi na Vietnamce stačili zvyknout. Navíc denně je vidí v obchodech a večerkách a neděláme moc hluk a nepořádek.
Ochutnej Vietnam
Festival vietnamského jídla, pití a kultury letos proběhne 17. září v Holešovické tržnici (hala 13), představí se na něm dvacítka restaurací, proběhnou workshopy tradiční hry nebo bude k poslechu doprovodná hudba. Více informací na ochutnejvietnam.cz.
Už třetím rokem organizujete i festival Ochutnejte Vietnam. Je jídlo pro Vietnamce tak důležité, že právě kulinární festival je tím nejlepším způsobem, jak Čechům Vietnam přiblížit?
Jídlo je opravdu jednou z nejdůležitějších součástí vietnamské kultury. Bez jídla se neobejde žádná oslava. Dalo by se říct, že jídlo sdružuje rodinu. Například když my jsme přijeli do Vietnamu oslavit nový rok, pozvala se celá rodina. Táta má sedm sourozenců a ti mají samozřejmě děti a vnoučata. Sešlo se nás tedy něco kolem šedesáti.
Příští rok se plánujeme zaměřit mnohem více na jídla, která jsou v Česku méně známá, ale ve Vietnamu naopak typická. Někde jsem se dočetl, že existuje kolem čtyř stovek vietnamských národních jídel, která jsem ani já sám nestihl ochutnat, takže v tom vidím příležitost právě pro další ročníky.
Mluvil jste o velkých rodinných oslavách, na kterých jste měl šanci potkat se s vrstevníky. Jak moc jsou jiní než vy, Vietnamci, kteří jste vyrůstali v Evropě?
Po pravdě tohle asi nedokážu úplně posoudit. A to kvůli zmíněné jazykové bariéře. Dokážu prohodit pár slov a konverzačních frází. Když jsem je vyčerpal, každý jsme odešli do svého pokoje a bylo. (smích)
Není vašim rodičům trochu líto, že umíte lépe česky než vietnamsky?
Samozřejmě je to mrzí, ale na druhou stranu mě nikdy nenutili, abych se to naučil. Stejně jako mi nezakazovali, abych doma mluvil česky. Dneska se to samozřejmě projevuje tak, že když jim chci někdy něco vysvětlit, tak mi prostě nerozumí. Oni bohužel nikdy neměli takovou možnost jako já se česky naučit. Já jsem byl češtinou obklopen už odmalička. Zprvu díky české "tetě", posléze kvůli škole a kamarádům.
Starost o rodiče prý připadá ve vietnamské rodině synovi. Mají tedy kluci přísnější výchovu než dívky?
Právě že naopak. Holky to mají těžší. Nahlíží se na ně jako na "cizí", protože se vdá do jiné rodiny a odejde. A tohle se projevuje už i na výchově. Moje sestra si dost často stěžuje na to, že maminka se o mě stará víc než o ni.
V čem se Vietnamci liší od Čechů?
V Česku jsou lidé zvyklí o věcech rozhodovat na základě sebe, zatímco ve Vietnamu se ohlíží na rodinu. Rozhodují se podle toho, co by si pomysleli rodiče a co je pro rodinu dobré. Rodina je tam zkrátka na prvním místě. S čímž souvisí i to, že ve Vietnamu je strašně nízká rozvodovost. I když je manžel násilník nebo gambler, tak se s ním žena většinou nerozejde kvůli rodině.
A jste v tomto ohledu spíš Čech, nebo Vietnamec? Rozhodujete se na základě sebe, nebo je pro vás důležitý názor rodiny?
Mám to tak na půl. To je vlastně asi ta schizofrenie. (smích)
Co byste musel udělat, abyste byl černá ovce rodiny?
Asi se teď někdy odstěhovat. Sice bych to chtěl udělat, ale rodiče s tím nesouhlasí. Nebo kdybych teď skončil školu a začal pracovat. Trochu jsem narazil i s tím, že jsem skončil na ČVUT a šel jsem VŠE. (smích) Podle nich ekonomie není moc dobrou cestou.
Co máte rád na Češích?
Češi jsou víc otevření a přátelštější. Naopak ve Vietnamu je hierarchie přesně daná a promítá se to do způsobu, jak mezi sebou mladší a starší komunikuje. Zároveň kromě rodiny, jak už jsem říkal, Vietnamci strašně lpí na svém okolí. Dbají až příliš na to, že co si o nich lidé kolem myslí, což se pak projevuje i v nárocích rodičů na děti.
